My
Jevgenij Ivanovič Zamjatin
Své stěžejní dílo, románovou antiutopii My, napsal Zamjatin v roce 1920. V letech 1924/25 se objevila v překladech do češtiny, angličtiny a francouzštiny. V Rusku byla vydána až v letech přestavby, v roce 1987. Jádrem díla je život v „Jednotném státu“ vzniklém někdy ve třetím tisíciletí po „dvousetleté válce“. Lidé v této době už netrpí bídou, ztratili však jména a stali se pouhými „čísly“, lidmi – šroubky. Ženy jsou v pojmenovány samohláskami, např. I – 330, a muži souhláskami, např. hlavní hrdina je D – 503. Život těchto lidí je organizován a přísně střežen Úřadem Strážců. Všichni lidé žijí v prosklených domech, takže nemohou nic skrýt. Vstávají každý den všichni ve stejnou minutu, stejně odchází do práce a stejně jdou i na odpočinek. Na každé sousto při jídle mají předepsaných padesát skousnutí. Na dítě musí mít povolení, jinak jsou popraveni. Vůle kolektivu zde pod totalitním diktátem Dobroditele zcela vytlačuje svobodu lidského myšlení.... celý text
Přidat komentář
Zadajte do vyhľadávača v Databáze kníh My a ten premúdry algoritmus vám odpovie: "Hledaný výraz musí mít alespoň 3 znaky."
Update: https://www.databazeknih.cz/seznamy/nejkratsi-nazvy-knih-20952
Příliš zmatené a těžkopádné čtení, soustředící se hodně na pocit a vnímání postav než na samotn příběh - to následně zapříčiňuje ztracení v ději a ztrátu pozornosti čtenáře.
Místy zmatené, o to prožitkově hlubší vyprávění. Je pravda, že místy mohlo být míň zmatené (asi dvakrát jsem se ztratila a musela se vracet), ale asi to dokresluje ten vnitřní zmatek hlavní postavy.
"Je to s vámi špatné, udělala se vám duše..."
Antiutopistický Jednotný stát popsaný člověkem/číslem, který jej slepě následuje v jeho režimu matematiky a přísně řízeného rozumu.
Deníkové záznamy jsou často útržkovité a rozpačité, což vypovídá o rozpoložení hlavní postavy a jeho narůstající nejistoty o správnosti věcí.
Konec je silný, ale tak nějak tušíte, že to zkrátka jinak dopadnout nemohlo.
- "Jsem přesvědčen, že MY zvítězíme. Protože rozum musí zvítězit."
Vôbec mi nepřišlo, že kniha má už cez 100 rokov, hlavne technické popisy autor celkom trafil. Čítam tu dosť kritiky na štýl akým je kniha napísaná. Priznávam , že niekedy je to dosť chaotické, zvláštne prelínanie udalostí, nedokončené vety ale časom som tomu prišiel na chuť a bolo príjemné čítať konečne niečo čo je napísané ináč. Ešte taká úvaha o šťastí,ktorá sa núka po prečítaní knihy , hádam to nebude spoiler, bol by človek ktorý žije celý život v S.Kórei šťastný v USA ? Videl som dokument o utečencovi, ktoremu sa podarilo ujsť zo S.Kórei a žil potom myslím v Soule. Chudák ten bol úplná kôpka nešťastia a sám priznal ,že najradšej by sa vrátil tam naspäť ku Kimovi. A je viacero takýchto prípadov. Takže tak je to teda asi nejak kadejako.
Technicky velmi tazke citanie. Skoro akoby autor nevedel pisat. Nedokoncene vety ma natolko rusili ze som knihu chcel 2x odlizit.
Obsahovo uzasne sprostredkovana cista technokraticka utopia s odstranenim intimity. Vidno ze knizka bola napisana este pred velkym bolsevickym terorom, o takych 5 rokov neskor by si autor nedovolil vety ako "kazda revolucia si mysli ze je ta posledna".
Tentokrát nemůžu hodnotit pomocí hvězd, protože jsem dost rozpolcená.
Strašlivě mi vadil surrealistický styl vyprávění, skoro se to nedalo číst. Přeskakovala jsem půlky odstavců, možná jsem z celé knihy přečetla poctivě tak polovinu.
Ale na druhou stranu je to 1984 jako vyšité, skoro bych řekla, že Orwell opisoval.
Na to, že Zamjatin napsal knihu r. 1920 nemám co dodat. Kdyby byla napsaná 2020, vypadala by úplně stejně, v tomhle bodě je naprosto geniální.
A ten konec...
Je to opravdu kniha k zamyšlení.
Knihu, kterou bych označil za staršího bratra románu 1984. Duchově spříznění, v mnohém si podobní, stejně depresivní. Nevím, jestli se nechal Orwell inspirovat, aby napsal román o diktatuře budoucnosti, ale tenhle román - napsaný o 2 desetiletí dřív je nepochybně působivější. Snad svojí technokracií, popisem který není tak obroušený a hladký, je mnohem náročnější pro čtenáře. Ale nepřečíst si jej by bylo nepochybně škoda. Stejně jako je škoda, že maturitní kánon standardně obsahuje román 1984, ale prakticky nikdy jsem nenarazil na tuhle knihu. Škoda.
Tenhle román je významný hlavně proto, že byl první svého žánru, a tudíž přelomový. Našlo se v něm i pár zajímavých myšlenek.
Mám ale pocit, že autor nebyl nijak mimořádný spisovatel, co se toho řemesla týče. Často popisoval věci tak, že člověk nevěděl, kde se postava nachází nebo jak se tam dostala. I v dialozích někdy nebylo jasné, kdo mluví. Autor nadužívá výpustky, až běda.
Skoro si říkám, že největší přínos téhle knihy literatuře spočívá v tom, že byla inspirací pro Konec civilizace a především 1984. Právě Orwellovo dílo je rozhodně vrcholem dystopického žánru.
V Jediném Státu je vše dávno racionalizováno, matematizováno, vše jasné, city neexistují. Všichni lidé jsou si rovni, nemají jména ale čísla, jednotné oblečení, domy s průhlednými stěnami (protože nemají co skrývat), architekturu z čistých pravoúhlých linií. Jediný stát má vše pevně v rukou a všichni jsou spokojeni (tedy skoro všichni).
Hlavním hrdinou knihy je inženýr plně oddaný své práci. Jenže pak potká Ji a ona ho vezme do starého, nesmyslně postaveného a zařízeného domu s neprůhlednými zdmi, klavírem a spoustou neužitečných věcí, oblečená do nesmyslně nepraktického oblečení a… A jemu je najednou nějak divně. Ukáže se, že onemocněl a že není sám. Naštěstí Jediný Stát jako vždy nabízí řešení: „Spěchejte všichni, staří i mladí, pospěšte si podrobit se Veliké Operaci. Ať žije veliká Operace, ať žije Jediný Stát, ať žije Dobrodinec!“
„My“ je kniha, kterou asi plně docení pouze oduševnělý inženýr :-) tj. člověk, který chápe poetiku hříčky typu „iracionalita √-1“, poetiku matematických metafor, díky nimž geniálně vynikne úzkost z náhle objevených citů u člověka žijícího v jasně definovaném, čistě racionálním prostředí.
Kniha je svými myšlenkami silně nadčasová a vůbec se nedivím, že se sovětským soudruhům nelíbila (i když některé detaily „technické budoucnosti“ jsou dnes úsměvné). VŘELE DOPORUČUJI.
---
„Je to s vámi špatné, řekl doktor. Udělala se vám asi duše.“
---
„Duše, říkáte? Čert ví, co to je. Takhle dospějeme brzy i k choleře. Nasadil si ohromné roentgenovské brýle a díval se mi skrze lebeční kosti do mého mozku. (…) Neobyčejně zajímavé. Poslyšte: nechtěl byste se nechat dát naložit do lihu?“
---
„Za 120 dní vzlétneme poprvé do vesmíru. Podrobíme blahodárnému jhu rozumu neznámé bytosti, bydlící na jiných planetách – snad ještě v divokém stavu svobody. Nepochopí-li, že jim neseme matematicky neomylné štěstí, je naší povinností donutit je, aby byli šťastni.“
---
„Po dvousetleté válce se jich nevelká část zachránila a zůstala tam, za Zdmi. Nazí odešli do lesů. Porostli srstí, ale zachovali si vřelou, červenou krev. S vámi je to hůř: vy jste porostli číslicemi, číslice po vás lezou jako vši...“
---
„A co když on, žlutooký, je ve své nesmyslné, špinavé hromadě listí, ve svém nevypočitatelném životě, šťastnější než my?“
---
„Lehl jsem si na postel a hned nalehl na mne jako zvíře a a zaškrtil mne spánek…“
---
„Zítra uvidím stále tutéž podívanou, která se opakuje každého roku a pokaždé znovu vzrušuje: mohutnou houšť souhlasně, uctivě zvednutých rukou. Zítra je den každoročních voleb Dobrodince. Zítra podáme znovu Dobrodinci klíče od neochvějné skály našeho štěstí.
Toť se ví, že se to nepodobá nepořádným, neorganizovaným volbám starých lidí, kdy – je směšné o tom mluvit – nebyl ani předem znám výsledek voleb. Stavět stát na naprosto nevypočitatelných náhodách, na slepo, – co může být nesmyslnějšího? A přece, jak je vidět, bylo třeba staletí, aby se to pochopilo. (…)
Říká se, že staří prováděli volby nějak tajně, skrývajíce se jako zloději.“
Pokud bych si měla vybrat z knih My, Konec civilizace a 1984 tak jednoznačně u mě vyhrává kniha My, která byla z těchto knih napsána jako první. Zamjatin byl opravdový vizionář. Ale ráda mám všechny 3 knihy. Dnes už jsem víc kritická k literární kvalitě těchto děl, ale miluji nadčasová témata a ráda se k těmto knihám občas vracím. A hýčkám si doma svého Zamjatina z r. 1969, kterých je opravdu velmi málo a přesto že výtisky z tohoto roku byly v podstatě zničené, celkem mě udivilo, že v ed. Světová četba se toto vydání naprosto zasklilo a v r. 1990, kdy tato kniha u nich vyšla podruhé, použili jiné číslo svazku a knihu označili jako první vydání v této edici. A to po sametu. Jak symbolické.
Půlku knihy mi trvalo, než jsem vůbec pochopila, jakým způsobem je mně jako čtenáři podáván pohled na popisovaný svět. I přes složitost a horší chápání textu jako takového z mé strany musím říct, že se jedná o velmi zajímavou četbu. Orwellovo 1984 jsem zatím nečetla, ale vzhledem k jeho návaznosti na Zamjatinovo My jsem za to ráda. Již dříve jsem se chtěla pustit do četby tohoto románu, ale nebyla jsem toho schopna. Utopická a antiutopická četba je pro mne zatím jednou velkou neznámou, proto si s jejím poznáváním dávám načas. Jedná o náročnou četbu, která vyžaduje notnou dávku pozornosti, předvídání a také znalosti některých souvislostí z roviny politické. Pro lepší pochopení díla bych si jej asi potřebovala s odstupem ještě jednou přečíst, jelikož po jeho přečtení mám pocit jakéhosi nedostatečného pochopení. Jediné, co mi na četbě vadilo, byla absence uvozovek, která akorát napomáhala mému zmatení z některých pasáží My. I přes to hodnotím 4/5 za nadčasovost, která se tomuto dílu, stejně jako Farmě zvířat, nedá upřít.
Velmi divne sa mi to citalo, divne vyjadrovanie, rec casto v naznakoch, nedopracovane detaily, takze si clovek vela toho domysla cestou, ale napriek tomu je to proste Masterpiece, je to kniha o niecom a nie akcnom nicom.. Spokojnost :3
Ke knize jsem se dostala díky 1984 a asi jako všichni ostatní jsem si nejprve přečetla Orwellovu klasiku.
U této knihy jsem nejprve bezradně úpěla a vzhledem k humanitnímu vzdělání jsem si připadala iracionálně jako odmocnina ze záporného čísla a v hlavě mi běhala spousta neznámých x.
Přesto jsem se nemohla od knihy odtrhnout. Spojitost s 1984 jsem cítila na každém kroku a i přes svou matematickou podobu jsem se jí statečně prokousala. Přestože je útloučká, trvalo mi to několik týdnů.
Vzhledem k technickým popisům je Orwell určitě čtivější, ale toto snad ještě mrazivější. Dobrotitel nebo Velký bratr, je jedno, kdo ovládá národ. Velká operace je zmaření všech posledních nadějí po protestech na náměstí Jednomyslnosti. A ten závěr...no brrr, naprostá beznaděj. Snad horší než 1984, přestože zde chybí surovosti, čtenář je v knize dost dobře vidí.
Víceméně jsem se k tomuhle dostal jako svého druhu ústupek kvůli příteli, který mě urgoval, abych si znovu přečetl Orwellovo '1984', které jsem svého času ve svém věku přece "nemohl logicky pobrat" (a má pravdu). Ale nechtěl jsem znovu číst '1984' a tak jsem se rozhodl pro tenhle prequel. 'My' je samozřejmě veliká a symbolická klasika, bla bla bla, ale je prostě outdated, zestárlo to a všechny ty utopické pokračování, které posouvají tu pomalu se blížící budoucnost, přeci jen dělají lepší práci. Bradbury a pak už se jen můžete spustit tobogánem. V tomhle ohledu, i když byl Zamjatin režimu osinou v zadku a jeho dílo má bezpochyby svoje místo, literárně už to taková hitparáda není, definitivně asi ne jako těch sto járů zpátky... sto járů v šachtě žil, nečančal jsem, sto járů fáral sem uhlé, sto járů šalina jela. Neměl bych si z toho dělat legraci, ale v tomhle bodě si už nemůžu pomoct. Možná ten čtvrtý šálek kávy. Ale věřím, že bych tomu v budoucnu měl možná dát další šanci.
Dystopie docela vyhledávám, baví mě je číst. Většinou mě hodně děsí život, jaký v těchto knihách jejich postavy prožívají, a pak mě děsí ještě víc myšlenky ohledně naší reálné budoucnosti a obavy, jestli se třeba něco podobného se světem opravdu nemůže stát. Nejinak to bylo i v této knize. Na to, že byla napsána už v roce 1920, byl její děj opět opravdu velice překvapivý a aktuální. Zamjatin zřejmě patřil do řady dalších velkých vizionářů. Bohužel jsem nemohla zkousnout tu její formu, bylo to pro mě moc těžké a namáhavé čtení, dočetla jsem ji s velkým sebezapřením.
Nebylo to snadné čtení... myšlenka je určitě zajímavá, ale nĕjak jsem se v tomto světě ztrácela, chyběla mi tam spousta detailů. Konec mě však příjemně překvapil, a tak nějak mi došlo, proč ten roman nebyl celých 67 let v SSSR publikován :)
Asi kvůli stáří knihy (1920) a že jsem dystopií četla už celkem hodně, jsem neměla velká očekávání, takže mě příběh hlavního konstruktéra vesmírné lodi Integrál D-503 mile překvapil. Na můj vkus se sice všechno přespříliš točí kolem (milostných) vztahů, ale zazní zde i řada pozoruhodných myšlenek o společnosti jako takové a fascinuje mě, že něco takového někdo napsal před sto lety. I když některé představy moderního světa budoucnosti, jako například růžové kupóny na přidělené sexuální chvíle, jsou úsměvné. Ale ty úžasné matematické metafory! Zajímavý je taky Zamjatinův vztah k SSSR.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie totalitní stát zfilmováno ruská literatura rozhlasové zpracování fiktivní deníkyAutorovy další knížky
| 1989 |  My |
| 1999 |  Bič boží |
| 1970 | Zapadákov |
| 1934 |  Vyléčený mnich |
| 1967 | Blecha: Kumédie o štyrech aktech a třech antraktech |
Kdysi tu býval komentář který plnĕ vystihoval knihu i tuto databázi. "Zadejte název knihy do vyhledávače a ten vám odpoví, že hledaný výraz musí mít min. 3 znaky. A o tom je tato kniha." Proč to za celé ty roky žádný zdejší Elfík neopravil, nevím, tuším však, že cenzura zabere spoustu času, a na opravu chyb se pak už nedostává. Ke knize samotné: připomíná mi víc Čapka než cokoliv jiného. žili ve stejné době, a myslím že Čapek se i inspiroval. příběh pomalu plyne , ale udržuje člověka v napětí, jak že to vlastně je. Je to zároveň takové ruské Spoustu dumání o životě, smyslu a tak. Takže docela náročné a poslouchat to při umývání nádobí ve Slovenštině nebyl úplně dobrej nápad. Podruhý si ji ale nepřečtu. K zoufalství mi stačí můj vlastní život. Cestovat už zatrhli, tak čekám kupony a průhledný byty. Pouze co se týče vzdělání lidí jdeme opačnou cestou. Jestlipak milí maturanti víte, proč T 503 tak děsila ta odmocnina z -1 ??? A hlavně, obávám se, že I 330 neměla T 503 ráda, ale pouze ho využívala. A ačkoliv je konec smutný, tak naopak tón vypravěče se změní a vyprávění je najednou soustředěné a až veselé a plné naděje do budoucna. Konec byl opravdu působivý. Jak už tu někdo psal co je pro někoho peklem, může být pro druhého rájem. A jak říkal Bašta včera u Kocianové na svobodném universu , režimu pomáhá ten kdo ho podporuje stejně tak i ten kdo proti němu bojuje. Rozhodně aktualní kniha , neprávem zapomenutá, i když ožná trohu hůř stravitelná, protože hlavní hrdina vlivem nemoci , je takový nesoustředěný. Já jsem taky nesoustředěná ale svou nemoc si ASI
ponechám. Nic jiného mi nezbývá, ZATÍM.