Na západní frontě klid
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/76_/76741/bmid_na-zapadni-fronte-klid-BHm-76741.jpg
5
8912
8912
Román, „beletristická studie o psychologii malého německého člověka za imperialistické války“, jež spisovateli přinesla světový úspěch a slávu. Má i dnes co říci svou ostrou protiválečnou tendencí a sugestivním vylíčením válečných zážitků a trvalého poznamenání autorovy generace, která „byla zničena válkou - i když unikla jejím granátům“.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1964 , SNKLU - Státní nakladatelství krásné literatury a uměníOriginální název:
Im Westen nichts Neues, 1928
více info...
Přidat komentář
Poprvé jsem se s tímto příběhem setkala už na základní škole v dějepisu. Vždy, když se pouštěl nějaký film, příliš jsem tomu nevěnovala pozornost. Tohle mě však bavilo od první do poslední minuty. Z knihy jsem pak byla stejně nadšená.
Velmi známá a uznávaná kniha, po přečtení vím proč. Poutavě napsaná kniha, u níž jsem jen hltala slova a musela číst pořád dál.
Ze začátku mě moc nebavila, ale potom mě to zcela vcuclo. Při scénách v zákopech jsem si připadal, jako kdybych bojoval vedle hlavních postav. Vyprávění Pavla Baümera bylo velice poutavé, avšak také velmi bolestné. Téměř po celou dobu první světové války máme možnost nahlížet do Pavlovy hlavy a sledovat jeho osud i osudy jeho přátel. Remarque vylíčil atmosféru války brilantně, stejně jako psychologické pochody hlavního protagonisty.
Na západní frontě klid je bezpochyby nadmíru čtivá kniha, avšak člověk se musí obrnit vůči nelehkému tématu, které zpracovává.
Velmi strhující kniha od začátku až do konce. Je zde velmi tvrdě popsána válka a hrůzy které přinesla. V porovnání s filmem je kniha určitě lepší a stojí za přečtení v každém věku
Knihu jsem četla sice už před dávnými lety, ale zapůsobila na mne do té míry, že jsem si ji zapamatovala ještě na dlouhou dobu.
Silný příběh s významným poselstvím. Posledních asi 40 stránek (dovolená, nemocnice, boj) jsou velmi dobré a samotný závěr s větou "Na západní frontě klid" je emočně velmi silný. Mám tam však jedno "ale". Na můj vkus Remarque (především na začátku) používal příliš "slzičkových" slov a vět - ždímání a působení emocí na čtenáře ze všech sil. Naturalistický konec, kde od toho Remarque z větší části upouští, mě naopak zasáhl ještě víc.
Četl jsem ji kdysi dávno na základce. Autor mnohdy nelítostně naturalisticky a mnohdy s velkou dávkou lidskosti líčí obraz generace poznamenané válkou.Ačkoli mě zajímají spíše psychologická stránka a příběhy těch, kteří nezažili válku přímo z bojiště a scény z bojů nepatří zrovna mezi mé nejoblíbenější, k tématu neodmyslitelně patří.
Román, z něhož běhá mráz po zádech! Přestože Remarque popisuje šílenou realitu války, právě tím, jak je lidský, se dotkne snad úplně každého. Přiznám se, že pasáže ze zákopů mě nebavily, ale poselství díla není jen pobavit. Jak píše autor na začátku, cílem je podat svědectví o generaci, která byla válkou rozbita, ač někteří unikli jejím granátům. To se podle mého mínění povedlo na výbornou, knížka ve mně bude ještě dlouho rezonovat.
Nebudu se tvářit, že mě Paulovy přemýšlivé pasáže bavily. Nebavily. Polovina toho by se dala shrnout slovy "válka je svinstvo". Přesto dávám plný počet, protože tohle není povinná četba jen tak pro nic za nic. Není to moc hezké čtení, když člověk starý jako vy popisuje ustřelené končetiny, hlavy a další věci, o kterých by člověk nikdy neřekl, že se ustřelit dají; rozstřílené mrtvoly, amputované nohy, všudypřítomnou smrt. Nic pro citlivější povahy, ale dost poučné. Obzvlášť pasáž, kde stále přeživší členové skupiny rozebírají, jak vlastně vzniká válka. Celkem děsivý.
Pro ty co stále nečetli přidávám radu. Neopakujte moje chyby, nečíst u oběda.
"Krásný" popis událostí, jak to chodí na frontě. Jsem ráda, že jsem na knihu narazila. I když knížky o válce čtu, nevzpomínám si, že bych někdy četla knížku o tom, jak to vnímá přímo ten voják. Byla to příjemná změna.
Remarque v tomto díle krásně vylíčil jak voják vnímá válku. Nedělalo mu problém nechat postavy umřít, čímž si mě knížka ještě více dostala, jelikož to vnáší ty správné emoce. Dílo není tak úplně předvídatelné, jak by se mohlo zdát, díky čemuž se mi líbí ještě více. Vážně skvělá kniha.
Nemám rád díla s válečnou tématikou, ale toto je výjimka. Je to tak úžasně napsané, tak uchvacující, že se od toho neodtrhnete.
Sledovat, jak Pavel přemýšlí o válce, jak se jeho názory proměňují od mladistvého idealistického nadšení po realistické vystřízlivění a odsouzení války. Vidět, jak na něj působí jeho kamarádi, události, kterým je vystaven, a všudypřítomná smrt. To je v podání pana Remarquea přímo dech beroucí. Všechno to působí zatraceně živě. Měl jsem pocit, že čtu Pavlův deník a spolu s ním se přenáším přímo do zákopů.
Kniha mi představila vlastně hned čtyři různá prostředí. Vojnu, která je měla na válku připravit, ale místo toho byla plná nesmyslných příkazů a šikanování. Samotnou válku, kde už byl vidět krvavý, zavšivený a zablácený zákopový život, v němž šlo hlavně o přežití. Potom špitál, kde pocit nesmyslnosti války ještě zesílil, neboť jste tu svědkem lidského utrpení. A nakonec i prostředí domova, kam se Pavel podíval díky dovolence. Zde jsou zdůrazněny pocity tzv. "ztracené generace". Pavel se už doma necítí jako doma, válka ho rodině odcizila.
Líbí se mi i jazyk díla. Neustálá milá, jemná a poetická pojmenování pro válečné prostředí a reálie kontrastují s přímým a surovým popisem smrti a zabíjení. Je to vynikající volba pro to, abyste neskončili v naprosté depresi a beznaději.
Určitě toto dílo doporučuji i pro nečtenáře.
Mistrovské dílo! Knížky s touhle tématikou miluji, ačkoliv jsou velmi smutné.
Určitě by si ji měl přečíst každý. Filmové zpracování jsem viděla také, ale knižní podobě se to opravdu nevyrovná (některé pro mě důležité detaily film neobsahoval).
Netreba sa nechať odradiť nudným začiatok a treba ju čítať ďalej. Každého kto zotrvá, kniha dobehne. Emóciami ale tiež hrôzou prvej svetovej vojny aj po sto rokoch. Opis bežných situácii striedaný tragédiami a komickými pribehmi. Húsenková dráha emócii o vojak, ktorý ako 19 ročný spolu so svojimi spolužiakmi putuje do zákopov v ktorých nestretajú nič dobré.
V mládí jsem přečetla všechny Remarquovy romány, Na západní frontě klid je dojemné, smutné, emotivní svědectví o hrůzách všech válek.
Zpočátku to bylo (omlouvám se) takové plané - popis první světové - no a co. Ale ve druhé polovině to nabralo pořádné grády, myšlenky už nebyly tak jednoduché a prvoplánové, ale šly opravdu na dřeň a utkvěly mi v paměti hlavně tři scény - souboj v zemi nikoho, zážitky z nemocnice a pak závěr s Katczou. Víc asi nechci dodávat já, nechám mluvit samotného Remarqua:
"Pro nikoho země neznamená tolik jako pro vojáka. Když se k ní tiskne, dlouze, prudce, když se do ní v smrtelné úzkosti z palby tiskne obličejem a údy, pak je země jeho jediným přítelem, jeho bratrem, jeho matkou; sténá svůj strach a své výkřiky do jejího mlčení a bezpečnosti - země je přijímá a propouští vojáka k novým deseti vteřinám běhu a života, znovu se ho chápe, a někdy navždycky."
"Z těch školních vědomostí už dohromady moc neznáme. Také ten krám k ničemu nebyl. Nikdo nás totiž ve škole nenaučil, jak si za deště a vichřice zapálit cigaretu, nikdo nám neřekl, jak rozdělat z mokrého dříví oheň - nebo že je nejlepší vrazit bodák do břicha, protože tam se nezaklesne mezi žebry, jak se to stává při bodnutí do hrudníku."
"Má pravdu. Už nejsme žádná mládež. Už nechceme svět brát útokem. Jsme lidé prchající. Prcháme před sebou samými. Před svým životem. Bylo nám osmnáct let a začali jsme milovat svět a život; a museli jsme na něj střílet. První granát, jenž dopadl, zasáhl naše srdce. Jsme odříznuti od činorodosti, od snažení, od pokroku. Už v to nevěříme; věříme ve válku."
"Pravda, bodák vůbec pozbyl trochu na významu. Toho času se místy šíří móda vyrážet na zteč jen s ručními granáty a s lopatkou. Nabroušená lopatka je zbraň lehčí a mnohostrannější; člověk ji může nejen vrazit pod bradu, ale především jí může udeřit, a to vydá; obzvlášť tehdy, když se člověk strefí šikmo mezi krk a rameno. V takovém případě toho druhého snadno rozpoltíš až k hrudi. Když do něho vrazíš bodák, čepel v něm často uvízne. To znamená, že musíš tomu druhému šlápnout na břicho a škubnout puškou zpátky. Zatím ovšem můžeš snadno sám něco slíznout. A kromě toho se čepel bodáku při vyprošťování občas zlomí."
"Vidím jednoho z nich, jak se zvednutým obličejem padá do ostnatého drátu. Tělo se hroutí, ruce zůstávají viset, jako by se chtěl modlit. Pak tělo úplně odpadá a v drátech visí jenom ustřelené ruce s pahýly paží."
"Dělostřelectvo přenáší palbu o sto metrů dál a my vyrážíme. Vedle mne běží nějaký svobodník. Cosi mu utrhlo hlavu, ale běží ještě pár kroků, ačkoliv mu z krku tryská krev jako fontána."
"Ztratili jsme jeden pro druhého všechen cit, sotva se navzájem už poznáváme, když se něčí obraz dostane do zorného pole našich naštvaných očí. Jsme bezcitní mrtví, jimž nějaký trik, nějaké nebezpečné kouzlo ještě ponechalo schopnost utíkat a zabíjet."
"Jsme opuštěni jak děti a zkušení jako staří lidé, jsme suroví a smutní a povrchní - myslím, že jsme ztraceni."
"Vidíme žít lidi, kterým chybí kus lebky; vidíme běžet voják, kterým něco urvalo obě nohy: klopýtají na bortících se pahýlech k nejbližší jámě; nějaký svobodník se plazí dva kilometry po rukou a vleče za sebou roztříštěná kolena; jiný jde na obvaziště, drží se za břicho, ale vyhřezlá střeva mu visí přes ruce; vidíme lidi bez úst, bez dolní čelisti, bez tváře; nalézáme jednoho, který po dvě hodiny tiskl v zubech tepnu paže, aby nevykrvácel, slunce vychází, noc přichází, granáty hvízdají, život je u konce."
"Pouhý rozkaz udělal z těchto tichých postav naše nepřátele; pouhý rozkaz by je mohl změnit v naše přátele."
"Rázem se ve mně zvedá vlna nesmírného tepla. Těch několik zašeptaných slov, ty hlasy, ty kroky v zákopu za mnou mě rázem vysvobozují z hrozné osamělosti strachu o život, jemuž jsme málem propadl. Jsou víc než můj život, ty hlasy, jsou víc než mateřská něha a strach, jsou to nejsilnější, co vůbec existuje, jsou nejmocnější záštitou: jsou to hlasy mých kamarádů."
"Ten mrtvý mohl jistě žít ještě třicet let, kdybych si byl lépe vštípil do paměti cestu zpátky. Kdyby byl běžel o dva metry více doleva, mohl teď sedět tam naproti v zákopu a psát své ženě další dopis."
"Kamaráde, já jsem tě nechtěl zabít. Kdybys sem skočil ještě jednou, neudělal bych to, kdybys i ty byl rozumný. Ale předtím jsi pro mě byl jen myšlenkou, kombinací, která žila v mém mozku a vyvolala předsevzetí - tu kombinaci jsem zabil. Teprve teď vidím, že jsi člověk jako já. Myslel jsem na tvé ruční granáty, na tvůj bodák, na tvé zbraně - nyní vidím tvou ženu a tvou tvá a to, co máme společné. Odpusť mi, kamaráde. Vidím to vždycky příliš pozdě. Proč nám neříkají znova a znova, že vy jste stejní ubožáci jako my, že se vaše matky trápí stejně jako naše a že vy i my máme stejný strach před smrtí, že stejné je umírání vaše i naše, stejná že je bolest. Odpusť mi, kamaráde, jak jsi mohl být mým nepřítelem? Kdybychom zahodili zbraně a stejnokroje, mohl bys být mým bratrem právě tak jako Katcza a Albert. Vezmi si o de mne dvacet let, kamaráde, a vstaň, vezmi si víc, neboť už nevím, co si s nimi počít."
"Jak nesmyslné je všechno, co kdy bylo napsáno, vykonáno, nač myslitelné kdy přišli, je-li něco takového možné! Všechno musí být vylhané a nicotné, nedokázala-li kultura tolika tisíciletí zabránit ani tomuto prolévání veletoků krve, znemožnit existenci statisíců těchto žalářů muk. Teprve nemocnice ukazuje, co je válka."
Knihy, který Pepa Goebbels házel do kamen jsou automaticky určitě dobrý. A jelikož to za chvíli bude 100 let od magořince v Německu a jako otec dvou děti cítím občanskou povinnost vychovat čilé nenácky s mozkem, tak jsem si po dlouhé úvaze v zrcadle pověděl: “peči!”. Dělám si prdel, samozřejmě to bylo tak jako vždy - dlouhý ranní kad měl za následek nestíhačku výběru literatury a tak jsem sáhl po první knize, co byla v knihovně.
To nemění nic na tom, že toto je plná palba. Na frontě se totiž za první světový ničím jiným nastřílelo. Jen plnou palbou. Fakt. Si to klidně vygůglete.
Pacifistickej příběh německého mladíka, kterej musí na frontu, kde zjistí, že válka je k ničemu a že lepší je louskat buráky vyšel v Německu souběžně s Hitlerovým Mein Kampfem a byl taktéž bestsellerem. Toliko pečiho nedělní fun fact. Naskle u příštích literárních vrat. 10/10 za koně který zakopávaj o vlastní střeva.
Pro mě asi zatím nejlepší válečný román všech dob. Vlastním vydání z roku 1929 Melantrich Praha
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) humor zfilmováno psychologie německá literatura strach nemocnice, špitály války autobiografické prvky tma smutek Němci mladí lidé zákopová válka podle skutečných událostí západní fronta (1. světová válka) plyn nepochopení
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Tahle knížka mě okamžitě vtáhla do děje. Půjčovala jsem ji v knihovně pro staršího bratra (to byl rok cca 1990, bylo mi 14), doma jsem do ni nakoukla a během 2-3 dnů jsem ji doslova zhltla. Moc se mi autentický příběh a styl líbil. Jednoznačně 5 *.