My, zvířata
Justin Torres
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/181893/bmid_my-zvirata-Bql-181893.jpg
4
58
58
Románový debut Justina Torrese My, zvířata (We the Animals, 2011) byl v angloamerických médiích přijat s bezvýhradným nadšením; recenzenti se přímo předháněli, kdo knihu pochválí víc. Torresova kniha přitom není nijak rozsáhlá – ale co chybí na délce, dohání autor intenzitou: jeho věty jsou vycizelované, zahuštěné a úsporné. Próza vypráví o dětství a rané pubertě tří bratrů z poněkud dysfunkční bělošsko-portorikánské rodiny; vyprávění pokrývá přibližně šest let jejich života, točí se přitom především kolem nejmladšího chlapce a kromě jímavého líčení dětského světa a bezmála sociologické sondy do prostředí chudého amerického předměstí se zaměřuje především na dětské a adolescentní hledání vlastní sexuality (tento rozměr díla je asi nejvýrazněji autobiografický). Relativně prostý příběh je vyprávěn zcela mimořádným způsobem: jak konstatoval kritik časopisu New Yorker, román My, zvířata je „úchvatná koláž drobnokreseb, již Torresův mimořádný vypravěčský talent proměňuje v magické zaříkávání.“ Výsledkem tohoto zaříkávání je prvotřídní literární událost.... celý text
Přidat komentář
Kniha se četla neuvěřitelně rychle. Příběh byl zajímavý. Autor do textu zakomponoval dosti ,,budíčků”, aby si udržel čtenářovu pozornost. Jediné co mě mrzí je až moc rychlý a spádovitý konec, vůbec by mi nevadilo, kdyby jej autor více rozpracoval.
Jinak velmi přínosná kniha, jsem rada, ze jsem na ni narazila.
Úžasná jednohubka, první dvě třetiny za 5*, zbytek za 3*. V zásadě autobiografické momentky z dětství tří irsko-portorikánských chlapců, s poetickými popisy nefunkčních vztahů a dětské magie. Dospívání už autor zachycuje méně snově a kouzlo nějak uniklo.
Příběh o dospívání malých chlapců v ne zrovna ideální rodině. Život z toho tryská na všech stránkách a to je to co udělalo tuto knihu. Každý má totiž z dětství příhody, které se nejspíše vezme do hrobu. Jsme vychováni nemluvit o tom špatném či nehezkém a tak vyprávíme všem jen smetanu z vrchu hrnku. Torres ovšem podává i to co je hezky vespod, schované před vnějším světem v každém z nás...
Velmi originálně napsaná knížka. Krátké kapitolky se čtenáři postupně spojují v celkový obraz. Autor se nezaměřuje na kdovíjaké dějové linie, ale skvěle popisuje pocity a atmosféru v ne zrovna dokonale fungující rodince, která je v mých očích svým způsobem zároveň typická i výjimečná. Styl psaní, který se v průběhu a hlavně pak v závěru mění, je efektivní a chytlavý.
Příběh prostý, vyznění nádherné. Emoce nahuštěné tak, že člověk sotva popadá dech. Napsáno skvělým jazykem, nafutrováno parádními jazykovými nápady. To, že je román značně autobiografický, dodává příběhům tří bratrů z chudého amerického předměstí na peprnosti.
Příběh nijak zvlášť originální - dětství a začínající puberta tří bratrů z bělošsko-portorikánské rodiny. Ale pak vás dostane styl vyprávění: bratři mluví tak jak čekáme od dětí jejich věku a původu - ale jak tímto hlasem vyzní vyprávění o vlastní rodině, násilí, sexualitě, Bohu a dalších životních pravdách...vidíme jasně falešný svět dospělých.
Přečetla jsem si, že "...Torresova kniha je jungovská skrznaskrz, ať už o to autor usiloval, či nikoliv..." - a musím plně souhlasit. Myslím, že v téhle autobiograficky laděné knize se s dětstvím dostatečně vypořádal. Jsem zvědavá, na jeho další knihu - zda opět bude cítit touhu se vypořádat ještě s nějakou etapou svého života, a pokud ne, tak o jakou knihu půjde - a jestli bude tím pádem tak čtivá.
My, zvířata – J. Torres – silně autobiograficky laděný krátký román, o dospívání tří bratří smíšeného manželství, který se vyznačuje především neskutečně hutnou intenzitou emocí. To vše vyjádřeno mnohdy spíše stroze, heslovitě, ale kadence a síla jednotlivých slov na čtenáře působí jako rány „kalašnikovem“. Skvělé dílko ze skvělé ediční řady AAA.
My, zvířata
To, že někdo má co říct, (bohužel) neznamená, že napíše dobrou knihu.
Kritika o knize mluví v superlativech, ale já její nadšení nesdílím. Námět je silný, vyprávění působí roztěkaně; svižné čtení od samého začátku a čím blíže konci, tím útržkovitější, více zkratek a náznaků, takže čtenář si může (musí) domýšlet, co se hlavnímu hrdinovi honilo hlavou a co se kolem něj vlastně dělo. Což působí nikoli jako záměr vypravěčského talentu, ale spíš jako jeho nedostatek - jako by autor měl CO říct, ale nevěděl JAK.
Podobný roztěkaný styl měla např. kniha "Všechno, co si nepamatuju" a tam mi to přišlo na místě.