Na vrchol žádné zkratky nevedou
Ed Viesturs
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/216104/mid_na-vrchol-zadne-zkratky-nevedou-216104.jpg
5
63
63
Na vrchol žádné zkratky nevedou je víc než jen celistvý popis jednoho z nejúžasnějších počinů současnosti; je to zároveň portrét statečného a rodině oddaného muže a vysvětlení motivace, která jej dohnala až k tomuto vrcholně nebezpečnému a velkolepému výkonu.
Literatura naučná Sport
Vydáno:
2013
,
Jota
Originální název:
No Shortcuts to the Top: Climbing the World´s14 Highest Peaks, 2011
více info...
Přidat komentář
mám pocit, že jsem koupila manželovi v nějakém výproději. A teda hodnotím jako skvělou investci...už dlouho jsem nečetla knížku, kde bych byla tak spokojená. Jakože fakt. Plnotučné čtení. Ed není neznámější superstar. Působí skromně, jako protipól ke svým výkonům zdůrazňuje bezpečnost jako prioritu. Kromě sportu je pro něj rodina vším. Navzdory tomu ale jasně chápeme, že jde o prfekcionistu :) odhodlaného, cílevědomého. Už od mala. Brigády, snaha o veterinu, opakovaně přijímačky, až dosáhl svého snu. (dokonce jako jeden z nejlepších)
Pak touha stát se průvodcem na Mt. Reinier...nevyšlo to jednou ? musí to klapnout. Ed si jde za svým. Jako buldog. Popadne příležitost za paččesy anepustí. A zároveň je pořád milý, slušný, poctivý.
Knížka je takovým jeho životopisem, rychle pochopíme příjmení Viesturs - jako většina správných američanů, i Edovi rodiče pocházejí ze starého kontinentu - - Skandinávie a Pobaltí ( otec z Estonska). Pak nás provede dospíváním, mládím a a pk už se hrneme himalájským snem. Ed celý ten cirkus podává opět jiným úhlem pohledu. Nabídne svůj podíl a vzpomínky i na známou Everestskou tragedii v 1996. Potkáme s ním celou plejádu velikánů vysokohorského lezení. Ráda jsem se seznámila s dalšími borci, co kolikrát nestojí v popředí zájmu médií a nejsou hlavími celebritami, i když podávají rovnaké výkony. A s mnohými se i rozloučíme.
Líbil se mi jeho pohled na věc, jak se snažil přiblížit i zákulisí celého toho cirkusu. Více čtenářům - laikům objasnit, co to je ta výškoná nemoc, jak se projevuje otok mozku, proč vznikají trombózy a následně embolie. Prakticky objasní, jak je to s dehydratací, pojídáním sněhu. Jak je to s jídlem, že ne jen gely je člověk živ. A pokud jste nevěděli, jak takový horolezec se všemi mnohými vrstvami oděvu vykonává velkou pořebu, nebo si nasazuje mačky v palčákách, tak teď už to víte. I to, že tyčky do rajčat můžou zachraňovat životy.
Ed píše tak mile a čtivě, že mu člověk odpustí spoustu věcí. Ano, jeho výkony jsou obdivuhodné. Jednak dostal výborné fyzické predispozice, jednak na své kondici a snu tvrdě makal. Vyydřel si vše, včetně sponzorů svých snů. Ale i když celou dobu zdůrazňuje svůj respekt k horám (heslem svého prvního šéfa : "můžeš milovat hory, ale ony nemusí milovat tebe") přeci jen místy je to masokombinát. Ano, duální výstup - respekt. Chápu, aklimaizace je aklimatizace, tak proč toho nevyužít ? ale ...přeletovat si mezi kopečky vrtulníkem...trochu snižuje tu hodnotu. Sousta lidí na to nemá ( i když Ed tvrdí, že je to levnější než se tahat s karavanou nosičů :)) a pro mě, jako laika, má pořád věší cenu takové to klasické šlapání po nožičkách... Jak jsem ale zmínila před chvílí, stylem psaní to Ed narafičí tak, že to čtenáři ani nepřijde nepřirozené. Jasan, no proč by to tak neudělal ? 2 kopečky za 14 dní, a pak ještě odletět domů. (hmmm, a když je to tak skvělé a levné, proč to teda tak nedělají všichni ?) Ale..je to jeho volba.
Dost výtek, za mě výborná knížka a všem milovníkům lezeckého sportu a Himalájí obzvlášť doporučuji.
Výborná kniha! Eda by snad chtěl mít doma každý :D. Vřele doporučuji k přečtení i těm, kteří nelezou. Kniha je hlavně o životní touze a těžké cestě k jejímu naplnění - je to pohled tak poctivého dříče, vysoce morálního člověka, který nic neošidí, lidský život je mu nadevše a pro jeho záchranu nikdy nezaváhá ani vteřinu, milujícího manžela a otce, parťáka, kterého je výhra mít po ruce! Člověk hodně věcí pochopí. Přínosný náhled nejen do světa zóny smrti a také vysvětlení řady tragédií, které si hory vyžádaly
Knihy z horolezecké oblasti mám ráda. Většinou jsou opravdu výborné!!! A těší mě, že Ed se zabýval např. i tím, jak se člověk cítí v různých nadmořských výškách :-)
Kniha je příjemně napsaná, už jsem četla Bukrejeva a Krakauera, tak už se s pár lidmi i prožitými událostmi znám, a zde byli zase z jiného úhlu pohledu. A ačkoliv má Ed nejvyšší předpoklady být mým nejsympatičtější hrdinou (už jen to, že se stal veterinářem, jeho pokora k horám a v horách, a k ostatním kolegům), jaksi se nestalo. Něco mi na něm prostě vadí. Možná kdyby ho člověk znal osobně... Ale tady ty sympatie prostě nějak nepadly. Každopádně kniha je zajímavá a jeho styl života mě fascinuje (ne že bych po něm toužila:), už jen to jak tito lidé v klidu cestují sem a tam. Nějaký lehký trek v Nepálu bych si přála zažít, ale vzhledem k tomu, že nedokáži cestovat s takovýmto nadhledem a lehkostí, tak tyto cesty pravděpodobně budu zažívat jen na stránkách knih... Kdo má rád hory, bude s knihou spokojen.
Nikdy jsem moc nechápala, co žene člověka do až takových extrémů osmitisícovek, proč se tam rvát a "pokořovat" a "útočit" na horu, dlouhodobě trpět pro 30 minut pocitu vítězství na vrcholu, zanechávat odpadky, trápit se slepotou, plicními problémy a občas těžit z dřiny jiných?
Osmitisícové ego horolezců? Nutkání překonávat? Být první, čtvrtý, desátý?
Tato kniha mi to malinko objasnila, asi to člověk v sobě má nebo ne. Musí to být nutkání, možná volání pra-povahy. Upřednostňuji odlehlejší, živou divočinu. To ovšem neznamená, že se o extrémním zdolávání těch nejvyšších něco ráda nedozvím.
Navzdory mému nepochopení je tohle zajímavá kniha vypravující příběh a nutkání jednoho horolezce s rozumem, lidskostí i smyslem pro jakousi horolezeckou etiku.
Autor popisuje především komunitu a konkrétní výstupy ve stručnějších zmínkách a mám pocit, že vyprávění pojímá spíše ze sociálního hlediska než z toho přírodního, velehorského...
Hezky psaná kniha skvělým dobrodruhem a horolezcem, který hory miluje a na psaní to jde znát.....čtivé , zajímavé a působivé .....
Mám ráda knihy horolezců, obvykle jsou velmi čtivé a působivé, takže jejich autory a himálajskou vášeň - i přes svoje permanentně zmrzlé prsty u nás v teplotách mírně pod nulou - plně chápu. Kdysi mě okouzlily messnerovky, pak přišel Krakauer, Simpson, Bukrejev, Bonington a nyní i Ed Viesturs. Všichni umí skvěle psát a jsou inspirující. Asi je to tím, že mají všechno dokonale promyšlené, tolik hodin sami se svými myšlenkami ve spacáku uvěznění sněhovými bouřemi... děsná nuda... ale také asi velká škola.
Viesturs je dobrodruh, který plní své cíle a plány v mezích pro sebe přijatelného rizika, s trpělivostí a vytrvalostí. Kniha je ale nejen jeho "cestopisným deníkem", je plná jeho životní filozofie, moudrosti, pokory a lásky k životu, přírodě, lidem, k sobě samému a svým snům.
Skvělé čtivo, jedna z nejlepších o horolezectví. Vše o této knize již bylo napsáno níže :-) Motivující, čtivá, poučná.
Poté co mě velice tvrdě zasáhl film Everest, sem se začal po "Tragédii na Everestu v roce 1996" trochu více zajmat. A několikrát bylo jméno Ed Viesturs a jeho kniha citována právě po této tragédii. Začetl jsem se bezmála po pár slovech. Do té doby jsem prakticky znal jenom Hillaryho, Herzoga, Františka Němce a Tomáše Holého :)
Ed mě dostal svým neobyčeným životem. Také mě poklidně navedl na knihy Reindholma Messnera (který ale není tak lákavý). Knihu bych doporučil jako sebemotivující tréning na to, když chcete se svým životem něco dělat. A také dokazuje to, že nemusíte mít ve 30 všechno, ale že všeho se dá dosahnout postupně. Dalším mím osobním summitem bylo to, že jsem Eda kontaktoval přes email a ten sympatický chlapík si na mě udělal čas a odepsal mi již několikrát. Takže za mě: lepší motivace než Rockyho soundtack pro trénink.
Čím to je, že toľkí horolezci môžu byť aj uspešnými autormi kníh? Majú snáď pri lezení obdobie, kedy veľa nehovoria, ale o to viac premýšľajú? V tom tichu ničenom iba kvílením vetra a vlastným dychom obracajú myšlienky zo všetkých strán, dajú im tvar a vybrúsia svoje príbehy do doknalosti - tak si ideálne predstavujem cesty na tie najvyššie vrcholy sveta. V skutočnosti je to neľútostný boj o život, čo moho ľudí asi nechápe a berie to ako neuveriteľné hazardovanie so životom. Prvýkrát som v knihe o lezení našla rozumné zamyslenie sa a odpoveď na to, čo je motiváciou horolezca:
„Po svém prvním výstupu na Everest jsem se stále setkával s otázkou: „Proč? Proč to děláš? Co je na lezení tak skvělého?“ Je to věčná otázka, se kterou se potýká každý horolezec, ale jen pár jich to dokáže srozumitelně vysvětlit. Sám mám krátkou a dlouhou odpověď. Ta krátká zní: „Jestli máš potřebu se na to ptát, nikdy to nepochopíš.“ Při delší odpovědi se snažím nebýt tolik uštěpačný, protože koneckonců je to legitimní otázka: nelezec, který si prohlíží mou prezentaci, vidí vesměs utrpení, zimu, riziko, dokonce ztracené životy. Pak se snažím vysvětlit, že jsem od přírody silně zaměřený na cíl. Jsem schopen napřít veškeré úsilí jedním směrem a miluju překonávat sám sebe. Mám rád nelehké věci, s nimiž se nelze vypořádat příliš rychle. A hory tvoří parádní arénu, ve které můžete takovým výzvám čelit. K tomu všemu jim čelíte s hrstkou pečlivě vybraných přátel, se kterými sdílíte cíle, motivaci a pracovní etiku. Skvělý výstup je krásnou kombinací nesnází a intimity. Výzvy spočívají jak s náročnosti fyzické (tady se uplatní můj fanatický trénink). Tak psychické. Pokud vaše tělo chce, mysl ho může dohnat až k naprosto úžasným věcem. No a konečně vysokohorské lezení je jednoduše návykové. Kdykoliv se vrátím z hor, z Nepálu nebo Pákistánu, nikdy to netrvá dlouho a dostanu znovu chuť. Prostě to potřebuju zažívat znova a znova.“
Ed Viesturs má síce na svojom konte iba túto jednu knihu (aj to v spolupráci s Davidom Robertsom), ale nepochybne stojí za to. Stopercentne je to horolezec, ktorý síce išiel šťastiu naproti, ale nikdy nie bezhlavo a za každú cenu. Sympatický to človek….
Ed Viesturs je "Horolezec" s velkým H. Z knihy je patrné, že je to obrovský dříč, ale také velmi pokorný člověk. Četlo se krásně... :o)
Ačkoliv mi horolezectví prakticky nic neříká a tahle záležitost je z 90% právě o lezení, četla se mi skvěle. Američan s lotyšskými kořeny umí fantasticky vyprávět o sobě, přátelích i konkurentech a samozřejmě zejména o horách. Na rozdíl od knih R. Messnera nevyznívá autor jako vysokohorský terminátor. Od chlapíka, který několikrát vzdal dlouho připravovaný drahý výstup osmitisícovky těsně pod vrcholem, protože měl rozum a nechtěl zbytečně riskovat, si moc rád nechám poradit.
Ed Viesturs je bezesporu jednou z nejvýraznějších postav vysokohorského lezení přelomu 20. a 21. století. Během 30 expedic do Himalájí dokázal vylézt na všech 14 osmitisícovek, a to bez použití umělého kyslíku. Zažil přerod horolezectví od velkých národních expedic k mezinárodním týmům profesionálních lezců a bohužel až k současnému smutnému stavu naprosté komercializace himalájského lezení. Zažil v horách okamžiky radosti a triumfu, ale i naprostého zmaru a zoufalství (nejen Everest 96). O tom všem je jeho (a Robertsova) knížka. Ale není to jen knížka o horách a lezení, ale je to i osobní výpověď o jednom lidském životě, neskutečném snu a trnité cestě za jeho uskutečněním.
Everest, K2, Kančendženga, Lhotse, Makalu, Čo Oju, Dhaulágirí, Manáslu, Nanga Parbat, Annapurna, Gašerbrum I, Broad Peak, Gašerbrum II a Šiša Pangma.
Líbí se mi Edův klidný styl, žádné „honem, rychle, ať už jsem nahoře“, ale jde opravdu krok za krokem, s rozvahou od trhliny k trhlině, od kamene ke kameni. Když se mu něco nezdá, neváhá se otočit pár metrů pod vrcholem a odjet s pomyslným nezdarem domů. A to i přes vědomí, kolik času mu zabralo shánění sponzorů, trénink, cesta do základního tábora a třeba příprava fixních lan k poslednímu stanu. „Dostat se na vrchol je možnost. Vrátit se zpátky dolů je povinnost.“ To je jeho heslo. Díky němu, zkušenostem a samozřejmě také notné dávce štěstí, protože úplně bez něho to v zóně smrti nad 8 000 m nejde, se mu podařilo zdolat všech 14 světových osmitisícovek. Kniha o dlouhé cestě za naplněním velkého snu, kniha o pokoře k horám, kniha, kterou by si měl přečíst nejen dobrodruh chystající se do Himaláje či Kárakóramu, ale třeba i turista poznávající s batohem na zádech krásu Alp, Tater či Krkonoš.
Až neuvěřitelně lidsky a civilně podaná cesta za téměř nadlidským cílem. Čtivý styl snadno stravitelný i pro člověka, který se drží dál i od dětské lezecké stěny. Zajímavý životní příběh. Pohádkové spojení rodinného života a velehor na opačné straně zeměkoule.
Na toto téma už jsem přečetl docela dost knih a musím říct, že je to nejlepší kniha, kterou jsem kdy četl. Ed Viesturs miluje hory, ale není to žádný šílenec. Nejde do přehnaného rizika, jako jeho někteří kolegové a přesto toho dokázal tolik... Je to psané velmi poutavě. Od knihy jsem se nemohl jen tak odtrhnout. Velmi zajímavě a úplně z jiného pohledu tam popisuje tragédii na Everestu v roce 1996, u které byl taky. Doporučuji všem, které zajímají aspoň trochu hory a horolezectví
Zajímavá kniha neuvěřitelného člověka o jeho lásce k horám. Není to psáno takovým tím Messnerovým nadhledem, ale můžete nahlédnout i blíž, dá se říci že přímo do horolezcova stanu v C4, kde vám dá přičichnout ke svým ponožkám. Veškerá dřina a úsilí věnované osmitisícovkám, aby se pak člověk otočil 100 metrů pod vrcholem a musel se tam vrátit znovu a udělat to "pořádně". Kamarádství i nepřátelství, láska i nepochopitelné chování některých dobývání chtivých zbohatlíků, tragédie na Everestu v roce 96... to vše v knize naleznete. Za mě nejlepší kniha s horolezeckou tématikou jakou jsem kdy četl.
Knihy s horolezeckou tematikou a o dobývání vrcholů, zejména těch himálajských, patřily vždy k mé hodně oblíbené literatuře. V mládí to byly knihy Arnošta Černíka, přičemž jeho tenoučká „Hora smrti“ o prvních výstupech na Nanga Parbat je asi mou největší srdcovkou, hltala jsem knihy Josefa Rakoncaje, Reinholda Messnera nebo Maurice Herzoga.
K téhle literatuře mám vztah asi i proto, že jsem jako hodně mladá zkoušela trochu lézt (opravdu jen trochu, Černolice, Mšeno), jenže to byly dávné dřevní doby; tenkrát jsme si ještě uvazovali na prsou úvaz pomocí dračí smyčky (ha, ha…), kdepak dnešní sedáky s karabinami…
A pak samozřejmě mé milované Vysoké Tatry, tady už jen vysokohorská turistika, ale i tak mi dnes vzpomínky na moje tehdejší túry způsobují závratě. Já mám dneska závrať už na čtvrtém špršlíku žebříku! Dnes už jen pěkně bezpečně po turistických značených cestách, žádné propasti, i když tu a tam nějaké lehčí řetězy přece jen dám... a vždycky si pak řeknu, hmmm, tak to bylo už naposled!
Životní příběh Eda Viesturse je obdivuhodný, nejen jeho výkon – slezení všech čtrnácti osmitisícovek, tzv. Koruna Himálaje, bez umělého kyslíku, ale obdivovala jsem jeho životní přístup, jeho cílevědomost, pracovitost, a v horách kamarádství, nekonfliktnost a také určitou opatrnost se zásadou „vylézt na vrchol je možnost, vrátit se povinnost“. A přesvědčení, že i těsně před vrcholem se má člověk otočit a vrátit, když čas (tzv. čas otočky) nebo instinkty velí, že jít dál není bezpečné.
Asi nejemotivnější bylo opětovné přiblížení tragédie na Mount Everestu v roce 1996, kde byl Ed přímým účastníkem. Jeho popisy událostí jsem prožívala se zatajeným dechem a husí kůží. Četla jsem Jona Krakauera („Peklo blízko nebe“) i obhajobu Anatolije Bukrejeva („Výstup, aneb ctižádost pohřbená na Everestu“), viděla film Everest z roku 2015. A znovu jsem se teď při čtení neubránila dojetí při popisu posledních chvil Roba Halla, Scotta Fischera a dalších.
Když čtete popisy výstupů na osmitisícovky z pera Eda Viesturse, už se nikdy nezeptáte, a to tam někdo nemohl vylézt a zachránit je? Ne, nemohl, takové ve velké většině prostě himálajské vrcholy jsou…