Na západní frontě klid
Erich Maria Remarque (p)
Paulovi Bäumerovi a jeho spolužákům z gymnázia je osmnáct let a jejich další kroky nesměřují na univerzitu, ale do zákopů první světové války. Učí se krýt před střelbou, kterak rozpoznat granát od šrapnelu, jak postupovat při plynovém útoku, učí se pohřbívat své kamarády, učí se přežít. Nestudují, nečtou, nepíšou básně, nechodí na schůzky zajímá je, jestli mají dobré boty a plné břicho, protože právě to jim může uprostřed válečného pekla zachránit život.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2018 , OneHotBookOriginální název:
Im Westen nichts Neues, 1928
Interpreti: Jaroslav Plesl
více info...
Přidat komentář
Velmi silný příběh, kde se romantické představy o hrdinství dospívajících chlapců srazí s krutou a brutální realitou války. Hlavní hrdina Pavel popisuje svůj vstup do armády, výcvik i první setkání se smrtí.
Kniha na mě velmi zapůsobila svojí autenticitou. V mnohých situacích jsem se cítil jako bych sám stál v Zemi nikoho a slyšel hvízdání střel a výbuchy kolem.
Během čtení jsem taky mnohem lépe pochopil proč je autor označován jako člen takzvané ,,Ztracené generace'' stejně jako hlavní hrdina jeho knihy.
Erich Maria Remarque vo forme tejto útlej knižky popisuje tie najhoršie z vojnových hrôz, ktoré postihli najmä tých nevinných.
V niektorých častiach knihy som nemohol uveriť tomu, že od samej pravdivosti tohto príbehu sa mi trasú ruky. Áno, autor geniálnym spôsobom popisuje to, ako vojna zničila celú vtedajšiu generáciu.
Často sú tu naozaj srdcervúce pasáže, ale aj úsmevné a vtipné momenty, no na konci som sa aj tak nemohol ubrániť slzám a zimomriavkam.
100 %
CITÁT:
"Mne pripomína front strašidelný vír. Aj keď je človek ešte ďaleko od jeho centra, v pokojnej tíšine, cíti už jeho saciu silu, čo ho pomaly, neodvratne, bez veľkého odporu priťahuje."
Knih s válečnou tématikou jsem přečetla hodně, ale tahle syrová výpověď bez zbytečných příkras a zároveň prodchnutá intenzivním osobním prožitkem je prostě jedinečná. Některé scény se mi natolik vryly do paměti, jako bych viděla záběry natočené přímo na bitevním poli. Klasika, kterou by si měl přečíst opravdu každý.
Co na to říct? Jedna z těch pokladů světové literatury. Nadčasové čtení, které čtenáři předá pokaždé něco jiného a vždy zanechá emoci.
Všechno podstatné už bylo v těch mnoha komentářích pode mnou napsáno. Ta nevinná brutalita, prožitek toho zlého i toho mála dobrého a popis okolností byl tak strhující, že jsem se nemohla od knihy odtrhnout a hltala ji stránku po stránce až do 2 do rána. Pak jsem samozřejmě nemohla usnout, protože ten příběh ve vás zůstane. Tím spíš jak ukrajinsky aktuální to je..
Audiokniha
Znovu jsem vstoupila do téže řeky a k četbě si zvolila středoškolskou četbu a zároveň autora, který se mi hodí do Čtenářské výzvy 2022. Malá změna od maturitních let přeci jenom proběhla, tentokráte jsem knihu četla ušima. Vynikající přednes herce Jaroslava Plesla umocnil můj zážitek. Tleskám, doporučuji a chválím.
Samotná kniha ve mně zvedla velkou vlnu emocí. Tolik let už uběhlo a příběh, pocity, hrůzy válečných let vůbec nic neztratily na své autentičnosti. Kdy se konečně všichni poučíme!
Nemohla jsem si nevzpomenout na svého pradědečka. Znám ho pouze ze dvou fotografií a ve vojenském stejnokroji. Když opouštěl svou rodinu, měl manželku a tři děti (babička měla tři měsíce). Domů se vrátil prý naprosto zlomený člověk, bez nohy a zájmu o svou rodinu. A tak vlastně zůstali tři sirotci, o maminku přišli ve třetím válečném roce. O dětství babička nechtěla nikdy mluvit.
Skvělá kniha. Není to příjemné čtení, ale to snad ani nikdo nečeká. Remarque sám jako voják hrůzy 1. světové války prožil, a proto má jeho dílo vysokou vypovídací hodnotu. Proto mě udivují komentáře typu “kniha se mi nelíbila, protože je moc brutální, kniha se mi nelíbila, protože bylo deprimující, jak hlavní postavy postupně umíraly”… Děj se odehrává za války, ve které zemřelo 10 milionů vojáků! Pokud nezvládáte brutalitu a umírání, nečtěte knihy z období jakékoliv války, protože kvůli tomu si kniha nezaslouží špatné hodnocení.
Válka jako válka. Vždy je nespravedlivá, krutá, nesmyslná. Třicetiletá, první světová, druhá světová, rusko-ukrajinská... Memento mori naruby. Remarque napsal nadčasové dílo, a protože sám coby osmnáctiletý voják sloužil v 1. světové válce, tak také naprosto věrohodné. Remarque nehodnotí politické důvody a motivy znepřátelených stran a vyjma umístění fronty člověk ani nemusí vědět, o jakou válku jde. Skrze prostý popis života bývalého studenta a vojína Baumera a jeho spolubojovníků na frontě, v týlu, na dovolence či v lazaretu dává nahlédnout do duše vojáků, kteří jsou nucení na povel válkou a realitou nepolíbených velitelů vyrážet na smrt svou či těch druhých. Nebo alespoň ke zmrzačení na těle či na duši. Dílo však nepostrádá ani humor a city, a na síle přátelství ukazuje, jak přežít i v podmínkách, jaké panují ve válečných konfliktech. Dějiny se opakují ve všech svých hrůzách. Člověk jako by nebyl stavěný pro dlouhodobý život v míru. A když už se neválčí, tak si po letech klidu vytváří pseudoproblémy, aby mě zač bojovat a naplnil své mesiášské nebo naopak vražedné sklony.
Paul Bäumer prožívá největší utrpení svého života. Do války ho zavedla touha po vlastenectví, ale teď, po více než třech letech války, již všechno nadšení opadlo. Zažil pravou, surovou a strašnou válku. Viděl kamarády a nepřátelé umírat strašlivou pomalou smrtí. Ostatně, i jeho duše již zemřela, ale tělo ještě přežívá...
Válka je hňus. A je jedno, kdo proti komu bojuje, nebo kde se válčí. Nedokáži a doufám, že nikdy nedokáži pochopit, čím vším si ti kluci museli prožít a zažít. Že nezažiji rozpad osobnosti, vidět své kamarády umírat krutou smrtí. Chápu, že vojáci po válce měli co dělat, aby se poté vrátili zpět do normálního života.
„Velmi aktuální kniha!“ No… „V dnešní době aktuální!“ Jako jo, ale… „Přeložme to do ukrajinštiny a ruštiny a pošleme jim to tam! A taky do Sněmovny!“ No počkat, to trochu blbnete, ne… „Aktuální válečné svědectví!“ Hej, ale dost. „Hrozné čtení v dnešní době!“ Ale to už není sranda toto! „Aktuální, aktuální!“ Brrr! Stop! „Hrozná doba ve které to číst, protože je to aktuální!“ Konec, dost! „AKTUÁLNÍ, AKTUÁLNÍ, AKTUÁLNÍ, JE TO JAKO DNESKA, TAK JE TO AKTUÁLNÍ!“
DOST!
Vážně, prosím, dost. Heleďte se, já vím, internety jsou zlé a televize ještě horší, ale safra, to vážně toto? Vy ležíte třetím rokem v cizím státě ve sračkách spolu se statisíci dalších lidí v osmnácti letech a sledujete jak kolem vás umírá vše, doslova vše, živé, ohněm, kovem a plynem? Vás naverbovali na vznešené ideály a na státní čest jen proto aby vás nechali pojít v kanále a ani se o vás nezmínili? Vy se vracíte domů jen proto, aby vám bylo masarkyovsky řečeno, „Tož, toto jste, chlapci, neudělali nejlépe.“ Ne. Vy to sledujete z velké, ale velké vzdálenosti. Což o to, já jsem schopen pochopit empatii, první dny jsem za Ukrajinu vnitřně trpěl, ano. Ale i tak, stejná ta situace není. Je jiné, když se coby národ osm let na tuto válku chystáte, vytvoříte pro to fantastickou profesionální armádu a stojíte proti jednomu protivníkovi (ač v boji značně nerovném, o tom žádná) s podporou celého (skoro) světa a víte že bojujete za sebe, za svůj národ, ne pro jakési nehmotné nic někde nikde. Pak, trvá to tři měsíce. To není jako boj neprofesionálních mladíků v cizím státě pro cizí věc, bez přátel, bez rodiny, bez podpory, v hnoji zákopové války táhnoucí se léta. Ta situace prostě není stejná a pokud to nechápete právě při čtení Remarqua, tak něco děláte špatně.
A právě o neopakovatelnosti První světové tato kniha je. První konflikt svého druhu, násobně větší než je ten na Ukrajině, reálně dost nepojatelný. A ano, Druhá světová brutalitou a šílenstvím První překonala, ale stále byla až druhá, navíc zcela jinak vedená. Velká válka si navíc vytvořila jednu speciální devizu. Ztracenou generaci, opět cosi neopakovatelného, už z důvodu globalizace. Ukrajinští vojáci (méně pak ti ruští) jsou plně propojeni se světem, komunikují, nejsou opuštění, čemuž přispívá, že reálně boje tam opravdu vede profesionální vojsko. První světová byla absurdnější, grotesknější (to ostatně Švejk vystihuje lépe než Fronta, Švejk je obecně patrně mnohem lepší kniha), došlo k naprostému odříznutí bytí od žití. Pro chlapce, které nám kniha představuje, nebylo fyzicky možné dál existovat v „normálním“ světě, protože od něj byli natvrdo odříznutí. Tato nemožnost dalšího žití, to je něco co zažili už jenom ti co prošli koncentračním táborem.
A opakuji, o tom ta kniha je. O ztrátě, o bolesti, o hnusu. Proč to tu plácám furt dokola? Protože nic dalšího kniha nabídnout neumí. Pěkně příběh, který je pěkně napsán (moc pěkně, Remarque byl vynikající stylista) a vypovídá o specifickém problému. Nic moc dalšího nám nedá, nic dalšího neříká. Od toho máme Švejka a jemu podobné. Tady si prostě užijte moc pěkné čtení, ze kterého mrazí a myslete na to, že to ti hoši tehdy na frontě mohli udělat lépe, abyste naplnili hrůznost knihy. Na Ukrajinu, na tu nemyslete.
A aby bylo jasno, tímto komentářem nechci nikoho z komentujících a priori urazit... snad jen trošičku, jednoho z komentujících... ta ukrajinština a ruština mě dostala, nebudu lhát. Ale ne, vážně ne, jen chci ukázat, že věci jsou trochu jinak, prostě s vámi nesouhlasím, to je vše. O to méně pak chci urazit Ukrajinské vojáky a civilní obyvatelstvo. Jejich utrpení neponižuji, jen říkám, že je jiné a existovalo horší.
(SPOILER)
Další kniha do povinné četby, která je v této době o to víc aktuální. A bylo to fakt dobré. Ten děj je hrozný. To co se dělo je otřesné. Ale toto dílo bylo skvělé a otřesné zároveň. Kniha se mi nečetla vůbec jednoduše... jako velký milovník zvířat z hlavy asi nikdy nevymažu obraz koní, kteří se snaží utéct před střelbou zapletení předníma nohama do vlastních orgánů. Na ty chvíle, kdy byl někdo z hlavních protagonistů zabit...
Ale i přesto knihu doporučuji. Měl by si ji přečíst naprosto každý!
Tato kniha by měla být povinnou literaturou nejen pro středoškolská studia, ale především bych jí v dnešních dnech poslala 2x na východ - jednu v ukrajinštině a druhou v ruštině. V češtině by si měli přečíst bez vyjímky všichni naši vládní představitelé. Samozřejmě by neškodilo ani jí pustit na jednání sněmovny před nějakým důležitým rozhodováním... Naprosto vyjímečně podaná marnost války, ať už jste na jakékoli straně... Vylíčení jedné ztracené generace. Chceme si vytvářet další? Myslím, že ne. Proto čtěte a vezměte si ponaučení. U téhle knihy je rozhodně z čeho brát...
Jednoduše brilantní. Omezím se pouze v reakci na některé komentáře na konstatování, že kniha není o hrůzách, které si dokážeme nebo nedokážeme představit. Je o hrůzách, na něž jsme se nikdy neodvážili pomyslet. A ani jsme nemohli. Takové myšlenky mají pouze příslušníci oné ztracené generace, kteří se ve válce nepřirozeně měli stát "opuštěnými jako děti, ale zkušenými jako starci poznamenaní životem."
Tohle mi prostě nějak nesedlo. Poslouchala jsem jako audioknihu, kterou namluvil Jaroslav Plesl a teda za to tleskám. Přednes mě bavil, nebyly tam ostré sykavky, všechno bylo srozumitelné a moc příjemně se poslouchal. To jsem si moc užila. Bohužel příběh mě nějak neoslovil. Nechci nijak zlehčovat sílu příběhu, to že knížka pojednává o těžkém tématu víme asi všichni. Jen párkrát se mi ale stalo, že jsem si říkala "ježiš to je hrozný, to si vůbec nedokážu představit" což je za mě škoda. Nijak se mě události v knize nedotýkaly, ale tím je nechci zlehčovat. Hlavní hrdina mě bavil, líbilo se mi ho po celou dobu knihy pozorovat, ale nijak bližší mi nebyl. Znovu bych do knížky nešla, ale chápu proč je tak úspěšná.
Ztráta iluzí, tak bych popsala své pocity po prvním dočtení tohoto románu na střední škole. Do té doby jsem brala válku jako něco abstraktního, takhle kniha mi ji dokázala na pár stranách přiblížit tak, že některé obrazy nebo úvahy z ní už nikdy nevymažu z paměti, a to je dobře.
Moje první kniha od Remarqua. Neměla jsem tušení, jakým stylem pan Remarque píše.
Četla jsem ji jako povinnou četbu. Kniha mě bavila po celou dobu čtení, měla jsem chvilky, kdy jsem si říkala, že to autor akorát natahuje. Byly chvilky, kdy jsem nechápala proč zrovna píše o daných situacích. Na konci mi teprve pořádně došlo, že to není jen kniha, ale realita.
Knihy, které mají šťastný konec jsou fajn, ale Remarque je skvělý autor, který nás vrátí zpět nohama na zem a otevře oči. Potom si opravdu uvědomíme, co jsou problémy a starosti.
Kniha popisuje hrůznost a nesmyslnost války. Popisuje pocity vojáků, často velmi mladých chlapců, kteří válkou ztratili svobodu, mladí, zdraví, ideály,...
Díky, maturito, že jsi mě přivedla k tomuhle skvostu. Tu knihu a některé její pasáže obzvlášť dodnes nemůžu dostat z hlavy. Přečíst by si ji měl každý, zvlašť v kontextu současných hrůz.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) humor zfilmováno psychologie německá literatura strach nemocnice, špitály války autobiografické prvky tma smutek Němci mladí lidé zákopová válka podle skutečných událostí západní fronta (1. světová válka) plyn nepochopení
Autorovy další knížky
1967 | Na západní frontě klid |
1962 | Tři kamarádi |
1969 | Jiskra života |
2006 | Čas žít, čas umírat |
2005 | Cesta zpátky |
K této knížce mám velmi osobní a zvláštní vztah. Začalo to tím, že mě ji "donutil" přečíst můj učitel češtiny na střední škole s kterým jsem neměla zrovna nejlepší vztah :). Nevím, jestli si myslel, že mě nebude bavit, nebo to opravdu myslel se mnou dobře (zpětně asi to druhé), ale knížka mě naprosto dostala.
Tak syrový a vlastně jednoduchý popis války, toho jak vám nesmyslné rozkazy ukradnou sny, život a vlastně i vaši osobnost, to mě úplně dostalo.
Konečně jsem se odhodlala si ji přečíst znovu, s odstupem let samozřejmě člověk vidí i další poselství, která v sobě knížka skrývá.
Děkuji pane učiteli, že jste mě k ní přivedl, doporučuji ji všem.