Na hraně
Dorthe Nors
Dorothe Norsová píše úsporným stylem o všedních věcech: ztrátě panenství, utracení nemocného psa nebo začátku lásky mezi dvěma outsidery v New Yorku. Současně však její povídky pojednávají o zlomových emocích lidských životů – o chvíli, kdy si dítě uvědomí, že jeho otec není superhrdina, o situacích, kdy známý svět přestane dávat smysl a začne se rozpadat. Norsová umí nacházet nečekané radosti i tragédie v maličkostech, a proto také dokáže zpracovat téma, které by jiným vydalo na román, na osmi stránkách. Život je jednoduchý. Jednoduchost je složitá. Začtěte se.... celý text
Přidat komentář
Na knížce objektivně nemohu najít nic negativního, ale bohužel se mě ani jedna z povídek nijak nedotkla. Přiznávám, že nejsem moc povídkový typ a úsporný styl mi moc nesedne, tak se nenechte mým hodnocením odradit.
Povídky o všedních událostech, které lidé silně a emotivně prožívají. Jsou psané velmi úsporným stylem. Příběh, který by vydal i na román Norsová vměstná do krátké povídky, nic nechybí ani nepřebývá a vy si v krátké chvíli volna přečtete velký příběh.
"Takováhle káčátka skoro vždycky nakonec zemřou. Společně jsme ho pohřbili v mikrotenovém sáčků za budovou s hospodářskými stroji a já jsem směla sama zasypat jámu." - "... řekl, že kdyby měl volit mezi ztrátou deseti dolarů a ztrátou důvěry v to, že se lidé mohou jmenovat Kevin i Charlie a být černí i bílí zároveň, tak by radßi přišel o těch deset dolarů." - "V určitých denních dobách je Waddenzee jako velký šedý mokrý kus lepenky, který by člověk nestihl popsat ani velkými písmeny, i kdyby na to měl čas po zbytek života." Nenápadně působící příběhy s šokujícím zázemím. Silná imaginace, jako stvořená pro film. Metaforický jazyk. Dánské podivno. Norsová není pro každého - ale každý by ji měl vyzkoušet, aby měl jistotu, že tohle není soukromá zpráva speciálně pro něj...