Na cestách od Sicílie až po Skotsko
Anna Sedlmayerová
Vyprávění o cestách po Itálii, Francii a Anglii v 2. polovině 60. let.
Přidat komentář
Kniha se povedla. Cítila jsem se, jako bych tam byla s nimi. :) moc hezké vyprávění z krásné dovolené. Takový deník. :) a všechno jim vyšlo! To už by se v téhle době rozhodně nestalo.
Letěla jsem na Sicílii a půjčila si tuto knížku,nevšimla jsem si,že autorka tam byla v roce 1964. Vůbec to ději knihy nevadilo, bylo velmi zajímavé číst jak tam žili,chovali se a jak vypadala města a z mého pohledu,když odmyslím pokrok,tak se toho zase tak moc nezměnilo. Většina pamětihodností je stále na svém místě a lidé jsou stále stejní. Moc jsem se při čtení nasmála,škoda,že nenapsala autorka více cestopisů
Přirozené a spontánní vyprávění o cestování. Z ženského pohledu živé, poutavé a vtipné a tak důvěrně napsané, že jsem měla sugestivní pocit, že cestuji s paní Sedlmayerovou společně.
Autorovy další knížky
1993 | Dům |
1962 | Pomozte mi, Terezo! |
1964 | Zelené pastely |
1965 | Déšť ustal k večeru |
1970 | Grandlová brož |
Občas v zdejších komentářích nacházím s despektem až pohrdáním napsaný odsudek, že nějaká kniha "je poplatná své době" (obyčejně takovou výsměšnou charakteristiku nalepí nějaké knížce komentátorky, které přitom nečtou žádná nadčasová díla - ale to už je jiný příběh).
A právě na formulaci "kniha poplatná své době" jsem si při čtení této opravdu báječné, zajímavé a obohacující knížky vzpomněla. Vyprávění o návštěvě Itálie, Vatikánu, Francie, Andorry, Švýcarska, Belgie, Anglie, Skotska a Walesu paní spisovatelky Sedlmayerové je totiž hodnotné právě tou "poplatností své době".
Je úžasným, autentickým a snad jen velmi málo autocenzurovaným dokumentem o tom, jak ojedinělý cestovatel ze socialistického Československa v polovině 60. let 20. století (1963, 64?) - pokud se mu povedlo probít se tou houštinou zákazů, příkazů, omezení a směl vůbec vycestovat - vnímal země, tehdy zvané "Západ".
Kniha je hodnotná ve dvou rovinách: jednak přináší autentické informace, postřehy o životě v těch zemích, ale na druhou stranu je i výmluvným (místy vtipným, jedinečným, někdy trapným, ale i groteskně -tragickým) dokumentem o tom, jak i vzdělaná, vnímavá a ve své zemi dobře "situovaná" žena - cestovatelka pocházející ze socialistického Československa měla neuvěřitelně zkreslené představy o životě na Západě. Byla otevřená vůči všemu, co viděla a zažila, neskuhrala nad svým žebráckým postavením ubožáka z Východu - turisty bez halíře, živicího se pouze přivezenými konzervami, pohoštěním domácích a spadaným ovocem, ale poctivě zaznamenala pocity ze svého nedůstojného postavení tváří v tvář ohromujícím výlohám obchodů v Salcburku, regálům supermarketů v Paříži nebo jenom nabídce občerstvení na benzínových pumpách. Líbilo se mi, že autorka ve svém cestopisu nedávala moc prostoru dojmům z chronicky známých památkových objektů, ale všímala si zejména všední život měst, vesnic, kempů a mentalitu lidí (čistota či špína na ulicích, sortiment v obchodech, pohostinnost vs. nevšímavost místních obyvatel, pracovní morálka stavebních dělníků, absence jakýchkoliv informací o státě na autě označeném CS, záviděníhodné ale i nepochopitelné prvky životního stylu v navštívených zemích, atd. atd.). Ze všech epizod mne nejvíce nadchla „reportáž“ z návštěvy poutního místa Lurdy.
Ojediněle mě překvapily autorčiny moralistní soudy, zjevně pramenící z předsudků vypěstovaných ideologickým nátlakem v tehdejší ČSSR, ale vždy jsem si uvědomila: „no ano, takový jsme byli…“.
I při všem příkoří, které před a při svých cestách „na Západ“ zažívala, si myslím, že autorce dnes vlastně lze závidět – vždyť tak s údivem, nepoučeně až objevitelsky poznávat Řím, Paříž či Londýn, vychutnávat neznámý nápoj, který jí tak nesmírně chutnal a nazýval se coca-cola, obdivovat neuvěřitelný, s domovem nesrovnatelný a bezplatný (!) servis pro řidiče na benzínkách, uctivě a závistivě pozorovat ruch na frekventovaném mezinárodním letišti (bez šance, že někdy někam odtud poletí) …. to už nikdo z nás, pro které je to vše snadno dosažitelný standard, nezažije.
Už při čtení jsem se v životopisných údajích autorky přesvědčovala, zda se paní Sedlmayerová dožila možnosti volně cestovat a je mi převelice líto, že v době, kdy už to šlo a ona by byla mohla jezdit, poznávat (a vtipně, vnímavě a zajímavě) komentovat cizí státy, měla už tak vysoký věk, že se jí to asi nepovedlo. Tak velmi bych jí to přála!
Moc doporučuji.