Na Zemi jsme na okamžik nádherní
Ocean Vuong (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/480519/bmid_na-zemi-jsme-na-okamzik-nadherni-VvB-480519.jpg
4
203
203
Dopis adresovaný matce, která si jej nikdy nepřečte Vypravěč románu, jemuž nikdo neřekne jinak než Pejsek, se ve svých téměř třiceti letech rozhodne napsat dopis, v němž odkrývá rodinnou historii. Ta začíná ještě před jeho narozením ve válečném Vietnamu a dává matce nahlédnout do okamžiků svého života, které nikdy nepoznala. Román přináší svědectví o jistě láskyplném, ale komplikovaném vztahu mezi svobodnou matkou a jejím synem, jakož i surový pohled na otázky rasy, společenské vrstvy, sexuality a maskulinity. Na Zemi nás uvádí do světa závislosti, násilí a traumatu, jde až na dřeň současné americké zkušenosti, zároveň však neztrácí smysl pro soucit a pochopení. Debutový román Oceana Vuonga je básnickým obrazem síly pramenící z možnosti vypovědět vlastní příběh a prolomit ticho těch, kteří zůstali oslyšeni.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , VyšehradOriginální název:
On Earth We're Briefly Gorgeous, 2019
více info...
Přidat komentář
Zvolili by si uprchlíci vyhnanství v cizí zemi, kdyby předem tušili, jak těžký život je čeká? Přes kolik generací se může přenášet prožité trauma? Co znamená být správným americkým klukem? A jak to vlastně bylo s babičkou Lan a dědou Paulem? Knížka bolavá, těžká, poetická a nádherná. Taková, která zanechá stopy.
Pozoruhodný debut mladého autora, který zaujme už svým zpracováním ve formě dopisu negramotné matce. Americký Vietnamec Pejsek, spisovatelovo alter-ego, v něm zpracovává pocity druhé a třetí generace emigrantů v USA, přičemž vychází ze svých zkušeností. Líčí nejen proces jejich složité aklimatizace a dojem jakési "nevratné vykořeněnosti", neboť jsou cizinci jak v zemi, kde se narodili, tak i v místě, odkud pocházejí. Zároveň upozorňuje i na problematiku migrace současné, kdy se do země v tzv. "vlacích smrti" nelegálně dostávají uprchlíci z Jižní Ameriky, kteří si tu chtějí splnit svůj "americký sen", avšak většinou se u nich dostaví jen rozčarování, zklamání a naprostá deziluze. Svým vyprávěním se vyrovnává nejen s komplikovanou minulostí své rodiny, ale i se svou homosexualitou, bolestnými ztrátami a bohužel i se svým sklonem k užívání psychotropních látek. Nebere si servítky a nešetří ani sám sebe - nechybí zde ani momenty plné surového násilí a hrubosti, pramenící z bezmoci: jeho hrdinové v sobě nosí posttraumatický stresový syndrom. Hrdina se ovšem nad svá traumata dokázal díky psaní povznést, a přetavil je do podoby poetického líčení, plného krásných lyrických pasáží. Zajímavá je též zmínka o Oxycontinu - populárnímu narkotickému léku na bolest, jehož lékaři lehkovážně předepisovali a který bohužel způsoboval závislost.
Román má tři části. Nejde o klasický dopis, ani o s román v dopisech, hodně však připomíná jakousi zpověď ve formě dopisu. Kapitoly často začínají slovem "Tenkrát", které navozuje tu pravou vzpomínkovou atmosféru. Text je vystavěný na základě asociací, vzpomínek a různých záznamů, a tyto zdánlivě nesourodé zápisky dostávají smysl až časem. I proto klade vysoké nároky na čtenářovu pozornost: působí tak dojmem, jakoby autor naschvál spřádal pomyslnou síť osudu své rodiny ze spousty všemožných útržků a umožnil si tak pochopení jednání všech postav.
Ve druhé části pak přidal pasáže psané v er-formě: o sobě mluví jako o "chlapci", což mu pomáhá vyrovnávat se s násilím v rodině, v těchto místech jsou jeho vzpomínky nejdrsnější. Pozdější vyprávění je již poněkud trhané a zase skládané po kouskách - vytváří tak sice zajímavý efekt, ale měla jsem pocit, že autor se ještě teprve hledá a ve své formě tápe.
Bod ubírám za zcela zbytečné chyby a překlepy: mrzí mne, že kvůli tomu výrazně upadá kvalita jinak krásné a hodnotné knihy. Zaujaly mne velmi dobře napsané esejistické vložky, líbí se mi bezprostřednost, s níž autor dokáže zachytit krásu i hnus některých okamžiků a upozornit na palčivé společenské problémy. Dovedně také vykreslil charaktery jednotlivých postav.
Mám ráda silné knihy se silným příběhem. A když mi v závěru nad nimi tečou slzy a já se s jejich hrdiny těžce loučím, neberu to jako slabost, ale jako důkaz umu jejich tvůrce. Zároveň musím konstatovat, že se mi to nestává často: ve společnosti Vuongova díla jsem se skutečně cítila "aspoň na okamžik nádherně". Věřím, že se nám od něj časem dostaneme dalších, neméně zajímavých knih.
"Moje vietnamština pochází od tebe a její způsob vyjadřování a syntax dosahují jenom na úroveň školáka druhé třídy. Jako holčička jsi z banánovníkového lesa sledovala, jak se tvoje škola bortí po americkém napalmovém útoku. Ve svých pěti letech už jsi pak nikdy nevkročila do školní třídy. Náš mateřský jazyk tím pádem není žádnou matkou - ale sirotkem."
"Neexistují tu žádné platy, zdravotní pojištění nebo pracovní smlouvy a tělo představuje jen hmotu, která pracuje a s níž se pracuje. Když člověk nic nevlastní, z jeho těla se stává pracovní smlouva, doklad vlastní přítomnosti. Desítky let budeme takhle žít - dokud nám plíce nebudou při každém nadechnutí natékat, játra neztvrdnou chemikáliemi a klouby se nezanítí artritidou - budeme takhle živořit. Nově příchozí imigrant do dvou let zjistí, že salon je ve výsledku místem, kde jeho sny zvápenatí do zkušenosti, jaké to je probudit se v americké kůži - ať už s občanstvím či bez něj - bolestivé, jedovaté a špatně placené."
"Při bezpočtu dorozumívání jsem se naučil mluvit s ostatními nikoliv vlastním jazykem, který mi byl k ničemu, ale úsměvy, gesty, dokonce i mlčením či zaváháním. Tvořil jsem lidi, slovesa, abstrakce a pojmy svými prsty, pažemi a kreslením do hlíny."
"Lidi dávali do rýže piliny, aby jí bylo víc. Měli jsme štěstí, když jsme ulovili nějakou krysu." Mluvila jsi pomalu a rozvážně, jako kdyby tvůj příběh byl plamen, který se dlaněmi snažíš chránit před větrem."
"Chtěl jsem brečet, ale nevěděl jsem, jak se pláče anglicky. Tak jsem nedělal nic."
"Mám v mozku špatné chemikálie, mami. Nebo se mi spíš nějaké z nich nedostává. Existuje na to prášek. Existuje na to celé průmyslové odvětví. Vydělávají miliony. Věděla jsi, že lidé vydělávají na smutku?"
Syn pise matke, ktora si jeho slova nikdy neprecita. Prave preto je tato autobiograficky inspirovana vypoved velmi uprimna a intimna, drsna i bolestiva. Okrem matky, ktoru miluje a nenavidi zaroven, je tu i babka s priehrstim pribehov odhalujucich traumaticku minulost a Trevor, ktory navzdy poznacil jeho zivot a smerovanie.
Kniha sa neda citat ako pribeh, jednotlive fragmenty sa nie vzdy daju poskladat a pochopit, stratit sa v labyrinte vypovedi, pocitov a myslienok sa velmi lahko, no napriek tomu je tento "poeticky" pocin velmi posobivym citanim.
Kniha je krátkou prózou, která je dopisem syna jeho matce, která neumí číst.
Dopis se věnuje nejen vztahu matkaxsyn, ale také postavení ve společnosti či předsudkům.
Kniha je hodně vidět na zahraničním booktubu, proto jsem po ní také sáhla.
Nejsem zklamaná, kniha je to silná a má čtenáři co předat, jen mi tedy moc nesedl styl psaní.
Rozhodně ale pokud vás kniha láká, tak ji zkuste.
Po prvom prečítaní si už môžem otvoriť ľubovoľnú stranu a vstrebať len pár viet. Dej, ktorý je síce silný a založený na živote autora ťaží totiž hlavne z spôsobu jeho podania. Je to báseň pretavená do prózy. Autor to sám krásne zhrnul v doslove: "To Ben Lerner, without whom so much of my thinking and being as a writer would not be realized. Thank you for always reminding me that rules are merely tendencies, not truths, and genre borders only as real as our imaginations small.."
No, nejaký poetický potenciál tu je, občas dojímavé, silné scény, ale zároveň sú tu aj strašne klišé obraty, ktoré občas pôsobia ako domáca úloha z kurzu tvorivého písania.
Plus teda dávam za niektoré vydarené popisy istých univerzálnych pocitov - vzťah k matke a odchádzanie babičky. A taktiež za dekonštrukciu amerického snu - polovica národa závislá na OxyContine, ktorý je silný takmer ako heroin, ale doktori to tu predpisujú na každú blbosť , atd. Ale inak z tejto knihy nie som moc odvarený...
Smutná, dojemná kniha psaná nádherným poetickým jazykem. Tvoří ji tři části, ve kterých se Ocean Vuong vypisuje ze svých traumat. První část věnuje své matce. Píše jí dopis, který si nikdy nepřečte, protože neumí číst. Vuongova matka je cizinkou v USA, kde se ztrácí kvůli neznalosti jazyka. Pracuje dlouhé hodiny v salonu krásy a domů se vrací unavená a zničená od chemikálií. Chudoba a odříkání a všudypřítomné násilí, znak nižší ekonomické třídy se odráží i v jeho rodině. Nakonec je vychováván jen matkou a stárnoucí - svým způsobem rozpustilou - babičkou.
Ve druhé části se Vuong vypisuje z objevení své homosexuality a první lásky, kterou potkal na poli s tabákem, kde pracoval spolu s ilegálně pobývajícími Mexičany jako nájemní síla. I zde ho ale dostihla společenská třída. Jeho přítel Trevor pocházel rovněž z nefunkční rodiny, kde dominoval otec - násilník a alkoholik. S Trevorem tak skončí na drogách a zatímco Vuong se zastaví u měkkých drog, Trevor skončí na heroinu a opiodech masivně propagovaných farmaceutický průmyslem.
Ve třetí části dojde ke smíření. Vuong se vyrovnává se smrtí svých blízkých i s údělem svým i své rodiny. Dojemná pasáž, kdy své matce přeje druhý, lepší život bez války, působí velmi silně. Stejně jako část poeticky prolínající alegorii se vzpomínkou na stůl. Na stůl, ke kterému nakonec všichni - celá rodina - společně usednou.
Musím říct, že z této knihy mám rozporuplné pocity. Jazyk,kterým je psána je nádherný. Je v ní obsaženo a často také pouze nakousnuto z mnoha zajímavých myšlenek. Je to kniha mnoha vzpomínek, kdy každá z nich má kladnou i zápornou součást a dohromady tvoří jeden celek, jeden život. Je to kniha plná něhy, ale zároveň je i dost syrová. Nevím,jestli bych si ji chtěla přečíst ještě jednou,ale určitě za přečtení stojí.
Kniha Oceana Vuonga Na Zemi jsme na okamžik nádherní mě seznámila se situací Vietnamských rodin v USA. Líbilo se mi, jak byla tato kniha napsána: jeden dlouhý dopis adresovaný matce. Přijde mi neuvěřitelné, že tato kniha je autobiografií.
Chvilku jsem váhal, jak tuhle knihu vůbec hodnotit, ale nakonec jsem se rozhodl pro plný počet hvězdiček.
Příběh byl silné kafe, autor popisuje nejedno trauma a nechává jeho pocity až poeticky plynout na papír.
Z toho jsem byl právě trochu v rozpacích - některé části byly chaotické a těžké na čtení. Je to totiž jedna z knih, které je potřeba přečíst i víc než jednou, aby se daly pochytit všechny detaily.
(SPOILER)
Tahle kniha je brutální nádhera, která se nedá odložit.
"Poučení vždycky zní: Nemusíš být jako ti bizoni. Můžeš se zastavit."
Kniha je napsaná překrásným jazykem, smekám před překladatelem a před autorem samozřejmě rovněž, je vidět, že je to básník. Dost často jsem přemýšlela nad spoustou věcí, které mi při čtení vytanuly na mysli. Myslím si, že tato velmi, ale opravdu velmi osobní a upřímná autorova zpověď málokoho nechá chladným. Vůbec to není jednoduché čtení, není to optimistické čtení, není to veselé čtení. Ale je to důležité čtení. A já moc děkuji autorovi, že se podělil. Doufám, že mu to pomohlo. Na tuto knihu je zapotřebí si udělat čas, a vzít si ji do rukou v tom správném rozpoložení. Když jsem četla o důsledcích války ve Vietnamu v podání tohoto mladého muže, říkala jsem si v duchu, kdy už to všechno skončí, kdy už se lidstvo poučí, ale všichni víme, že nikdy...
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižní střípky.
Kolik ztrát a překážek nám život dokáže naložit? Kolik je hodně a kolik málo? Tahle kniha je mi velmi blízká. Jde zde hodně pocítit,že je autor básník. Autor píše o své negramotné matce,otevřeně mluví o jejich nelehkém vztahu,o pocitech,své sexualitě,identitě.Je těžké si představit,jaký dopady mají války na lidskou psychiku,kterou pak předávají z generace na generaci. Nebylo to nijak lehké čtení, ale i tak by si tohle měl přečíst každý.
Sama mám tátu,co vyrostl za války ve Vietnamu a nebylo to s ním nikdy lehké.
Velmi poeticky pisany pohlad spat na svoj zivot, malo to vazne silne miesta - malo
to
zdlhave casti. Pol na pol.
Jedna z nejdrsnějších knih! Kolik nám může život naložit? Autor se s ničím nepárá, ani se sebou. Je toho na něj moc! Ale je mladý. Tak to zvládne. Nechci opakovat moudra předešlých čtenářů. Snad se u nás mají Vietnamci líp. O homosex. nemluvě. Rozhodně to všechno popsal pěkně!
Ocean Vuong ve svém prozaickém debutu nezapře básníka v sobě, a proto román, nebo chcete-li dlouhý dopis, Na Zemi jsme na okamžik nádherní upoutá na první pohled zejména jazykově. Je plný neobvyklých slovních spojení, básnických figur a metafor. Velmi výrazně působí na čtenářovy smysly, a pakliže si někdo rád zaškrtává v knihách zajímavé pasáže, přijde si tady rozhodně na své. Poselství sdělení je nicméně neméně důležité, neboť autor popisuje pocity první a druhé generace vietnamských přistěhovalců do Ameriky v důsledku války ve Vietnamu, věnuje se vlastní sexualitě, vnímání rasy, užívání návykových látek a kdo za to nese odpovědnost a řadě dalších témat. Celý Pejskův život ovlivňovaly ženy. Babička Lan, která se živila prostitucí a chlapce miluje a chrání a matka Rose - chladná, násilná ke svému synovi. O otci se mluví jen v náznacích. Dalším důležitým člověkem je Trevor, s nímž se hlavní hrdina setkává při brigádě na tabákových polích. Ten ztělesňuje model bílého maskulinního muže, a když mezi nimi propukne milostné vzplanutí, oba se ke své sexualitě staví zcela odlišně. Tady Pejsek představuje další důležitou rovinu - vnímání násilí. Témata jsou přitom v knize navrstvena tak, že jedno nevyhrává nad druhým, každému je věnováno dostatek prostoru a zajímavý úhel pohledu, ovšem bez zbytečného patosu nebo účelnosti. Oceanu Vuongovi se ve svém prozaickém debutu zkrátka převelice dobře podařilo spojit krásnou vysokou literaturu se silným příběhem.
Velmi netradiční a neobvylká kniha. Vůbec to nebylo lehké čtení... Na každé stránce je patrné, že autorem je básník. Určitě je to kniha, která v každém musí něco zanechat, nějaký pocit.
Autor píše dopis své negramotné matce a velmi otevřeně mluví o jejich vztahu, o svých pocitech, o své sexualitě, o své identitě. V době, kdy prožíváme válečnou hrozbu nedaleko našich hranic, je velmi emotivní číst o důsledcích, které každá válka zanechá v myslích a srdcích lidí, kteří ji prožijí na vlastní kůži. A o tom, jak se tato válečná traumata přenášejí i na další generace.
Rozhodně stojí tato kniha za přečtení, protože je to úplně jiná "liga" než většina komerčních titulů v našich knižních obchodech.
Jsem opravdu ohromena tím překrásným jazykem, který knihu vypráví. Ono se asi není moc čemu divit, když je autor básník, ale přesto jsem už dlouho na nic podobného nenarazila. Kniha je vlastně dopisem, který hlavní hrdina píše své negramotné matce. Přestože autor mluví velmi upřímně a o poměrně těžkých tématech (rasa, sexualita, emigrace a podobně), nepůsobí to ve výsledku vůbec těžce. Nebude to čtení pro každého, ale pokud dáte titulu šanci, věřím, že ve vás něco zanechá.
Štítky knihy
drogy homosexualita dopisy americká literatura matky a synové imigrace rodinná tajemství posttraumatická stresová porucha vietnamská literatura LGBT, queer, LGBT+
Na Zemi jsme na okamžik nádherní
Překvapivé, skvělý vyprávěcí styl!