Na západní frontě klid
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/30603/mid_na-zapadni-fronte-klid-K2v-30603.jpg
5
9010
9010
Nejslavnější autorův román z prostředí první světové války vypráví o generaci chlapců, kteří v roce 1914 rovnou ze školních lavic, s vlajícími prapory, nadšením a vojenskou hudbou, táhli na frontu, odkud se vrátili zničeni na duchu i na těle, přestože unikli smrtícím granátům. Mladí lidé, vychovaní svými učiteli k tomu, že umírání na bojišti je svatou povinností a otázkou cti, poznali skutečnou tvář nesmyslné války, a pokud se z ní někteří vrátili, nedokázali zakotvit v novém životě, nechápali ho - příliš děsivé byly zážitky ze zákopů, příliš živé vzpomínky na padlé kamarády. Román je krutou obžalobou a pravdivým obrazem tragédie války, která nezabíjí jednotlivce, ale mrzačí celé generace - nejstrašnější totiž není výbuch granátu, ale zasažené lidské srdce…... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2005 , NLN - Nakladatelství Lidové novinyOriginální název:
Im Westen nichts Neues, 1928
více info...
Přidat komentář
U nás mimořádně populární německý spisovatel Erich Maria Remarque (1898–1970) se proslavil svým třetím románem Na západní frontě klid (Im Westen nichts Neues, 1929), celosvětovým bestsellerem, jehož úspěch ani kvality už nikdy nepřekonal a jenž dodnes platí za jeden z nejlepších válečných románů. Remarque v něm vycházel z osobních zkušeností z bojů v první světové válce a z vyprávění vojáků v nemocnici, kde sám po zranění strávil nějaký čas. Román byl už třikrát zfilmován (1930, 1979, 2022) a čtenáři se k němu stále vracejí. Remarqueovi se v něm totiž podařilo zachytit nejen fyzická a psychická traumata vojáků z fronty i pobyt v nemocnici nebo na dovolené, ale i pocit celé jedné ztracené generace, která se nechala nacionalistickými hesly nalákat do války, aby pak poznala její nesmyslnou krutost. Jeho zpráva o "generaci, která byla zničena válkou", jak se píše v úvodním předznamenání, je navíc nadčasová – doba se mění, války nezmizely, bojuje se jinak, ale zrůdnost jakékoli války je pořád stejná.
Román jsem poprvé četl někdy na gymplu asi v 17 letech a už tenkrát na mě velmi zapůsobil a dnes ještě víc. Viděl jsem i všechny tři filmové adaptace (nejlepší zůstává ta první) a hlavní postavy opravdu utkví v paměti: vypravěč Pavel Bäumer, který jde z gymnázia rovnou do armády, starší zkušený voják Stanislav Katczinsky, Pavlovi spolužáci a nyní také vojáci Kropp a Müller a další vojáci Westhus a Tjaden, pedantský desátník Himmelstoss nebo Pavlův učitel Kantorek, který do studentů hučel tak dlouho, až se dali dobrovolně zapsat do armády a jemu samotnému se později mohou pomstít při výcviku, když je povolán i Kantorek.
Vedle hrůz války a pobytu v nemocnici nebo rozpačitých Pavlových pocitů při dovolené, kdy navštíví rodinu a zjišťuje, že mu nikdo nerozumí a že zážitky z války jsou nepřenositelné a nesdělitelné, vlastně i nepochopitelné pro ty, kteří to nezažili, je nedlouhý, epizodický, velmi sugestivní román plný Pavlových úvah o nesmyslnosti války a o tom, jak jeho generaci, která nic jiného nestihla poznat, navždy poznamenala a mnohé z nich i zabila.
"Neboť tohle umíme: hrát karty, nadávat a válčit. Není toho moc na dvacet let – je toho příliš mnoho na dvacet let."
"Každý voják zůstává naživu jen dík tisíci náhodám. A každý voják věří a důvěřuje náhodě."
"Jsem mladý, je mi dvacet let; ale ze života neznám než zoufalství, smrt, strach a spojitost nejnesmyslnější povrchnosti s propastí utrpení."
"Granáty, mraky bojových plynů, tankové flotily – rozdupání, rozleptání, smrt.
Úplavice, chřipka, tyfus – dávení, uhoření, smrt.
Zákop, špitál, hromadný hrob – víc možností není."
"Naše ruce jsou země, naše těla jsou bláto a naše oči dešťové kalužiny. Nevíme, zda ještě žijeme."
Komentář píšu mnoho desetiletí od přečtení, takže jen obecně:
Jedna z mých nej nej knih. V mém teenegerovském věku se mnou zamávala tak moc, že mám ty silné a současně strašné scény v sobě dodnes, a to jsem neměla možnost se ke knize později vracet...
Obžaloba války a zabíjení bez patosu a velkých slov.
Skvělý válečný román Ericha Maria Remarqua. Je dobře, patří do povinné středoškolské četby. Nepopisuje v něm hrůzy bojů, spíše hrůzy prožívání a pocitů zúčastněných.
Nemám slov.
Knihu jsem dočetl minulý rok v listopadu a rozhodl jsem se k ní vrátit.
Bral bych to jako dobré, ale zároveň i špatné rozhodnutí z mé stránky.
Kniha je - jak už je známo - takový klenot. Náhled do generace, která byla poskvrněná, poraněná a zneuctěna válkou.
Nedokážu si představit jaké to za té doby to pro kohokoli ve válce muselo býti.
Tato kniha vám to umožňuje. A v plné palbě.
Kniha je surová, pravdivá, nepříjemná a hnusná. Stejně jako jakákoli válka.
Pokud se považujete za čtenáře - i když to není za mě nutné - musíte tuhle knihu přečíst.
Koktejl hnusu a nádhery... Jaká zbytečnost a marnost.. Zoufalství nad zbytečnou ztrátou ideálů a naivního života.. Jako matka jsem prožívala ztrátu syna ještě před jeho smrtí. Jako člověk jsem žila několik dní v zákopech a s úlevou se vždycky vynořila do reality... Kolik jich tuto možnost nemělo.. Cítím velikou lítost nad touto slabinou "pána tvorstva"...
Ovšem literární vyjádření Remarqua to je nádherný skvost zabalený v pytli sraček,..
Jak těžko se mi tato kniha hodnotí. Je to prostě zpověď člena jedné generace... Generace, která byla zničena válkou, i když unikla jejím granátům. Měla by být povinně v každé domácí knihovně....
Mladík Paul nás s sebou vezme do války, do zákopů a ukáže nám zblízka, jak se mladí muži, ještě chlapci, dokáží vyrovnat s hrůzami první světové války. Se ztrátami, zraněními, a nejen těmi fyzickými, ale hlavně těmi na duši, které se již nikdy nezahojí.
V rámci skupiny Klasikomilů jsme tentokrát měli přečíst knihu, která nás přivedla ke čtení, ať už obecně nebo ke čtení klasiky. Když jsem se nad tím zamyslela, tak i po desítkách let mám v sobě pocit, který jsem měla po dočtení této knihy. Byla jsem zvědavá, zda mě příběh zasáhne stejně i teď a ano, bylo to stejné i tentokrát.
Je to silné, smutné, bolavé, drsné, syrové, surové a nedivím se, že mě to zasáhlo i v šestnácti letech. Příběh je podán otevřeně, se vším všudy. Ať už to jsou hrůzy v zákopech nebo ve vlastní hlavě. Je tu spousta emocí, které se na mě přenesly. Je tu skvěle vykreslena atmosféra a já cítila strach společně s vojáky.
Ač je to tak těžké čtení, je tak krásně napsané. Moc se mi líbí, jak Remarque píše, užívám si jeho věty i nádherné a pravdivé myšlenky.
Klasika nestárne, jsem toho důkazem, líbí se mi stále stejně
Ráda bych se ztotožnila s komentářem ZanetDesp.
Jen mě mrzí, že jsem toho dílo nepřečetla už před lety. Forma, styl člověka vtáhne do děje, představivost ani nemá moc práce vidět vše reálně. Čte se jedním dechem.
Úchvatné dílo. Příběh mladého vojáka Paula přináší realistický vhled do útrap první světové války (který ale platí pro všechny války všeobecně). Ukazuje brutalitu, smrt, beznaděj a dehumanizaci vojáků, jež jsou nakonec jen nástrojem mocenských států a jejich zájmů. Počáteční romantizace války a hrdinství, přechází v depresi a hrůzu - a po dočtení toto člověk skutečně cítí. Dílo je dle mého v literatuře zcela zásadním.
Vynikající a asi nejznámější protiválečný román, napsaný krásným jazykem, se nám už mnoho let snaží říci, jak těžké a zbytečné je umírat ve válce pro něčí zájmy. Knížku jistě četli všichni mocní představitelé kdysi v mládí, leckdy povinně, ale už na ni zapomněli, k velké škodě obyčejných lidí. Život se dá žít jen v míru.
Úžasný román, ktorý prináša surovú pravdu o realite vojny z pohľadu 19. ročného mladíka. Paul Bäumer a jeho spolužiaci sa prihlásili dobrovoľne na front, netušili pritom do čoho idú... Remarque má výborný štýl, mne sa to čítalo ľahko aj keď s ťažkými pocitmi. "Sme opustení ako deti a skúsení ako starí ľudia, sme suroví a smutní a povrchní - myslím, že sme stratení."
Výjimečná kniha, která zanechá ve čtenáři silné emoce. O první světové válce je na trhu méně literatury než např. o druhé, ale tento příběh popisuje převážně pohled vojáků v zákopech na to, co se děje kolem nich, a to je asi nadčasové.
Skvělý jazyk i styl psaní, podané emoce hlavních postav i jejich ne-emoce (rezignace na všechno kolem) a taky dost naturalistické popisy děje a úrazů nejen na frontě, nebo v nemocnici. Také popis návratu vojáků domů byl velice emotivní a smutný.
Bylo to o generaci zasažené válkou na celý zbytek jejich životů. Na závěr se nekonal typický happyend, ale i tak konec byl pro postavy vlastně dobrý. Kniha relativně malá rozsahem, ale velká obsahem, určitě doporučuji.
Málokterá kniha popisuje lépe tu pravou realitu války. V této knize nejde o velké bitvy, o prohry, ani o vítězství. Ale o to, jak parta mladých kluků sleduje, jak se jim životy mění pod rukama právě hrůzami války... Počáteční nadšení přechází ve zhrození se a tichou rezignaci. Na konci je zoufalství, kdy postupně umírá jeden kamarád za druhým a ani ve chvíli, kdy se hrdina vrátí zpět do zázemí a civilizace, není schopen se soustředit na normální věci, protože ty pro něj ve světle hrůz války ztratily hodnotu... A tohle přesně je pro obyčejné lidi válka.
Příběh odehrávající se v knize pro mě byl celkem emočně náročný. Rozhodně některé části byly nezapomenutelné. Člověk vůbec nechápe, co se vojákům na frontě může odehrávat v hlavě. Nechci tady nic prozradit z příběhu, ale myslím, že velmi silný a emotivní zážitek to dá každému. Děj je promyšlený od začátku knihy až po konec. Knize dávám 4 z 5 hvězd. Jeden bod dolů proto, že mi u knihy chyběl ten “wow efekt. Což ovšem rozhodně neznamená, že dílo není povedené.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) humor zfilmováno psychologie německá literatura strach nemocnice, špitály války autobiografické prvky tma smutek Němci mladí lidé zákopová válka podle skutečných událostí západní fronta (1. světová válka) plyn nepochopeníAutorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Erich Maria Remarque popsal z německého pohledu válku, kterou nemohu (ač nejsem komunista) nazvat jinak, než válkou imperialistickou. Trojspolku v ní totiž nešlo o nic jiného než o "spravedlivější" přerozdělení světa. Vždycky mě zajímalo, jaké závěry vyvodili četní vojenští pozorovatelé z ostře sledované rusko-japonské války. Evidentně to byly závěry nesprávné, protože se Evropská bojiště proměnila ve stejný mlýnek na maso (jen v mnohem, mnohem větším měřítku), jakým byl tehdy Liaotungský poloostrov s přístavem Port Artur. Autor se zde nezabývá strategií a taktikou, nepředkládá čtenářům epické popisy bitev, ale ukazuje celou tu odpornou, špinavou, vražednou záležitost pohledem prostých vojáků, kteří se nacházejí na posledním místě na Zemi, na němž by chtěli být, a provádějí činnosti, které se jim hnusí a mění je ve vyhořelá, bezduchá monstra.