My z ostrova Saltkråkan

27.12.2010

[041/10] Kam se vůbec dětská literatura dneška hrabe na skvosty jako "My z ostrova Saltkråkan"? Podivné žvásty o ničem, které jsou dnes moderní, mi někdy až ježí srst. Chuť lynčovat mě neopouští ani v pozdních nočních hodinách. Spíše sílí a mám chuť pálit ty výplody utvářející se nad odpadem z toalet.

(104) Krásné dívky většinou bývají zcela zaujaty vlastní krásou a už jim nezbyde čas na zmoudření.

Ještěže tu máme pozůstatky po drahé Astrid. Byla to inteligentní žena a uměla psát, a to tak, že když mluvilo dítě, nepůsobilo to jako tahání kočky za ocas. Zatímco dnes se děti plácají v dialozích určených pro lidi postižené chorobou na mozku (ve vyšších kruzích se jí říká blbost, někdy debilita), já vyrůstala na příjemné přirozené a naprosto fungující konverzaci. Mluvily sice děti, ale mluvily tak jak je to rodiče naučili, což se o spoustě jiných malých hrdinů a hrdinek říci nedá. Proč většina autorů sdílí dojem, že co je malé a mladé je i hloupé a naivní, to opravdu netuším.

(85) Je chyba, řekl, bát se už teď dnů, které teprve přijdou. Člověk se má těšit ze dne, který právě prožívá.

Možná je to právě ta přirozenost textu, co mě dostává do kolen i po tak dlouhé době. A možná to jsou i ta skrytá moudra číhající v jednotlivých odstavcích. Jo, tohle byla prostě PANÍ spisovatelka.

(186) Ať kráčíš, kam kráčíš, smrti se nevyhneš...