Na čem mi záleží
Jan Heller , Petr Vaďura
Přepis pořadů zabývajících se starozákonními knihami, perikopami a různými biblickými postavami, čtenáři tu naleznou i vyznání Jana Hellera.
Přidat komentář
Účastnila jsem se v minulosti několika exercicií, které vycházely z exegezí pana profesora Hellera, takže když jsem tuhle knihu zahlédla v knihovně, neváhala jsem ani chvilku. A neváhejte ani vy, chcete-li ve starozákonních textech objevit pro sebe něco nového, ať už jde o čiré informace, nebo duchovní impuls, anebo prostě jen slyšet silné svědectví o životě z křesťanské víry.
"... jak v díle stvoření, tak v duchovním životě, jsou vždy dvě stránky. Tou první je oddělování: Pán Bůh odděluje tmu od světla, moře od souše a tak dále. Jako by i nám tím bylo řečeno, že musíme svůj život nejprve vnitřně strukturovat. S tím souvisí i oddělení Božího lidu od pohanů, které tak leželo na srdci židovským náboženským autoritám Ježíšovy doby a nakonec i apoštolu Pavlovi v Nové zákoně, který také vybízí křesťany, aby se od tohoto zlého světa oddělili. Boží lid však dělá po celá staletí tu ohavnost, že z pozice tohoto vnitřního odřeknutí zlého začne soudit lidi. Ono to ale má fungovat přesně opačně: odřeknutí zlého nám má pomoci rozevřít náruč a přijmout do ní všechny žíznivé, hladovějící a vposledku všechny ty, kteří vědí, že se řítí ke smrti. A to je druhá stránka Božího díla."
"Význam slova král je u Ježíše naprosto odlišný od toho, jak tento termín běžně chápeme. U Ježíše je za slovem král nejen víra, ale především zkušenost, že lidské vztahy a nakonec celý svět lze obměňovat jenom pokorou, trpělivostí a láskou. Ostatní způsoby uplatňování královské moci budí protitlak a vedou k novým a novým srážkám, sporům a válkám. Z toho plyne i úkol pro křesťany, aby pokud možno ve svém okolí minimalizovali násilí. Všimněte si, jak jsem opatrný a realistický: my je nemůžeme beze zbytku vyloučit, ale můžeme je minimalizovat. A kdykoli nastane situace, ve které je použití násilí nezbytné, musíme se ze všeho nejdřív stydět. Zatímco ostatní se ze svých vítězství radují, my křesťané bychom se měli za každou výhru, která byla získána něčím jiným než pokornou láskou, od srdce stydět." (kráceno)
"Otázka: Záleží více na tom,... kam nám slova bible ukazují, než na každé tečce a čárce?
Pozor, to nesmíme postavit do protikladu. Jestliže hlídáme každou tečku a čárku, je to správné, ale slovo Boží není v té tečce a čárce. Tu hlídáme jenom proto, abychom neměli děravé nádoby. Slovo Boží je teprve v oslovení. Já jsem si v jeden čas vůbec odvykl mluvit o Božím slovu, poněvadž jsem zjistil, že mezi kazateli a všelijakými písmáky je móda dělat z Božího slova žonglovací balónek anebo nástroj, kterým toho druhého můžu tlouct přes hlavu. Slovo Boží není nic zpředmětnitelného. Slovo Boží je komunikace. (...) Slovo Boží mohu zaklít třeba do hrobu svých představa, ještě ho tam zapečetit a nepouštět ho ven. Vzpomeňte, co podle Nového zákona dělali např. farizeové, zákoníci, Židé a římská stráž u hrobu Ježíše - nemusím snad dále tuto analogii vykládat. Každá čárka je tedy důležitá, ale ne sama o sobě, nýbrž jenom proto, aby nám z nádoby Písma nevytekl obsah, abychom potom nebyli v pokušení nalít tam místo vína vodu svých představ."
Zajímavá zamyšlení nad vybranými otázkami ze starého zákona. Nejvíce mne ale oslovovali rozhovory nad obecnými problémy víry a osobním přístupu pana Hellera k víře.
„Když čtu Písmo v jeho celku, cítím i za těmi drsnými místy Boží bolest nad tím, jak si svou svévolí sami ubližujeme. A přeci tak často v našem životě Bůh mlčí a nechává nás dělat to, co chceme, a jít tam, kam chceme. Výsledkem je bolest a zmar. Pak však náhle Boží milosrdenství prolamuje toto mlčení evangeliem – slovem, které nám ukazuje cestu ke Kristu a jeho oběti. Kdo je vezme vážně, nalezne skutečný život. Kdo se vzepře i proti němu, zůstává v bolesti a zmaru. Člověk se buď Bohu odevzdá – a pak ho Bůh obejme a vezme k sobě, nebo se mu vzepře – a pak propadne Božímu soudu. Zní to možná jednoduše, ale nic důležitějšího v bibli není.“
Se Starým zákonem to není snadné, to je známá věc. Přes propast mnoha staletí čteme příběhy, které se odehrály v kompletně odlišných kulturních schématech, v jiných myšlenkových souřadnicích. Doslovný překlad sám o sobě není k ničemu – jeho výsledkem je nepochopení nebo pochopení mylné (typicky ve věcech výzev k násilnému chování v konfliktech mezi Izraelem a konkurenčními kmeny, nebo mezi Hospodinem a bohy jiných národů). Jenže převyprávět Starý zákon současným jazykem do současného kontextu není taky jen tak – je to Boží slovo (profesor Heller by řekl: Boží oslovení) a s tím nemůžeme zacházet svévolně, byť by to bylo v tom nejlepším úmyslu. Proto je tak důležité, co profesor Heller celý svůj život dělal – pečlivé a opatrné zkoumání každého kousku Bible, vykládání starozákonních témat s hlubokou erudicí, ale přitom s pokorou. Vždyť cílem není větší sláva profesorova (ve smyslu: podívejte, jak chytře a neotřele dokážu to či ono interpretovat), ale schůdnější cesta k poselství Starého zákona.
Profesor Heller studoval Starý zákon přes půl století, je vidět, že nasbíral nespočet zkušeností. Přesto jeho práce s texty, zdá se mi, je opačná, než bych před otevřením knihy čekal. Víc, než hromadění vědomostí je to totiž odstraňování zbytného. Jakési očišťování od přebytečného a hledání opravdu klíčového. Kvalita místo kvantity. Připomínalo mi to práci záchranáře, který ze sutin domu odnáší trosky, aby v nich našel toho, koho má zachránit. V našem případě živého Boha, který je milující, pečující a ve stálém vztahu k nám lidem. Boha, který nás už ve Starém zákonů připravuje na příchod Krista – právě u Krista často profesorovy úvahy končí, protože řada témat z proroků je Kristem završeno. Znovu tak dokazuje, jak je Starý a Nový zákon propojen. Jako roztržená mapa, podle které se dá bezpečně putovat až tehdy, když se obě části přiloží k sobě.
A ještě jedna maličkost: přes svůj kmetský věk mluví profesor Heller o Hospodinu ... jako šestnáctiletý chlapec o své dívce :-) Je v tom dychtivost, horlivost, v dobrém slova smyslu mladické nadšení. To se mi zdá úžasné, protože to (kromě toho, že je to prostě moc milé) rozhovorům dává další rozměr – to už to není jen série přednášek, to už je to svědectví.
„Odpuštění je nebeský dar, který nikdy nedokážeme dost ocenit, protože jím se mění minulost. Není pravda, co mnozí říkají, že minulost nelze změnit, protože Pán Bůh ji mění, když nám odpouští. Stejně tak můžeme odpuštěním minulost měnit i my těm druhým. To jsou pak velká vítězství víry.“