Na Labi stával člun (Dvě balady labské)

09.10.2020

(SPOILER) Opět jeden skvělý úlovek mezi knihami vyřazenými z obecní knihovny. Knížka zahrnuje dvě novely, přičemž obě jsou inspirovány historickými skutečnostmi.

Novela "Na Labi stával člun" popisuje život několika generací rodiny Fitzů žijící u Labe na Děčínsku a živící se lodnickým řemeslem či, chcete-li, šífařinou. Osudy prostých lidí v 18., 19. a na začátku 20. století nebyly jednoduché, předčasná úmrtí v důsledku válek, ztráty živitele a nehod byla na denním pořádku. Přesto lidé žili, jak jen to šlo, milovali svůj kraj, svoji řeku... V příběhu se mi trochu pletla opakující se jména napříč generacemi (např. Antonínové tam byli asi tři), ale vyprávění plyne poklidně a mě se líbilo, tak za 4 hvězdičky.

Název novely "Oznamuje se láskám vašim" mi nebyl neznámý, byť jako samostatnou knihu, která v minulosti vyšla, jsem ji asi nečetla a nejspíš jsem neviděla ani film. Od tohoto vyprávění, které je zasazeno na Labe poblíž Drážďan na sklonku 2. světové války, jsem se nemohla odtrhnout. Až tak, že pozdě večer cestou z práce jsem přejela o dvě zastávky a další den zas cestou do práce jsem málem zapomněla v MHD tašku. Načež pak cestou z práce jsem nemohla najít knihu, o níž jsem myslela, že je v batohu, představovala jsem si, že jsem ji nejspíš ve zmatku upustila (to když jsem šáhla po té tašce) a že si budu muset opatřit jiný výtisk, abych si příběh mohla dočíst. Naštěstí se ukázalo, že jsem knihu nechala v práci, když jsem si ji vyndala z batohu, abych do něj naskládala nákup :-). Byla jsem šťastná, neb čtení jsem byla nucena utnout v místě, kde Karel, chycen "do pasti" při krádeži tabáku, bojuje o život. A i když jsem tušila, jak vše dopadne, že postupně se vyvíjející milostný vztah mezi Čechem Karlem a Němkou Ulrikou skončí tragédií, protože Drážďany a konec 2. světové války, to rozhodně nevěstí nic dobrého, přála jsem si dočíst. Ne, není to žádné líčení potoků krve. Konec je tichý, takový, kdy si řeknete "co by bylo, kdyby...". Podobně se občas ptá v životě každý, i když většinou nejde o tragédie, jen životní křižovatku... Můžeme to vnímat i jako poselství platné v každé době. Když jde o něco důležitého, neměli bychom váhat, neměli bychom se stydět za své city k lidem, kteří jsou našemu srdci drazí, neměli bychom zraňovat druhé lhostejností nebo hloupými řečmi, jen proto, abychom se snad, náhodou, necítili trapně – před kým vlastně? Nejspíš před hlupáky, kteří vždycky všechno ví nejlíp. Protože později už možná nebude příležitost to napravit...