Na počátku

27.03.2023

David Lurie vyrůstá ve třicátých letech v Brooklynu. Jeho život zásadně ovlivní nejen malá nehoda, díky níž má dlouhodobé zdravotní problémy, ale i tajemstvím opředena minulost otce v Polsku, světová hospodářská krize i antisemitské postoje okolí.
Knihy pana Potoka mám velmi ráda a rozhodně nemohu říci, že by tato byla zklamáním, to rozhodně ne, ale chyběla jí jakási jiskra vlastní Vyvoleným, Davitine harfe, Knize světel či oběma dílům o Aseru Levovi. Navíc vydání z roku 2001 se bohužel může "chlubit" velice tezkopadnym překladem. Knihu jsem četla zhruba rok předtím v originále - a to byla úplně jina liga.

30.03.2022

Moje zatím nejméně uspokojivá "potokovina". Je tu všechno, co mám u Chaima ráda a přesto to působí fragmentárně, jako tři příběhy oslími můstky ("a čas plynul...") spojeny v jeden - úvodní část o dětství abnormálně nadaného dědice nejen jména ale i pronikavého intelektu Davida, jeho rodičů - židovských přistěhovalců z Polska -, newyorské komunity ortodoxních (?) židů a jeho světě mě dost ubíjela.  Neustále se opakující pasáže o šikaně pětiletého, věčně nemocného chlapečka mi působily až fyzickou tíseň. Prostřední část o otcově úpadku a vzestupu byla lepší a poslední část, Davidova studia, mi pak přišla asi nejzajímavější, byť zpracovávala v zásadě tytéž motivy jako Slib a Vyvolení. I tady jsem ale pořád čekala, až se NĚCO stane, něco zásadního, velkého, až odhalíme nějaké tajemství nebo tak něco - jenže tak jako v životě, ani v tomhle románu nedošlo na žádné rodinné kletby nebo hysterická dramata. Čtenář (já) si musí vystačit s tím, že vnitřní dilemata jsou mnohdy to nejstrašnější, co můžeme prožívat. A přiznávám, že mě prostředí nadmíru inteligentních, pilných a horlivých studentů prostě fascinuje - opět jsem zatoužila být ve studentských letech taky taky inteligentní, pilná a horlivá.
A pak je tu ona Potokova schopnost dívat se na věci z odstupu - celou knihou je jako nitka táhne linie nenávisti a strachu, prožívané na obou stranách pomyslné barikády. Anebo kdo jsi bez viny... a kameny leží dál až na věčnost.

Shrnuto podtrženo: To, co je na Potokovy poměry slabé nicméně drtivou většinu aktuální románové produkce pořád o pěkný parník převyšuje. 

31.01.2018

Dobře odvedená práce. Kdybych měl literární díla přirovnávat ke kusům nábytku, tak tenhle Potokův román by byl taková masivní komoda, vyrobená z poctivého dřeva, řemeslně dokonalá, pečlivě opracovaná v každém detailu. Nic nedrhne, nic nevrže – ale také neskrývá žádné tajemství nebo překvapení.

Autor to tak zřejmě nezamýšlel, ale já jsem četl příběh malého Davida jako takovou alegorii židovského osudu. Inteligentní a vnímavý nad poměry svého okolí. A také citlivý (někdy až moc) a smůlu přitahující. A také hodně bezradný z té vší nenávisti, kterou kolem sebe vidí a o které neví, kde se bere a jak s ní pracovat. Ale také přes to všechno nečekaně odolný a cílevědomý – když už se rozhodne, jde si za svým.
Právě nenávist je, podle mého, hlavním tématem románu. Můžeme vidět, jak se rozlévá příběhem a nevratně zasahuje všechny aktéry. A jak je každý člověk kontaktem s nenávistí ovlivněn, takže i dříve rozumní lidé začnou vidět ostatní nespravedlivě. Lidová moudrost sice říká, že vina je vždy na obou stranách, ale v případě antisemitismu a židovské reakce na něj to asi takhle podávat nelze.

Celkově mi přišla kniha trochu těžkopádnější, ale s celou řadou zajímavých detailů. Tak třeba části, kde se rozebírala Tóra a judaistické liturgie mě zaujaly (snové a fantazijní sekvence už méně). Také část, kde se syn David po operaci hrtanu rozhodne nemluvit, protože komunikace slovy je prostě příliš komplikující. Nebo když se otec Max nedokáže vypořádat s vlastní bezmocí. To jsou drobné perly, které si budu dlouho pamatovat.

28.04.2017

Každý počátek je těžký, zvláště takový, který musíme zvládnout úplně sami. Ten je ze všech začátku nejtěžší (dětství, škola, stát Izrael, mladá židovská rodina v New Yorku..) Potok opět píše, co v životě prožil, ale také poznáme, že studoval filozofické otázky o utrpení, smyslu vesmíru a existenci zla. Myslím, že ztrácíš duši, když nemůžeš vyprávět příběh o tom, co se ti stalo, řekl o jedné ze svých knih. Román ,,Na počátku,, je velice niterné vyprávění o dospívání mladého chlapce, po vyzrálého muže na pozadí let 1929-1947. Davidu Leriemu je pět let, začíná se rozhlížet kolem sebe a zjišťuje, že svět kolem něj není jen laskavý a pozorný, jako jeho máma a táta. Jeho rodina jsou židé, kteří připluli do NY z dalekého Polska, ví, že má hodně strýčků, tetiček a dvouletého bratříčka. Maminka se snaží, aby přijeli i její rodiče z dalekého Bobreku u Lvova, které je v roce 1929 hlavním městem Východní Haliče. David a rodiče si svůj život ve víře spojují s Bohem, ale on nechápe, proč se zrovna jemu přičítá vina za věci, které natropil Bůh. Otevřel okno a uletěl milovaný kanárek, plácl psa u kočárku, ten odskočil a přejelo ho auto, nechtíc přejel na tříkolce ruku gojskému chlapci, který ho dlouhou dobu pronásledoval. David se účastní s rodiči přátelských setkání, ale také ve spolku Am kedošim (svatí..,později požadavek vzniku Židovského národa), který otec založil na obranu před židovskými pogromy. Na pozadí dalších smutných okolností poznáváme (vzpomínky otce na jeho válečné období pod velením maršála Piłsudskiho, hebronský masakr-vraždy 67 židů ve dnech 23-24.8.1929, kdy vyústil letitý spor o Západní zeď v Jeruzalémě, hospodářská krize a s ní pád akcií, inflace, ztráta zaměstnání otce) s čím vším se musí smířit a naučit žít citlivá Davidova duše, která navíc od narození bojuje s častým nachlazením, díky porušené nosní přepážce. Potok se v tomto románu zaměřil na tuto věkovou kategorii a knihou se vypořádal nejen se svým dětstvím, ale také v závěru dovede již dospělého Davida na cestu za ,,posledním začátkem,, v životě příbuzných-Tábor Belsen 1943-1945. Je to dosti obsáhlý příběh, na který si musíte najít čas, ale v závěru budete opět silně zasaženi a oceníte autorův spisovatelský talent. Najdete zde i opravdové čtenářské lahůdky, jako například: V únoru 1933 byla třeskutá zima a plížila se k nám noc co noc, chňapala po mně a po bráškovi svými ledovými prsty. Jako hladový dravec z džungle se do pokoje vplížil mráz. Zlehounka se mně zmocňoval spánek, jako když řeka unáší klády..