Na Afriku zapomeň
Vladana Gomes Adolfo
Vladana snad od malička toužila žít v Africe. Aby se svému snu přiblížila, otevřela v Ostravě Afro kavárnu. A když jí do života vstoupil sympatický Angolan Eurico, mohla se konečně přestěhovat na černý kontinent. Stala se součástí africké rodiny, začala podnikat a dočkala se svých vysněných dobrodružství. Jaká ve skutečnosti jsou? Jaké to je být Evropankou v africké rodině? Splněný sen, nebo africké peklo?... celý text
Přidat komentář


Je to iné hodnotiť, keď človek pozná autora, ľudské a silné pozadie vzniku toho diela, detaily, dôvody rozhodnutí, čo všetko si museli tie postavy vybojovať, inak sa to číta a mnohé sa odpúšťa. Proste nedokážem byť asi úplne objektívna, no nadšenie z manga, baobabov, trhu a svadby s princom ma skrátka nadchlo, Vladane som to zo srdca priala a denníkový štýl mi nevadil, bolo to úprimné a keďže viem, ako to bolo ďalej, užite si to, nie je to vymyslené - rozprávky sa dejú, aj tie africké :)

Kniha mne vůbec nezaujala, ani svým stylem psaní a ani ničím jiným. Knihu jsem ani nedočetla.


Proč se to jmenuje Na Afriku zapomeň? Pořád jsem čekala nějaký zásadní zvrat a nic... Kdo už o Africe něco ví, nemůže ho překvapit jejich negramotnost.


Člověk má vždycky radost když si přečte, jak někomu vyšly jeho sny. Paní Vladana měla velké štěstí, když v pravý okamžik u nás v republice potkala svého černého prince a navíc po přestěhování do Luandy ani nemusela slevovat ze svého životního standardu. V Africe našla svoji druhou opravdovou rodinu, ve které měla velkou oporu hned ze začátku. Málokterá tchyně se umí tak postarat. Taky obdivuji Vladaninu organizační schopnost, orientaci v problémech, a to, že se umí v mžiku rozhodnout i jednat, ji předurčuje k dráze úspěšné obchodnice. Holka do nepohody, jak se u nás říká. A to je první část mého příspěvku, ve které chválím. Ovšem knížka sama na pochvalu není. Je to víceméně obsáhlé slohové cvičení v kombinaci s deníkem. Psaní neurovnané, chaotické a bez jakéhokoliv stylu. Čte se to velice špatně a navíc je to stereotypní, nudné, popisné. Měla jsem problém dojít ke konci, pak už jsem jenom listovala. Takže moc nedoporučuji, jako cestopis to rozhodně neobstojí a jako román už vůbec ne.


Takové ploché deníčkové vyprávění, které mě zrovna nezaujalo. V knize jsou některé situace nedostatečně objasněné a jakoby useknuté.
Zarazil mě i do očí bijící nesmysl vztahující se ke dni svatby.
Citace:
"...No, dnes je pondělí prvního srpna, takže osmého srpna? OK, osmého srpna..." (str.109)
"Usedáme ke stolu a mámě oznamujeme, že již máme termín svatby..."
""Neee," uklidňuje ji Iko. "Bereme se až v SOBOTU, máš pět dní na přípravu," dodává s úsměvem." (str.112)
"Je PÁTEK, ZÍTRA se vdávám..." (str.114)
Kapitola třináctá - SVATEBNÍ DEN: "Je osmého srpna dva tisíce šestnáct, sedm hodin ráno..." (str.117)
P.S. Dne 8.8.2016 bylo pondělí, a ne sobota, jak je uváděno v textu!


Tato kniha mě docela překvapila,čekala jsem další příběh Bílé Masajky ,která se provdá za černocha.Ale tento příběh byl pravým opakem,že ne všechny sňatky s mužem z jiného kontinentu musí dopadnout špatně.Kniha se dobře četla a je doplněna několika fotkami z Angoli kde Vladana a Eurico žijí.


Kniha se četla dobře, občas jsem měla pocit, že vyprávění bylo rychle useknuto. Jinak je kniha pěkně napsaná, taková fajn oddechovka, i když v některých pasážích jsem měla slzy na krajíčku. Škoda jen, že je v knize málo fotek z Angoly, kvůli bližšího seznámení s okolím.


Mně kniha nijak neoslovila. První třetina popis života v ČR, o ničem. A moc se to nezlepšilo ani v Africe. Cesta do práce, z práce, semtam výlet. Žádná zvláštnost, o které bych ještě nevěděla.


Příběh je velice čtivý, stránky ubíhají jedna za druhou a vy čtete autentickou výpověď ženy, která se zamiluje do afrického muže, překonává hlavně byrokratické překážky, jak už v ČR , tak v Angole, což asi mnohé čtenáře překvapí.
Autorka přesně popisuje své pocity. Její nadšení, ale i zklamání ze života v Angole. Popisuje velmi rozdílnou mentalitu lidí v Angole, obrovské rozdíly v myšlení a v životní úrovni tamějších lidí.
I když se v knize nedočkáte žádného převratného dramatu, tak je moc fajn, že vznikla kniha, která ukazuje, že není každý sňatek s mužem jiné barvy pleti odsouzený k špatnému konci.
Moc oceňuji zavěrečnou kapitolu, kterou napsali Vladanini rodiče, dcery a přátelé a dostali zde prostor vyjádřit se k situaci z jejich úhlu pohledu.
Varování na závěr: nečekejte nic takového jako byla Bílá Masajka,mohlo by se dostavit zklamání, knížky nelze porovnávat.
Rozhodně moc ráda knížku doporučuji, stojí za přečtení, získáte mnoho zajímavých informací a skvělý příběh.


Vypraveni ubihalo samo. Moc se mi libil pribeh. Chvilema mi i dojetim tekly slzy. Bala jsem se, ze bude na jedno brdo jako ostatni, ale ne, prijemne se to cetlo.
Dokonce jsem si vyhledala informace o Angole a Luande. A ta africka zeme by se mi asi libila.
Autorka byla do Afriky a všeho kolem toho zakoukaná již dávno před setkáním se svým angolský. princem. Trochu mne ale zaráželo, že nevěděla, jak to funguje v takové zemi, když se tam chtěla přestěhovat a o povaze místních lidí. Zažila pak trochu šok, ale naštěstí měla bohatého přítele, který vše zaplatil a téměř nic nebyl problém.
Čekala jsem trochu poutavější vyprávení, i když Bílá Masajka může být jen jedna no. :-) Místy, hlavně při ději v Česku, jsem se nemohla moc začíst. Přínosem pak byly fotky uvnitř knihy, kdy si člověk mohl alespoň trochu představit ten svět popisovaný v knize.
Ale pořád ve mně hlodá ta myšlenka, že měla autorka opravdu velké štěstí, že narazila na toho bohatého Afričana. Jak by asi vypadal příběh, kdyby byl manžel z méně bohaté rodiny. Další věc co nechápu je, opustit svoje dospívající dcery, které mne potřebují, abych si plnila svoje sny. To si nedokážu představit, maximálně odjet do jiného města a to i vůči starším rodičům.
Autorce určitě přeji, aby jí firma s mýdlem dál prosperovala a aby jim vřelé vztahy v rodině i nadále fungovaly tak hezky, jako doposud.