My
Jevgenij Ivanovič Zamjatin
Své stěžejní dílo, románovou antiutopii My, napsal Zamjatin v roce 1920. V letech 1924/25 se objevila v překladech do češtiny, angličtiny a francouzštiny. V Rusku byla vydána až v letech přestavby, v roce 1987. Jádrem díla je život v „Jednotném státu“ vzniklém někdy ve třetím tisíciletí po „dvousetleté válce“. Lidé v této době už netrpí bídou, ztratili však jména a stali se pouhými „čísly“, lidmi – šroubky. Ženy jsou v pojmenovány samohláskami, např. I – 330, a muži souhláskami, např. hlavní hrdina je D – 503. Život těchto lidí je organizován a přísně střežen Úřadem Strážců. Všichni lidé žijí v prosklených domech, takže nemohou nic skrýt. Vstávají každý den všichni ve stejnou minutu, stejně odchází do práce a stejně jdou i na odpočinek. Na každé sousto při jídle mají předepsaných padesát skousnutí. Na dítě musí mít povolení, jinak jsou popraveni. Vůle kolektivu zde pod totalitním diktátem Dobroditele zcela vytlačuje svobodu lidského myšlení.... celý text
Přidat komentář
Nemůžu hodnotit, neboť jsem nedočetla. Bohužel styl deníkových zápisků a forma, jakou je kniha psaná, mi vůbec nesedly. Ve třetině odloženo na neurčito.
Hodnotím verzi vydanou nakladatelstvím Maťa.
Asi to nebylo dílo úplně pro mne. Nebýt vysvětlení v doslovu knihy a přihlédnutí k datu překladu, nechápal bych, proč mi kniha tolik nesedla. Zamjatin totiž píše zběsile futuristicky a to mnohdy vede k popisům, ve kterých se ztrácím. Ani nelze říci, že by děj chyběl nebo byl nejasný, spíš je popis natolik emotivní a útržkovitý, že se v něm ztrácím. Někdy mi to přišlo, jako by někdo přepsal slovo od slova komix i se všemi citoslovci. Dějová linka je přitom podobná ostatním knihám podobného ražení - 1984 nebo Brave new world. Je tedy na pováženou zda dnes má smysl ještě My číst a nevzít si raději některou z jiných zmiňovaných klasik.
„Četl jsem spoustu neuvěřitelných věcí o dobách, kdy lidé ještě žili svobodně, tj. neorganizovaně, divošsky. Ale nejfantastičtější mi vždycky připadalo právě tohle: jak mohla připustit tehdejší státní moc – i když byla ještě v plenkách – aby lidé žili bez čehokoli podobného našim Deskám, bez povinných vycházek, bez přesně stanovené doby jídla, aby vstávali a chodili spát, kdy se jim zlíbilo; … Není to k smíchu? U nás tenhle matematickomorální úkol vyřeší v minutě každé desetileté číslo; u nich to nedokázali všichni jejich Kantové dohromady (protože ani jednoho z těch Kantů nenapadlo vytvořit systém vědecké etiky, tj. etiky založené na odčítání, sčítání, dělení a násobení).“
„A taky si představte, že se lidé tehdy milovali pro nic za nic, planuli, trápili se… To přece bylo hloupé plýtvání lidskou energií, viďte?“
A přesto se milý D-530 (jinak hlavní hrdina a vypravěč), přepočítal … ve svých vzorcích jaksi zapomněl na jednu velmi důležitou veličinu – totiž … ženu :-).
„tváře nezkalené pošetilostí myšlenek … a najednou tu stojí žena a v očích se jí zračí jakési divné zneklidňující X a já je nemohu pochopit, dát mu číselné vyjádření …“
Jediná věc, která totiž může narušit řád … je lidská fantazie :-) … jako zdroj chaosu a nevypočitatelnosti!
Zamjatinovi se povedl celkem mistrovský kousek … v krátkém příběhu se mu podařilo fascinujícím způsobem vykreslit psychické pochody, procesy v lidském myšlení, či ještě jinak, stav člověka,
… který se musí rozhodnout, co je a není správné,
… a který je najednou nucený naslouchat hlasu rozumu, ale především, hlasu svého svědomí.
Musí tedy najednou dělat něco, s čím neměl dosud žádnou zkušenost … pochybovat o svých činech.
Pro milého D-530 to znamená, že musí opustit svou „komfortní zónu“ … ve které mají všechny lidské skutky logická zdůvodnění …
„a najednou jsem spatřil všechnu krásu toho velkolepého baletu strojů … ptal jsem se sám sebe, proč je to tak krásné? … dá se odpovědět: protože to je nesvobodný pohyb, protože veškerý hluboký smysl tance je právě v absolutní estetické podřízenosti, v ideální nesvobodě. A je-li pravda, že naši předkové se oddávali tanci ve chvílích největšího zanícení (náboženské mystérie, vojenské přehlídky), znamená to jedině, že instinkt nesvobody je člověku odedávna vlastní …“
… a učinit krok ven z bezpečného úkrytu do světa, kde už se lidský život nedá převést na matematické operace, jen tak totiž může zjistit, že svět ve své racionální podobě zabíjí lidskou přirozenost … a teprve pak mizí sterilní MY.
„Kterýsi starověký myslitel vyslovil, ovšem náhodou, moudrou věc: Láska a hlad vládnou světem. Ergo: kdo chce ovládnout svět, musí ovládnout …" ... doplňte si,prosím, už sami :-).
„Pustit na ulici houfec takovýchhle holých, nahých pravd… No, představte si to…“
Nedokážu tuhle knihu patřičně ocenit. Strašlivě mě ruší styl a do něj našroubovaná matematická vyjádření - pro všechno.
Ano, chápu, že svět toho románu je jiný. Dovedu pochopit, proč autor zvolil, jak to říct, matematickou stavbu.
Chvílemi jsem měla dojem, že ten svět je i kreslený. Opravdu jsem viděla krásně vykroužené růžové "O" úsměvu všech žen, které hrdina potkal. Pastelovými barvami natřený povrch a šedou a černou to, co společnost chtěla ukrýt. Tvary a barvy, zvuky a vůně měly svoje matematické vyjádření, svoje hrany a důvod, proč za nimi už nic není. Ten svět má svoje hranice, svoje tvary, svůj vzorec, podle něhož funguje - tohle všechno jsem v tom dokázala vidět a chápala, proč je styl takový, jaký je.
Jen mě příšerně deptalo to neskutečné omílání dokola už x krát omletého, v čemž se ztrácel skutečný příběh, který pod tím vším leží.
Základ pro 1984, nepochybuji, ale ona pozdější kniha je stokrát lepší, protože se bez zbytečného košatění prostě s ničím nemazlí.
Také jsem měla po nějaké době plné zuby hrdinova neustálého fňukání nad city, jímž buď nechtěl, nebo nemohl rozumět. Ale spíš nechtěl.
Dnes ráno jsem dočetl...je večer a já nad ní ještě přemýšlím... Doporučuji všem.
Utopie či antiutopie - fakt nechápu, jaký je v tom rozdíl, vždyť všechny utopie jsou antiutopiemi, ať již vykreslují ideální svět jakkoli - mne zajímají od té doby, kdy jsem přečetl Utopii Morovu. A všechny mi jen dokazují, že všechny člověkem vymyšlené ideální světy vykreslují ideální dokonalou totalitu.
Veliké překvapení. Asi nejlepší dystopie, co jsem četl. Ve srovnání s ostatními knihami tohoto žánru vyniká uměleckou kvalitou, působivostí a hloubkou. Zamjatin ví, o čem píše, protože to zažil.
1984 od Orwella je super, ale místy mi přijde děj pomalý. Tohle má dynamiku, možná trošku naivní, ale ta jednoduchost v dnešní uspěchané době mi dělá radost.
Až se nechce věřit, že ta kniha byla napsána před sto lety. Naprosto skvěle a až prakticky logicky a pochopitelně vystižená ztráta individuality a její zbytečnost. Zamjatin skoro dokáže přesvědčit, že to dává smysl a logiku. Matematicky přesně. Škoda, že více nerozvinul teorii práva na rozkoš, opravdu zajímavý nápad.
My je rozhodně povinností! Pro všechny.
Nedokážu pochopit, že takhle knížka je z toku 1920. Respektive nedokážu pochopit, jak Zamjatin dokázal tak přesně předpověděl budoucnost. Z toho člověku až mrazí...
Na to, jak malá knížka to je, je nahuštěná takovými děsivými pravdami dnešní doby, že jen stěží vyvolá jiné emoce, než bázlivý úžas.
My právem patří do svaté trojice antiutopistických románů minulého století. A patří mu čestné místo! Protože nebýt téhle knihy, nejspíš nebude ani 1984 ani Konec civilizace.
Tohle budu ještě chvíli vstřebávat...
Člověk by neřekl, že je to kniha stará 100 let, připadá mi to jako odraz dnešního světa. Lidé jsou jen čísla, nikdo nemůže nic dělat bez povolení, sám od sebe. Lidé nesmí přemýšlet a řídit se vlastními pocity. Vše se dělá ve stejnou dobu, stejně, nikdo se neliší, je jen jeden velký kolektiv. Je to strhující a ohromující, řekla bych, že je to lepší než tak slavné 1984, které jsem četla až po této knize (není divu, že se jí Orwell inspiroval).
Četla jsem ji v rámci povinné literatury při studiu. Byla jsem mile překvapena, že se to tak parádně hodilo do mého vkusu. Srovnávání x nesrovnávání - je to výborná kniha.
"Nevypadá to dobře, zřejmě se vám udělala duše...duše?Je to moc nebezpečné?Nevyléčitelné":)
Občas je "kopie" (1984) lepší originálu, ale i tak"My" patří díky za inspiraci.
Přiváben skvělým Orwellovým 1984 a domněnkou, že kniha My byla jeho přímou inspirací, jsem se nadšeně pustil do čtení. Zatímto v případě 1984 byla postupně budovaná mrazivá atmosféra strhující, v případě My jsem měl problém udržet pozornost. Přestože mám matematický background, všudypřípomné matematické pojmy mi přišly zvláštně šroubované. Celkově je v 1984 antiutopická společnost jako celek popsána mnohem výživněji. V My nejde ani tak o společnost, ale o příběh D-503 nechápajícího svůj pocit lásky k I-330...
"Jako by vám zavázali oči a přinutili vás tak chodit, ohmatávat, klopýtat a vy byste věděli, že nablízku je kraj. Jediný krůček a bude z vás rozpláclý, roztříštěný kus masa. Což to není totéž? ... A co nečekat a skočit po hlavě? Nebylo by to jediné a správné, co by všechno rozuzlilo?"
Neskutečné, že autor napsal knihu již v roce 1920... Románem se nechal inspirovat George Orwell při psaní knihy 1984, obě knihy jsou si tématem velice podobná. Dílem se nechal ovlivnit i Ray Bradbury při psaní 451 stupňů Fahrenheita. Kniha My mi z těchto knih přišla (pro mne) nejnáročnější. Rozhodně ji doporučuji přečíst všem, kteří mají rádi podobná témata, zhltla jsem ji za dva dny. Přidávám si ji do seznamu "Nutně potřebuji" :-)
Kniha složitější na čtení. Nenechte se ale odradit.
Až děsivá nadčasovost. Pro vášnivé čtenáře antiutopií by měla být tato kniha povinná.
Nejsem schopná dát rudé hvězdičky. :) Příběh a především prostředí, ten svět příběhu je fantasticky, sibiřsky ledový, odlidštěný. Nelidský.
Ale ten Zamjatinův futuristický jazyk byl pro mě velmi těžko louskatelný a občas jsem se v něm ztrácela jen v rozmezí jednoho odstavce, ale chápu, že to byl autorský záměr.
Přesto to je výborná knížka, které by se mělo dostávat větší pozornosti, než tomu tak je. Možná by se dala zpropagovat bulvární myšlenkou, že "Každé číslo má právo na každé číslo jako produkt sexuální." Tohle zavést v dnešním světě, na některé fešáky a krasavice v Hollywoodu by se čekaly mnohaleté fronty... :)
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie totalitní stát zfilmováno ruská literatura rozhlasové zpracování fiktivní deníkyAutorovy další knížky
| 1989 |  My |
| 1999 |  Bič boží |
| 1970 | Zapadákov |
| 1934 |  Vyléčený mnich |
| 1967 | Blecha: Kumédie o štyrech aktech a třech antraktech |
Jednotný stát pod vládou Dobroditele, skupina Strážců, svět, ve kterém neexistují rodiče, a kde jakákoli myšlenka proti Dobroditeli končí jistou smrtí.
Ze začátku mi trvalo docela dlouho se do knihy začíst, zápisky byly zmatené a nesouvislé, příběh mě ne a ne uchvátit. Ač ve druhé polovině knihy jsem se těšila, jak to celé dopadne, nemohu se zbavit pocitu jisté těžkopádnosti, která celou knihou prostupuje...