Mýtus o Sisyfovi

21.02.2018

Kamymu bylo 27 let, když tenhle matroš psal, a taky to podle toho vypadá.
V prvních kapitolách pálí jako vydrzlý gangsta-raper po etablovaných jménech ("seš nula Kierkegaarde, Šestove tvoje máma mi hulí dick, Nietzche - you my nigga!"), později argumentuje pro svůj životní postoj (jen těžko to lze nazvat filosofií), přičemž jeho chatrnou konstrukci kompenzuje radikálním tónem. Čtení je to v lecčems inspirativní, Camus byl nadaný, nabízí pár neotřelých vhledů a pojmenování, vše ale v intencích intelektuálního vzepjetí marnivého floutka.
Navíc jeho ústřední výzva, přijmout život bez naplnění a naděje ("One must imagine Sisyphus happy"), patří mezi ty méně lákavé.

Doslov Evy Beránkové je víc "real" než samotný text. Je konstruktivním uvedením na pravou míru, chápavým hlasem matky, která vysvětluje proč její syn právě rozbil okno muzea, že on měl svůj dobrý důvod, prochází si teď takovým obdobím, však on z toho vyroste (pokud ho dřív něco nepřejede).

Narcisismus francouzských autorů je dost na škodu.

06.12.2017

Mýtus o Sisyfovi se v tomto dílku zaměřil na objasnění pojmu absudno ve všech jeho podobách a ve všech částech lidské existence, které se dotýká.
Je to náročné čtení, pro čtenáře málo sběhlé ve filosofických studiích těžko uchopitelné. Přesto stojí za přečtení, aspoň pro vytvoření si uceleného přehledu Camusových děl.
Připravte se však na náročné večery, kdy třeba trávit myšlenky, jak je autor sepsal, větu po větě.

Vyhnu se protentokrát hodnocení. Asi mi nepřísluší při mém vzdělání a vědomostech toto dílo kritizovat, ať již pozitivně či negativně. Camuse jako literáta mám rád, jeho filosofická esej mě zaujala, některé pasáže se četli hůře jiné lépe. Myslím, že v rámci filosofických textů jde pořád o čitelnější formu a v myšlence přijetí absurdna přeci jenom shledávám jakousi "naději". Těžká četba, bojím se domyslet si, o čem bych začal přemýšlet, kdybych se pořádně zamyslel nad některými částmi textu. Pravděpodobně jedna z knih, kterou si budu muset v budoucnu přečíst znova. A ať už jsou Camusovy názory jakékoliv, stojí alespoň o tu trochu pozornosti, totiž jejich vstřebání a pochopení, pokud bych chtěl s Camusem nesouhlasit, měl bych aspoň chápat s čím nesouhlasím, do té doby jen mohu říci, že nelituji času stráveného s touto knihou.

29.01.2017

"Nevím zda tento svět ma smysl, který ho přesahuje. Vim však, že tento smysl neznám a že v dané chvíli je zcela nemožné, abych ho poznal."

"Buď jsme svobodní a všemocný bůh je odpovědný za zlo, nebo jsme svobodní a odpovědní a pak neni bůh všemocný."

"Člověk si vymyslel boha, aby se nezabil. To shrnuje veškeré dějiny az po současnost."

No a takhle nějak ty eseje rozkládaj a skládaj člověka a bytí. Ivan Hlinka to shrnul jeste stručněji: "Hlavně se z toho neposrat". Paradoxně právě sedím na záchodě.

Knihu jsem v průběhu čtení ztratil a po měsíci zase našel. Kdyby blikala nebo pípala, tak by se to nestalo. Proto jen 6/10.

20.11.2016

"Hledat pravdivé neznamená hledat žádoucí." (str. 60)

Máte-li rádi Dostojevského, pak budete milovat tyto eseje. Doporučuji všem, kteří v knihách nehledají naději, ale upřímnost a hloubku. A možná i nějakou odpověď.

20.07.2016

..." Jak mám žít a jak se chovat s vědomím, že moje existence může kdykoli náhle skončit ? Jaké myšlenky, cíle a hodnoty vůbec obstojí tváří v tvář smrti ? A stojí vůbec za to žít ?..."

Tři otázky...a ty mě stačí k tomu, abych začala uvažovat ( pochybovat ) o sobě, o všem a co vlastně má a nemá v životě cenu.
Camusův Mýtus o Sisyfovi je neskutečně náročné a těžké čtení. Přečetla jsem, prokousala jsem se až na konec...ale opravdu "jen" přečetla. Záměrně jsem o obsahu slov a myšlenek nepřemýšlela, protože bych to vnitřně nezvládla. Myslím si, že tam jsou napsány všechny skutečný pravdy o našem světě a bytí....a né ty lži, které si denně vytváříme kolem sebe a jestě jim veříme.
Drtivě pravdivý....to je Mýtus o Sisyfovi, který s každým čtenářem pořádně zamává.

31.03.2016

V nevolnosti všedního dne,pěšákem spějícím k sebezničení. Není to návod,není to klíč,není v tom naděje ani chtíč. Odměnou muže být smíření s udělem. Proč žít s iluzí posmrtného ráje,když nebude odměna ? Co očekávat od života,už v nejmenším věku o povědomí vlastní konečnosti. Jaký smysl tomu dává člověk,vesmír je lhostejný a to je pravda,pravda pravdy o vlastní pravdě a ta je pravdivě nejpravpodobněji nejpravdivější,jaká je tedy pravda. Co je povaha reality,pohrdaní,hnus,naděje ...
Nahmatat,uchopit,přečíst každou větu a nepozastavit se téměř za každou. Náročnost hutného textu pro přinejmenším celého otevřeného čtenáře s odhodláním číst něčí myšlenky,jistě to poté u vás zanechá i něco hlubšího k přemýlání.
Mužeme s tím nesouhlasit,mužeme se přít,ale to je asi tak všechno co s tím mužeme dělat.

19.02.2015

Pro mě naprosto stěžejní dílo, které mělo nejspíš významný podíl na mém přežití, avšak jistojistě minimálně na udržení (nebo obnovení) mého duševního zdraví.

Toto měl k Sisyfovi co říci Jacques Bergier (přepsáno ze samizdatu Víza na jinou Zemi): „Další charakteristikou výjimečných lidí je to, že jsou extremně jasní. (...) Tak jako řada knih, jež údajně popularizují teorii relativity je naprosto nesrozumitelných, tak zase Einstein či Eddington jsou naprosto jasní.

A stejně je tomu u všech velkých průkopníků a zvláště u Curiere, kterého nečteme nikdy dost. Je také třeba pocho­pit, že tito velcí průkopníci měli na počátku své kariéry osvícení, která se navracejí, jež však měli často čas zaznamenat. Tato osvícení je snadné nalézt. Jsou samozřejmě smíchána s technickými podrobnostmi a někdy s matematikou. Někdy je třeba pročíst desítky stránek než padneme na pasáž, která osvěcuje celý vesmír světlem stejně intenziv­ním jako krátkým. Tento druh bádání však stojí za to.

Nachází se v něm uspokojení, jaké nepřináší žádná jiná četba, snad jen kromě science-fiction v jejích nejinspirovanějších okamžicích. Autoři sci-fi bohužel většinou nevypadají na to, že by četli tyto vědecké knihy. Pokud se týče filozofů, ti o nich nikdy ani neslyšeli.

Takový Sartre bude třeba hovořit na stovkách stránek o esenci a existenci a přitom ani nebude vědět, že střídavý proud, kterým si svítí, se desetkrát za sekundu změnil z esence v existenci a naopak.

A vzpomínám si na rozhovor, který jsem měl s Camusem o Sysifovském mýtu. Řekl jsem mu, že když se kámen kutálí dolů, Sysifos by mohl zachytit ztracenou energii stejně ja­ko se to běžně dělá s padající vodou, tj. tím, že by vyro­bil elektrický proud. A Camus mi řekl: „Ono je tedy možné vyrábět elektrický proud z padajícího předmětu?“ Nechal jsem toho.“