Mýtus o Sisyfovi
Albert Camus
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/265834/bmid_mytus-o-sisyfovi-Eh1-265834.jpg
4
262
262
Přestože se Albert Camus vytrvale distancoval od toho, aby byl označován za filozofa, lze pro jeho Mýtus o Sisyfovi (1943) sotva najít příhodnější označení než „filozofický esej“. V každém případě se jedná o jedno z nejpůsobivějších pojednání o lidském údělu: Camus nám v něm předvádí vrcholně absurdního hrdinu – Sisyfa, kterého bohové odsoudili k nejstrašnějšímu trestu, jímž je zbytečná a beznadějná práce. Neexistuje-li posmrtný život a je-li absurdno podstatou lidské existence, jak s tímto absurdnem žít? Zcela logicky proto začíná kniha úvahou Absurdno a sebevražda: „Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém, a to je sebevražda. Rozhodnout se, zda život stojí nebo nestojí za to, abychom ho žili, znamená zodpovědět základní filozofickou otázku.“... celý text
Literatura naučná Filozofie
Vydáno: 2015 , GaramondOriginální název:
Le Mythe de Sisyphe, 1942
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Camus sám sebe nepovažuje za existencialistu, ač byl mezi ostatní takové autory či filosofy zařazen, já k existencialismu tíhnu více. Tato kniha pro mě ale byla velkým estetickým zážitkem i přes to, že tam, kde já už za vší tou absurditou začnu hledat to, co lidskou duši a společnost přesahuje, u něj tam není nakonec nic.
Dále budu asi i trochu spoilovat, takže pro zájemce o knihu dávám výstrahu předem.
Absurdno jako koncept na mě působí jako něco, co člověk dokáže svojí myslí zachytit jen letmo, ale do samotného jádra se nedokáže dostat - alespoň mně se to teda nedaří. Camus vidí jako vzpouru absurdnu víc žít, žití v přítomnosti, hromadění dobrodružství, rozhojnění duše naopak uvažovanou sebevraždu vidí v knize jako stvrzení principu absurdnosti. Asi je to mojí inklinací k tomu hledat za vším ten metafyzický smysl, ale pokud tam není, vlastně moc nerozumím tomu, proč je zrovna to intenzivnější žití a odmítnutí sebevraždy s absurdnem tolik v rozporu. Spíš se mi zdá, že je to jen jednou odpovědí na to, jak s časem v tomhle absurdním světě naložit a jak si rozšířit pole možností i na ty, které dnes ve společnosti považujeme za nepřípustné nebo protispolečenské. Souzním s autorem v tom, že teprve uvědomění si absurdnosti může mnohým lidem pomoci prožít pak život víc naplno.
Příběh o Sisyfovi je krátký - v podstatě nám říká jen to, že i Sisyfos může být šťastný, jelikož duší se může bohům vzepřít a svůj úděl tedy přijmout a dělat s úsměvem. Ostatně nejsou naše snahy v tomto životě často také jako opakované a nikdy nekončící tlačení kamene do kopce?
Knihu jako takovou nelze brát jako klasické filozofické dílo - i v kontextu poválečné doby se jednalo především o esej, která s sebou nesla ducha doby a předávala myšlenky autora. I proto vyjadřuje spíš pocity a myšlenky autora a společnosti tehdejší doby (vyvolávající obrazy estetickou formou) než ucelené filozofické koncepty.
Na závěr odcituji větu z komentáře v knize od Evy Beránkové: Stejně neexistuješ! A jestli ano, mě hned tak nedostaneš!
Lovci hlubokomyslných citátů si jistě přijdou na své, ale jinak jsem měl pocit, že Camus se čtenářem hraje nepoctivou a nepřesvědčivou absurdní hru, kde se samotný Sisyfos, který by mohl a mět být ústředním motivem, objeví jen tak mimochodem skoro v samotném závěru. Možná to byl autorský záměr, vnitřní potřeba vymezit se, ovšem navzdory oblibě Cizince a zájmu o téma se má očekávání nenaplnila.
Mýtus o Sisyfovi určitě nepatří mezi jednoduchá díla. Ačkoliv se nejedná o typický filosofický text (jak sám Camus zamýšlel), je třeba knihu číst velmi pečlivě, abychom si z ní něco odnesli.
S názorem, že sebevražda je nejspíše nejdůležitější filosofický problém všech dob, téměř nelze nesouhlasit. Jeho řešení dokáže zachraňovat životy - a to doslova. Camusova argumentace staví na konceptu absurdna, ze kterého vyvozuje různé důsledky logickou a srozumitelnou argumentací. U celé jeho filosofie ale vidím největší problém právě na úplném začátku. Albert Camus určuje absurdno jako rozpor mezi člověkem a světem; člověk světu nerozumí a nikdy mu také rozumět nebude. Svět je něco, co člověka přesahuje. Nastává tu ale určitý problém, vlastně z totožné úvahy dokazuje René Descartes existenci Boha! Camus nicméně koncept Boha zavrhuje, bere jej jako onen "filosofický skok naděje".
Podobných subjektivních myšlenek nacházíme v díle mnohem více - knihu tak nesmíme brát jakožto objektivně psané filosofické dílo, ale jako jakési vlastní autorovo vyjádření. Jakmile si tuto skutečnost uvědomíme, nic nám nebrání si Camusovy myšlenky vskutku vychutnat. Nebojíte li se přemýšlení, tato kniha vás rozhodně nezklame - množství úvah vhodných k prozkoumání v knize naleznete opravdu požehnaně.
Upřímně řečeno, pravdu doufám, že se mě nikdy nikdo nezeptá, co vlastně absurdno znamená... Jinak se jedná o výtečnou knihu. Samozřejmě netvrdím, že jsem pochopil vše, ale rozhodně bych doporučil ostatním. Název i obálka je poněkud zavádějící, čekal jsem, že bude rozebírán pouze příběh o Sisyfovi, ale definice absurdna jistě přišla vhod.
Dobrý den, prosím, neprodává někdo tuto knihu? Děkuji. Prosím napište mi janaportova@gmail.com
Uff, tak tohle nebylo nejjednodušší čtení (a určitě bych musela přečíst víckrát pro plnější pochopení), ale odnáším si spoustu zajímavých myšlenek. Hlavně tu, že pokud člověk nepřijme absurditu života, je těžké prožít jej plně, a tak aby jej nezničila tíha nenaplněných snů. Radosti bez budoucnosti, kde kvantita prožitků může být v mezích života kvalitou. Poznat a chápat jeho rozmanitost v jeho komplexnosti v různých situacích a obdobích.
"...,že žít není možné bez vědomí nesmyslné povahy života."
"Proč by měl člověk milovat jen zcela vzácně, aby miloval silně?"
"Hledat pravdivé neznamená hledat žádoucí"
Přečetl jsem dvě knihy od Camuse, Mor a Exil a království, obé se mi náramně líbilo, i po jazykové stránce, tak jsem se s nadšením pustil do Sisyfa a ouha!
Velmi špatně jsem se tím prolouskával, lezlo to do mne, jako z chlupaté deky, nakonec jsem knihu, prozatím, odložil...
Nietzsche pohleděl v tvář bohu a konstatoval „Bůh je mrtev.“. Poté pohleděl na lidstvo a shledal, že ani to není kdovíjaká výhra. A tak pravil, vydejme se za nadčlověkem. Každý ale není jako Nietzsche. Camus není jako Nietzsche. Na druhou stranu, ptejme se, kdo je jako Nietzsche? Každopádně Camus, odvraceje se od boha (jakž takž) musel najít jiný pevný bod. Tak konstatoval, že člověk, jenom proto, že se na evolučním řetězci vyvinul dál než jiné formy života a je schopen existenciálních úvah, zaujímá ve světě významné, speciální místo. Nehledejme nic lepšího, žijme světu navzdory ve veliké vzpouře mysli. A tak vznikl Camusův existencialismus. Žij kvantitou a extrémy až do své smrti. Nic víc, hlavně ale nic míň.
Asi tak bych úvodem shrnul mé chápání knihy Mýtus o Sisyfovi. Na knihu jsem se celkem dlouho těšil, maje o ní nějaká očekávání. Tato očekávání se do velké míry nenaplnila. Možná byla příliš kolektivistická a málo individualistická, možná příliš filosofická, málo absurdní. Každopádně zůstává pravdou, že je kniha velice zajímavým tokem myšlenek, které vytvářejí určité tvary. Líbí se mi ty tvary? Nikoliv. S Camusem do veliké míry souhlasím na úrovni jeho tezí, nikoliv však na úrovni vývodů, které z nich učinil. Každopádně si teď budu potřebovat v knihovně obstarat Cizince, abych viděl teorii převedenou do praxe. Uvidíme jak budu na absurdního člověka á la Camus pohlížet poté.
V tuto chvíli se pro mne stal Camus jen dalším tak trochu ufňukaným existencialistou, který je, chudáček, tak vykořeněný, že ani není ochoten připustit, že by existencialistou byl. Každopádně teď už jenom pár poznámek. Nehodlám tu předstírat, že jsem knihu plně, bezvýhradně pochopil. Jsem si dokonce téměř jistý, že nikoliv. Proto i úvod tohoto komentáře berte spíše jako „přání otcem myšlenky“. V určitém bodě jsem si začal myslet, že autor někam směřuje a začal jsem tam směřovat já. Text jsem četl pro jistotu dokonce dvakrát po sobě a stále se mi zdá, že mi lecco uniká. Proč? Jednak proto, že Camus užívá pojmy, které mají různé významy pro různé filosofie a různé vědy. Z toho se stane problém v okamžiku, kdy nevíte, jaký slovník autor používá. Je to, řekněme, matoucí. Polemika s Husserlem, Kierkegaardem, Jaspersem a dalšími tomu také příliš nepomohla. A v některých případech musíme Camusovi dokonce přisoudit tvorbu myšlenkových výronu nemajících faktický obsah. Což je ovšem znak formy celého eseje, takže to přísně vzato neberu jako nedostatek.
Už bych snad zmínil jenom Sisyfa. Nebudu se tu nad touto myšlenkou rozvášňovat, jelikož bych vypadal jedině jako blbeček, ale řeknu toto. Já soudím, že by Sisyfos mohl být šťastný. Opravdu ano. Ale z jiných důvodů a jiným způsobem, než si myslel Camus.
Ale aby můj komentář nevyzněl jako čistá kritika, musím říci závěrem, že si Camuse opravdu velice vážím. Snaha oprostit se od esencialismu boha a přejit k něčemu prostšímu je – a hlavně tedy byla - velice ocenění hodná. Nedovedl tento přístup do konce, ale alespoň měl odvahu začít. A navíc celkem vzato nepochybuji, že by kniha mohla být dobrou útěchou pro lidi, kteří jsou menší svině než já, prožívající duševní krizi. A kniha určitě stojí za přečtení každému. Camus byl zjevně velice inteligentní člověk a s jeho názory lze vést velice zajímavou polemiku.
No, tak jak je mým zvykem, nic si předem o knize nezjistím a většinou i zapomenu, proč a kdy jsem se rozhodla, že si jí dám do nepsaného seznamu "Chci si přečíst".
Dlouho kniha nebylo vůbec o Sisyfovi, ale samozřejmě chápu návaznost.
V jedné krátké kapitole jsem se dočkala.
Další kapitoly o "smyslu" Zámku, Procesu a Proměny - dvě z těchto knih jsem četla, ale ani v těchto kapitolách jsem se o jejich smyslu a cíli nic nedozvěděla.
Nelituji, že jsem strávila neděli s touho knihou, ale filozof ze mě nebude.
Tohle bylo tak hutné, že vůbec nemíním předstírat, že jsem vše pochopil. To ani náhodou. Na druhou stranu z toho nemám ani nepříjemný pocit, protože vždy narazíte na někoho, kdo je prostě chytřejší a v dané oblasti daleko před vámi.
Vlastní mýtus o Sisyfovi je zlomkem a zároveň základem této knihy. Každý z nás alespoň někdy pozná ten pocit beznadějné a zbytečné práce. Pokládám ale za jednu z nejdůležitějších věcí v životě se z něho nepos..t a dojít s radostí a zvídavostí až na konec své cesty, svého údělu či chcete-li osudu.
,, Není slunce bez stínu a je třeba
znát noc... "
..., Po této dlouhé námaze, měřené prostorem bez oblohy a časem bez hloubky, konečně Sisyfos dosahuje cíle.
A za několik okamžiků vidí, kterak se balvan řítí zpět, odkud jej bude muset
znovu dopravit na vrchol.
A Sisyfos se vrací znovu dolů na úpatí...
A právě jak se vrací, uprostřed této přestávky mne Sisyfos zajímá. Tvář, která je v neustálém styku s kameny, se už sama stala kamenem...
Vidím jej, sestupujíce zase, krokem těžkým, ale pevným k muce, jejíhož konce nepozná. Tato chvíle, která se podobá dýchání a která se opakuje se stejnou jistotou jako jeho neštěstí, tato chvíle je chvílí vědomí...
Sisyfos, proletář bohů, bezmocný a vzpouzející se, je si vědom dosahu svého bídného údělu: je to úděl, nač myslí během svého sestupu. Jasnozřivost, která zavinila jeho utrpení, znemožňuje současně tomuto utrpení jeho vítězství...
,, Není osudu, který by nebylo lze překonati pohrdáním... "
Je-li Sisyfův sestup sestupem do bolesti, může někdy být stejně sestupem do radosti...
Není to přehnaný výraz. Představuji si Sisyfa, vracejícího se ke svému balvanu, kdy bolest byla ještě živá.
Pokud obrazy země vězí ještě příliš
v paměti, v době, kdy volání štěstí je ještě příliš dotěrné, stává se, že se v lidském srdci zvedá smutek: to je vítězství balvanu, to je sám balvan...
Těžko je nést tak velkou úzkost. Jsou to naše gethsemanské noci. Drtivé pravdy
hynou však tím, že byly poznány...
°°°
..., V tom je všecka mlčenlivá radost Sisyfova. Jeho osud mu patří. Jeho balvan je jeho věcí. Právě tak absurdní člověk ve chvíli, kdy rozjímá o svých mukách, umlčuje všechny modly...
Ve vesmíru, který byl náhle navrácen do svého mlčení zvedá se však tisíc drobných, kouzelných hlasů země. Nevědomé a tajné výzvy, všechna vzezření, jež ho zvou, jsou druhou
stranou a odměnou jeho vítězství...
,, Není slunce bez stínu a je třeba
znát noc... "
Náš vesmír, ačkoli je bez pána, nezdá se mu neplodný ani bezcenný. Každé zrnko tohoto balvanu, každý kamenný záblesk tohoto pohoří, plného noci, vytváří svět...
Samo úsilí, směřující k vrcholkům,
stačí naplnit lidské srdce. Musíme se domnívat, že Sisyfos je šťastný...
Je dobré, že i na špatných knihách se dá najít něco čím ospravedlním tu ztrátu času. Po přečtení této, si například mnohem více budu vážit lidí, kteří dokáží prezentovat nějakou i docela velkou myšlenku jasně, stručně a srozumitelně. Jak krásné múžou být lidské myšlenky, když je neutopíte v nekonečném množství halabala abstraktních pojmú, přelévaných z jedné poloprázdné sklenice do druhé poloplné. Jak moudré je, když o sobě i ten nejchytřejší zapochybuje a uvědomí si, že nikdo nemá patent na rozum. A tak je docela možné, že jen nemám buňky pro vnímání oné velké filozofie, ostatně i Nietzsche mi přišel jako takový generátor náhodných vět o nadčlověku, ale alespoň si vystačil sám a nemusel vyplňovat z poloviny své dílo myšlenkami jiných myslitelú.
Toto je jedním z prolomových děl Camusovy filozofické tvorby. Člověk si málokdy pozastaví nad pojmem ‘absurdno’.
Nemám absolutně žádné zábrany v tom změnit jednou udělené skóre, ať už do plusu či do mínusu, pokud se změní můj názor na knihu. Ale dosud jsem necítil potřebu tak učinit. Domnívám se ale, že tato kniha dostane v budoucnosti ohledně mého názoru revizi. Mou hlavní výtkou je, že jsem knize špatně rozuměl. Jestli je to tím, že nejsem dostatečně vyzrálý jako čtenář, či milovník moudrosti nemohu posoudit. Ale měl jsem problémy pochopit kam se mě autor snažil dovést. Při čtení mě napadla paralela, která vystihovala, jak jsem se cítil: obloha podmračného dne, kdy Slunce chvílemi vysvítá zpoza mraků a chvílemi je skryto jako mlhavý koláč, kdesi za nimi. Napříč celým textem jsem měl dojem, že začínám tušit, co se mi snaží autor sdělit, ale nikdy jsem to doopravdy nespatřil. Musím se ale shodnout s často zmiňovaným názorem, že při čtení na člověka padá až ochromující úzkost provázená pocitem existencionální nejistoty (nemohl jsem si odpustit to přirovnání použít). Přesto je mé pochopení textu takové, že každý má prohlédnout skrz iluze světa a nahlédnout na jeho absurditu naplno. Tím dosáhne svobody, ale ne svobody od morálky či důsledků jednání, ale svobody být Bohem svého světa, být Alfou a Omegou své existence, žít pro sebe se všemi důsledky - žít život v přítomnosti. Ale je možné, že taková interpretace je spíše moje zbožné (opět jsem si to nemohl odpustit) přání než skutečná intence autora (ač je pravdou, že sám vyzývá čtenáře, aby nepřijímal pravdy druhých, ale místo toho se vydal hledat ty své, takže třeba na tom něco pravdy bude).
Při četbě této knihy jsem se propadal ze skepse do hlubokého pesimismu. Samozřejmě krásně camusovsky napsáno, samozřejmě pravdivé, až to mrazí ... ale nelehké čtení vyvolávající trudné myšlenky, jež neodcházejí ...
Byť či nebyť? To jediné stojí za úvahu, na tom jedinom záleží. Shakespearové slová, vyslovené Hamletom bezodkladne ožívajú v prvej rade esejí Camusa, v ktorej nachádzame prvky tak typické pre bytostné kontemplácie existencialistov: problematickosť bytia, rozporuplnosť, nerozhodnosť, tragickosť, paradox a autorom doplnená absurdnosť (nerozumnosť, iracionalita, nezmyselnosť).
Ako žiť s pocitom absurdna? Má sa človek zabiť, spáchať samovraždu alebo nie? Pre lepšie pochopenie autorových bytostných otázok, je vhodné brať zreteľ na dobové pozadie, kedy mladý Camus Sizyfa písal: masové vyvražďovanie, vojnové zločiny, holokaust, bezmocnosť a trpkosť druhej svetovej vojny. Bezúčelné, absurdné utrpenie. Ako a prečo žiť v tomto absurdne? Myslím, že na to sa snaží odpovedať autor v poslednej časti knihy, v samotnom Mýte o Sizyfovi. Situácia postavy klasickej mytológie je bezcieľna, márna a absurdná - nemá účel. Koniec je však optimistický, plný nádeje. Autor sa zameriava na Sizyfove prežívanie. Keď kameň opäť raz padá a Sizyfos sa vracia poň, cíti sa šťastný. Prečo? Pretože bohovia ho chceli zlomiť, potrestať, zotročiť, ponížiť a to sa im nepodarilo. Zotročili jeho telo, ale nie jeho ducha. Sizyfos ostáva slobodný, pretože si je vedomí absurdnosti tejto situácie a vďaka tomu má od toho odstup. Slobodný, reflexívny náhľad. Tento názor ma ponecháva samotného s otázkou, že pokiaľ je situácia skutočne absurdná, tak je moja sloboda celkom irelevantná, pretože nemá zmysel podobne ako moje šťastie.
Vskutku zajímavá filozofická esej pojednávající o absurdnu, absurdním člověku, literátech, kteří absurdno zradili. Kdybych neměl načteno Camusovo dílo vlastně bych snad ani nedokázal říct, jaká je pointa celé této knihy, nebo co se mi on sám snaží sdělit, přišlo mi, že k tomu se dostal až na posledních pár stránkách. To předcházející je ničení jiných spisovatelů a popisování toho jak by to šlo udělat lépe. Hodně se mi líbil citát pravděpodobně parafrázuji "Musíme si uvědomit, že tato díla vznikla v pustině a tam by také měli zůstat," absolutně geniální. Měl jsem dojem, že Camus se s někým ošklivě pohádal, když ho dotyčný nechtěl poslouchat v jeho názoru, tak si vztekle šel za svůj psací stroj a tam toto pln hněvu a frustrace splodil. A nakonec je to velmi čtivě napsaná esej, z které jsem si nakonec i něco odnesl a jsem spokojen.
P.S. Nepřestane mě udivovat, že když už se zde sám Sisyfos zjeví tak pouze na 5-ti stránkách a to ještě 2 strany se hovoří o Oidipovi, miluju to.
Štítky knihy
eseje francouzská literatura existencialismus absurdno
Kniha, která nutí přemýšlet.