Myslet v diktatuře korektnosti: Příručka pro nepřizpůsobivé
Roman Cardal
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/373845/bmid_myslet-v-diktature-korektnosti-prir-hTg-373845.jpg
4
9
9
Existují správné a nesprávné názory? Existují správné a nesprávné postoje? Tyto otázky mají v naší postmoderní době jedinou přijatelnou odpověď: ne, neexistují, protože názory a postoje jsou jen odlišné, nikoli správné či nesprávné. Mnoho současných lidí myslí právě tímto způsobem. Avšak v takovém případě je nutné pro jejich mentální činnost vyhradit jiné označení než myšlení – třeba pragmatické přizpůsobení mysli vyžadovaným normám korektnosti. Myšlení je totiž něco zcela jiného. Kdo opravdu myslí, staví se ke všemu zkoumavě. I k výše uvedeným otázkám a k jejich vynucovaným odpovědím. Bez velkých potíží zaregistruje, že odmítnutí rozlišovat pravdu od omylu a dobro od zla je předkládáno jako jediné správné řešení těchto prastarých dilemat. Něco tady proto nehraje. Usilovná snaha odstranit pravdu a dobro z našich životů, jejich zařazení na seznam zdrojů nenávisti, pramení ve skutečnosti ze zášti proti člověkem nestvořenému řádu. Tato smrtonosná strategie se maskuje humanisticky vyhlížející hate-free agendou, která se skrytě napájí z neodstranitelné atraktivity těchto odvěkých kvalit lidského myšlení a jednání. Pranýřovaná pravda je v ní převlečena do těžkého hávu korektnosti a odsuzované dobro do stále přešívaného fraku dobové přijatelnosti. Sebevědomí korektoři myšlení sestrojili sofistikovanou past, do níž nakladli návnady společenského úspěchu a uznání a není zrovna málo těch, kdo pro tato lákadla opustili skutečnou svobodu myšlení. Zodpovědnost za něj přenechali samozvaným dozorcům nad jeho nadekretovaným užíváním. Tato kniha vyjadřuje odpor k tyranii korektnosti. Dává konkrétní návod, jak získat myšlenkovou imunitu proti mainstreamovým ideovým šablonám i proti všestranné destruktivní působnosti levicově-liberálních ideologů.... celý text
Přidat komentář
Poslední dobou zjišťuji, že mi je realistické pojetí filosofie asi nejbližší. Cardalova kniha je nejenom obhajobou tohoto filosofického postoje, ale filosofie jako disciplíny vůbec. Povinně bych dal přečíst těm lidem, kteří považují filosofii za přežitek a zbytečnost. Ona taková středověká filosofická debata o univerzáliích skutečně má šíleně ujetý dopad na dnešní smýšlení o skutečnosti. Cardal se vyjadřuje k rozličným tématům, které jsou myslím pochopitelné i pro filosofa laika, protože forma dialogu je opravdu asi nejvhodnějším prostředkem, jak takové věci čtenáři doručit v co nejuchopitelnější formě. Na závěr se Cardal věnuje současné krizi Západu, a skutečně mě vyděsilo, co o této krizi píše, ale vlastně je to dobře, protože až teprve tehdy, kdy je člověk otřesen ve svých jistotách může začít skutečně filosofovat a hledat jistotu pravdy tedy hodnotné vědění.
Překvapivě dobré. A občas skutečně nekorektní - ale ne samoúčelně. Je dobré si prověřit svoje názory a ujistit se, na jak pevných základech stojí to, co si myslím.
Na první pohled útlá knížečka, která vypadá skoro jako by byla vydána v nějakém samizdatu, vlastním nákladem, ostrakizovaným autorem (autora neznám, jaká je realita nevím). Na druhý pohled docela zásadní a objevný text plný myšlenek, které si zaslouží další úvahu a rozpracování. Z počátku jsem měl velký problém se zvolenou formou. Rozhovor, byť zajímavý nápad, zpočátku působí velmi strojeně, uměle, největší potíž vidím ve způsobu, jakým se vyjadřuje „nefilosof“. V zásadě vůbec jako „nefilosof“ nepůsobí. Přesto, ve světle dalšího, toto považuji za drobnost nemající vliv na celkový dojem z knihy. Knize bych vytkl, stejně jako podobné knize Prolomení Hradeb od Petra Hampla, absenci zdrojů. Až na to, že autor k tomu tentokrát přistoupil docela mazaně. Nevede výklad z pozice autority, kniha je forma rozhovoru, dialogu. Za stejné absence jakýchkoliv odkazů/zdrojů se mi tato forma výkladu, alespoň subjektivně, přijímá snadněji. Přičemž je třeba poznamenat, že autor se často a hojně odkazuje na jiné filosofické práce přímo v textu.
Text je plný myšlenek. Plný úvah a argumentů. Za zmínku stojí např. velmi důležitá kritika kulturního relativismu, snadná a pochopitelná argumentace v neprospěch tohoto myšlenkového konceptu. Autor se záměrně ptá hlasem nefilosofa na kulturní témata, které rezonují společenským diskurzem. Někdy je to až nápadně zřejmé, chce vyprovokovat diskuzi, která je dnes obvykle v režii levicově regresivně smýšlejících „elit“. Uvádí do kontextu doby a vysvětluje marnost a zoufalost fenoménů jako „neomarxismus“, „hate-free culture“, „pluralitu“, „politický islám“, „západní hodnoty“, „kulturní relativismus“, „kritické myšlení“. Některá vysvětlení jsou jasná a jednoduchá, jiná již méně přímočará, a několik jich je přímo mlhavých. Vyzdvihl bych kritiku multikulturalismu, zdůrazňuje fakt, že z definice popírá sám sebe a poukazuje na logické kotrmelce nutné k jeho obhajobě.
Další velmi zajímavá kapitolka je věnována kritice polemiky kolem původu totalitarismu a neschopnost většiny dnešních intelektuálních elit překročit schopnosti fenomenologie při odhalování původu jeho podstaty.
V žádném případě netvrdím, že jsem vše pochopil, ani zdaleka. K textu se budu muset časem vrátit. Samotný text je obtížný, je nutné sledovat každé slovo, každý obrat. Množství cizích slov a myšlenkových konceptů je pro nefilosofa mnohdy skličující. Přesto všechno je v textu něco co jsem již delší dobu hledal, totiž náznak vysvětlení, respektive pokus o možné vysvětlení. Do jaké míry relevantní, nechám na vzdělanějších. Pro mě je však text objevný, důležitý jako rozcestník. Kniha mi poskytla množství podnětů k přemýšlení a množství tipů k dalšímu studiu.
Dvě poznámky na závěr. V dnešním propojeném světě je velmi snadné pro jedince stižené mentálním virem kolektivistického regresivního neo-marxismu šířit své extrémní politicko-společenské názory a do sebe zahleděná mainstreamová média jim za pár kliků (rozuměj peněz) ráda dají prostor. Je nesmírně snadné jen pomocí tweetu, příspěvku na FB, blogu, článku na kdejakém obskurním, ale i mainstreamovém zpravodajském serveru, šířit svůj nemocný pohled na realitu. Naopak prostoru pro konzervativní hodnoty a zpravodaje ubývá. Západní Evropa a zejména anglosaský svět je na tom zdaleka nejhůř, skoro bych řekl, že tam již není cesty zpět.
Druhá poznámka se týká ještě krátkého srovnání s již zmíněnou knihou od P. Hampla. Kniha Prolomení Hradeb není v zásadě vůbec špatná, s autorovými závěry, že současný zmar západu mají na svědomí byrokratické elity na všech stupních společnosti, souhlasím. Tato mi toho však subjektivně dala mnohem víc. Tam kde Petr Hampl předkládá fakta a tato fakta vysvětluje v souladu se svým názorem, Roman Cardal předává přece jen o něco víc, alespoň v mých očích. Jde mnohem hlouběji k základům původního myšlení západní kultury, odvolává se na starořecké (a další) autory/filosofy, nesnaží se o myšlenkové zkratky. Alespoň pro mě je tento způsob mnohem přínosnější. Možná by se k tomu mohlo přistoupit tak, že Hamplova kniha je určena pro čtenáře problematikou nezasažené, kdežto Cardalova je již pro mírně až středně pokročilé.
Autorovy další knížky
| 2018 |  Myslet v diktatuře korektnosti: Příručka pro nepřizpůsobivé |
| 2012 |  Vybrané otázky z filosofie |
| 2001 | Bůh ve světle filosofie |
| 2018 |  Do světa filosofů - Metodické materiály pro výuku filosofie |
| 2011 | Identita a diference: Systematický kurz ontologie |
Nejdřív mě to nadchlo. Celá kniha je rozhovor Filozofa a Nefilozofa. Díky tomu jsem očekával, že to pro mě bude víc srozumitelné. K filozofii mám totiž podobný nebo ještě horší vztah než Nefilozof.
Filozofie mě nezajímá a mám tendence jí pohrdat. Kdysi jsem přečetl několik filozofických knih a většinou to na mě působilo jako intelektuální výmysly. Jenže ani forma rozhovoru mi k lepšímu pochopení nepomohla.
Jazyk, kterým je to napsané, je mi cizí. Spousta věcí je logická, ale kam přesně autor v první třetině mířil jsem nepochopil. Přišlo mi, že většina tezí nebyla dovysvětlená. Probíraná témata se mi zdála předčasně utnutá.
Tady bude problém na mé straně. Moje autistický myšlení nemá pro filozofii potřebný cit. Podobně jako nedokážu vnímat třeba poezii. A pak filozofickou literaturu vůbec nečtu. Takže po filozofické stránce nic moc.
Na druhou stranu kritika politické korektnosti byla srozumitelná. Místy vyloženě vynikající. V knize se objevily i myšlenky, které považuji za naprosto skvostné. Hlavně obhajoba zdravého rozumu a západní kultury.
Proto bych se k tomu chtěl vrátit. Netušil jsem, že se dnešní dekadentní myšlení dá vyvrátit tak snadno. Některé myšlenky byly neuvěřitelně inspirativní, ale u velké části textu jsem nevěděl, kam autor vlastně míří.
Proto hodnotím tak nízko. Pokud filozofii nečtete jako já, musím varovat, že text je poměrně náročný a pro mě byl místy nejasný. Jinak rozhodně doporučuju. Každý si může ujasnit vlastní názory a hodnoty.
Schopnost autora argumentovat byla nejvíc přesvědčivá. Díky tomu si získal mou důvěru. Neměl jsem pocit, že se mi snaží něco podsunout. Takže mě přesvědčil, že bych se o filozofii měl víc zajímat.
Teď si chci koupit druhý díl. Kvůli tématům a odkazům na další filozofy. Dávám jen tři hvězdy, ale uznávám, že nejsem úplně kompetentní to hodnotit. 70%
(Na straně 72 mě zarazilo: „Židé a křesťané mluví o dědičném hříchu, který je...“ Jenže v judaismu dědičný hřích není. To je významný rozdíl vůči křesťanství. Jediná chyba, kterou jsem našel. Stačí však „Židé a“ škrtnout a je to v pořádku.)