Nabarvené ptáče
Jerzy Kosiński
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/353609/bmid_nabarvene-ptace-K4R-353609.jpg
4
1519
1519
Žil byl v jednom velkém polském městě malý kluk. Bylo mu šest let a psal se rok 1939. Vystrašení rodiče poslali své dítě na venkov, aby tam válku v nějaké náhradní rodině v bezpečí přečkalo. Snědý kluk s černými vlasy a tmavýma očima, podezřelý z toho, že je Žid nebo Rom, není však nikde vítán. Je symbolem nepřítele německé říše a pověrčiví venkované v něm vidí vyslance zla, který k sobě přitahuje smůlu a neštěstí. Chlapec nikde dlouho nevydrží, je nucen putovat z vesnice do vesnice a chránit si holý život. Popisuje a vypráví, jednoduše a přímočaře, všechno, co vidí. Kromě toho, že je sám drasticky bit a týrán, se navíc stává svědkem mnoha krutostí, kterých jsou lidé s obludnou vynalézavostí schopni se na sobě navzájem dopouštět. Ponižování lidské důstojnosti, fyzické násilí a mučení nezná hranic. Malý poutník, jako hrdina nějaké strašlivé pohádky, pošramocený na těle i na duši nakonec válku přežije, dočká se osvobození, pohřbí Boha i ďábla, přilne k vojákům Rudé armády, a shledá se dokonce i s rodiči. O šťastném konci však nemůže být ani řeč.... celý text
Přidat komentář
Václav Marhoul dovedl svůj životní sen do dokonalosti, jenom si zkrátka nevybral tu úplně nejlepší knihu. Kosińskému čtenář zahlcený brutálními výjevy odpustí ledacos, ale Marhoul má nevýhodu v tom, že na plátně vynikne každý hluchý moment. Tam, kde kniha nabízí "odpočinek" před dalším utrpením, film drhne, scény občas nemají příčinu a vyznívají do prázdna. Nicméně jsou často natočeny líp než napsány. Nabarvené ptáče se v obou případech trmácí bezútěšnou krajinou a nenaplní svůj potenciál dojetí, protože chlapec většinou jen přihlíží lidskému zlu a když je ho příliš, jde zase o vesnici dál. Marhoul se nebál do knihy zasáhnout a občas přijde s lepší pointou než originál. Finální scéna je důkazem toho, že jeden trefný záběr vydá za víc než několik stran knihy. Škoda, že takový není celý film.
Knihu jsem si přečetla až po tom, co jsem viděla film. Upřímně jsem si nebyla moc jistá, jestli už jsem jí kdysi nečetla, protože mi splývá téma s Plechovým bubínkem, Velkým sešitem, a ještě jednou knihou, co si nepamatuji název. Jsem překvapená, ale film byl dle mého zdařilejší než kniha.
Film byl málodějový - spousta bolestných obrazů, výjevů, které nedávaly dohromady ucelený, jasný příběh, divák se v mnohém dohadoval, byl v tom jako hlavní hrdina - zmatený, nejistý, sledující všechny ty hrůzy. Kniha byla až moc vyumělkovaná. Poláci to mají ve zvyku - přehánět a stylizovat. Není nutné uměle vytvářet hrůzy a větvit jednu za druhou, protože si pak čtenář zvykne a je mu to už tak nějak jedno.
Hodně tady je kritizován agitační konec, ale to respektuji vzhledem k době vzniku. Ale celkově mi tu chybí nějaké to vyústění, poetika konce, kterou si režisér filmu dokreslil.
Co se týče krutosti, nechutnosti. Moc nechápu, proč by tohle někoho mohlo pohoršovat nebo snad donutit knihu odložit. Tohle byla válka. Co mě daleko více děsilo byl primitivismus, vždyť to není ani sto let zpátky. Uvažovala jsem chvílemi, jestli to náhodou ještě v nějakých východních vesničkách pořád tak nějak nefunguje.
Knihu hodnotím jako lehký nadprůměr, stojí za přečtení, ale zas taková pecka, jak jsem po filmu očekávala to nebyla.
S určitými komentáři lze souhlasit, u jiných se mně zdá, že čtenář asi nepochopil obsah a poselství této knihy.
Román, který se tváří jako oživlý obraz Hieronymuse Bosche, není jenom o válce, je především o normálních lidech, o jejich pověrách a jejich hloupostech.
Toto mistrovské literární dílo je neustále aktuální, protože zlo, nenávist, teror a brutalita je pořád okolo nás i v současné době.
Kniha je perfektní, ale bohužel pro někoho, až díky filmu pana Marhoula.
Představte si blíže neupřesněnou krajinu polí a bažin na pomezí Polska a Běloruska nebo Ukrajiny, na pomezí doby železné a druhé světové, kde highlightem techniky jsou plechovky vyhozené z projíždějících vlaků (z nich vyrobené ''komety'' vypadaj jako při vší primitivnosti geniální věc - proč už něco takovýho na zimu nemám?) a skleněné flašky. Míra duševní degenerace místního obyvatelstva, jak by řekl můj oblíbenec HPL, se vzpírá veškerému popisu. Co jim schází na inteligenci, však dohání mimořádnou agresivitou a nadržeností, připraveni ojet vše, co se hýbe a má díru.
Tak sem se dostane trochu tmavší, od ostatních vesničanů odlišný malý nevěřící (asi) žid, který pozoruje i zažívá absurdní řetěz krutostí, jak když přijíždí bagáž na letišti, což tvoří repetitivní vzorec a vždy když chlapec odněkud odejde, už víte, co ho čeká za rohem a říkáte si, co za krutost autor zas vymyslí.
Něco či víc z toho se mohlo stát různým lidem, ale na jednoho ptáčka mi toho přijde nějak moc - jako by se autor nechal poněkud unést, podobně jako Sosnarová vypráví o svém fiktivním pobytu v gulagu. Ve skutečnosti inbreeding neprodukuje jen markýzy De Sade, ale i Ferdinandy Dobrotivé. V knize též neexistují psí společníci, jen agresivní uštěkané ludry, které mají spadeno zrovna na něj. Bohužel poté co narazí na opravdového sadistu, ptáček objeví víru a ač jindy dokázal odejít, zrovna zde raději věří v sílu modlitby a pomoc boží. A když se objeví nacistický voják a esesák, ukáže se, že jde o jedny z těch slušnějších lidí, kteří kluka prostě nechají být.
Konci knížky je vyčítána propaganda SSSR, ale zrovna to mi nepřijde k režimu úplně pochvalné, ale naopak meziřádkově dost kritické.
Ať už je pravda kdekoliv, pobavila mě historka autora, jak jej v USA navštívila dvojice venkovských gopniků, kteří se hotovili jej zpracovat železnými tyčemi za to, že prý popisuje lživý a násilnický obraz jejich venkova.
Je hrozné čo to dieťa prežilo. Chýbalo mi tam kus ľudskosti, neverím, že všetci mali toľko zloby v sebe.
Vrátil jsem se k románu díky filmu, na který se chystám jít. Četl jsem jej před léty a vnímal jsem jediný rozdíl mezi knihami typu "Nabarvené ptáče" a ostatními s touto tématikou v jediném - Kosiński se nebál explicitního popisu hrůz, které se tehdy děly. Tehdy jsem neznal díla Timothy Snydera, Anne Applebaum a dalších, kteří se po pádu bolševického Mordoru dostali k části Ruských archívů, ale samozřejmě jsem znal část díla Solženicynova, knihy úžasného Arnošta Lustiga a dalších spisovatelů, kteří se věnovali holokaustu a masovému šílenství, které přináší skupinová nenávist.
Absolutně nepochybuji o tom, že realita byla daleko šílenější, než je popsáno v románu. Jsem velice rád, že toto téma někdo uchopil právě v této době a že, dle všech signálů, které se ke mne dostaly stran momentálně tak medializovaného filmu, jej uchopil nadčasově. Ale to se ještě nechám překvapit, zda ten pocit budu mít i po shlédnutí filmu.
Nicméně tady jsme na "Databázi knih". Takže čtěte.
Čtěte o šílenství, co je skryto v hodných, slušných lidech, ve kterých se podaří vybudit nekontrolovatelný animální strach z neznámého, cizího.
Čtěte o omezenosti, divných tradicích, adoraci násilí coby důkazu, že muž je muž a žena je pouhá žena. Čtěte knihu, která mluví o strachu. Nepohrdá tradicemi, ukazuje, jak bezbranný může být uzavřený svět vůči z vnějšku vnesenému pocitu ohrožení, vůči vnějšímu násilí, které ono ohrožení uvede v život. Nikdo z nás neví, co se v něm skrývá a co nemusí nikdy vyjít na povrch, a nebo exploduje jako sopka, tlumící svou sílu a agresivitu, dokud to je možné.
A položte si otázku, zda je to ten svět, ve kterém byste chtěli žít. Kdo si s oním strachem a následnou nenávistí zahrává dnes.
V té otázce mám já jasno.
Nemůžu říct, že bych byla nějak šokována, taková už zkrátka byla doba...nedělám si iluze, že obraz venkova se v těchto krajinách kdoví jak za ta léta změnil.
Tajně jsem doufala, že "ptáče" najde v životě trochu klidu a lásky...
Pro je to byla kniha hlavně o lidské hlouposti. Co vše může způsobit nevědomost a strach. Co všechno můžou a jsou schopni udělat lide, kdyz se bojí.
Závěrečná propaganda SSSR a Stalina mi přišla zbytečná a trochu plánovaná...
Kniha o lidské omezenosti, krutosti a nakonec mě nejvíc rozsekal doslov autora...
Tolik je kolem té knihy a filmu humbuku, tolik informací o tom, jak lidi utíkali z kina a jak je to drsná kniha ... že jsem ji brala do rukou fakt se strachem. A asi za to právě může tolik informací o všech těch krutostech, že jsem v závěru ... čekala asi něco víc? (To zní hrozně, že?)
Ale když se nad tím víc zamyslím, na vině je taky ten maličký hlavní hrdina, který všechno podává těma dětskýma očima, které se všechno teprve učí, které teprve získávají zkušenosti a hlavně které věří všemu, co mu obyvatelé vesnic nakukají. A to bylo asi jediné, co mě na knize doopravdy zasáhlo. Ta bezbřehá děckost hlavního hrdiny, tak krásně vylíčená ... ani na chvíli jsem nezapochybovala o tom, že jedná třeba příliš dospěle. Stal se jednou z mých nejoblíbenějších postav z knih.
Tak, a teď věc druhá a to ty vesnice a všechny ty neintelgientní, primitivní, hloupé a kruté činy, kterými kniha i film tak prosluly. Tím, jak naivně to všechno chlapeček vidí, jsem to tak viděla i já. Netuším, jaký byl autorův záměr, ale takhle to prostě působilo na mě. A tím, jak je ta kniha napsaná takovým svižným, čtivým a nijak složitým jazykem se stalo, že jsem to tak nějak svižně, čtivě a srozumitelně pobrala a ne, nijak mě to nezasáhlo. Možná je to dobře, protože kdyby se v těch věcech Kosiński pitval víc, mohlo by to dopadnout fakt špatně, protože podle mě má někdy takové naturalistické tendence. :-) Ale nemusela jsem knihu odkládat, zhrkla ji za dva dny s tím, že hmmm to je ale krutý osud, ale oproti postavě chlapce jsem se s tímhle neztotožnila, nevrylo se mi to pod kůži a nenechalo ve mně kdovíjaké dojmy. Ono když už má člověk za sebou nějakou tu stovku knih a přečetl fakt ledacos, ledacos jej taky nemůže překvapit.
Je to hrozné, co lidi dokážou vymyslet, jak se dovedou zachovat a tím spíš, když se to doopravdy dělo. A děje. Tomu věřím. Ale zase tady je vidět, že i ty nejhorší činy se dají přednést už ne tak hrozně, navíc celou knihou prostupuje taková ta dětská naivita, ale taky příroda a on taky ne každý z těch vesnic je krutý, takže když si vypíchnete i tohle pěkné, je to vlastně docela hezká knížka o malém chlapci, který zažil strašné věci, ale přesto šel a šel a šel ... a o tom ten život přeci je, nebo ne? :-)
Když jsem ji četla poprvé před lety, často jsem ji odkládala.A zase se k ní vracela. Hodně silné a tvrdé. Když máš malé dítě a představivost, je ti z toho zle. Děs a hrůza, přesně jako válka sama. Co dokázala udělat i s obyčejnými lidmi? Na film jistě půjdu.
Silná kniha, některé pasáže jsou hodně drsné, ale knihu jsem neodložila. Z obdobi 2.světové války a holokaustu jsem četla i drsnější knihy, takže jsem už asi trochu zvyklá... .
SPOILER
Jen mi trochu vadilo to poblouzneni sovětskými vojáky a stalinovým Ruskem v posledních kapitolách knihy, to mi připadlo trochu jako propaganda.
Malá kniha s velkým tématem.
Knihu mi půjčila kolegyně v práci, že prý je dost silná. Tak jsem se do ní pustil, aniž bych věděl, že aktuálně přichází do kin jako film.
Kniha je svým námětem jednoznačná, válka a holokaust. Knih s tímto tématem je hodně, ale psaných pohledem malého kluka, to je jiné. Samotné téma holokaustu zde je jen pro celkový rámec, vlastním námětem pak je rasismus, xenofobie a zaostalost okrajové části tehdejší společnosti, ve které je nucen malý chlapec být sám a opuštěný. Celkově svým způsobem dost originální téma a v této knize bravurně vylíčené.
Zvěrstva, násilí a vše, co si prožil, muselo v malém chlapci zanechat hodně emocí, což je konci knihy je znát.
Za mě je to silná kniha, ale na druhou stranu není její obsah tak strašný jak se všude píše. Jsou horší knihy...
Každopádně za mě jedno velké mínus, a to za ten konec. Dvacátá, poslední kapitola na dvě strany a ještě dost strohá, za mě velké zklamání.
Jaký obrovský humbuk se znovu strhl kvůli této knize, vlastně kvůli předloze stejnojmenného filmu! Stejný, jako krátce po vydání knihy, a to na obou stranách tehdy rozděleného světa. Jak píše autor ve svém doslovu, Západ se ošíval kvůli hrůzám provázejícím 2. světovou válku, jimž nedokázaly zabránit žádné mírové konference ve Švýcarsku ani jinde v závětří, Východ kvůli údajnému "špinění" kultury a úrovně (!) jeho obyvatel...
Ale proč takový povyk dnes? Kvůli brutalitě a současně pragmatičnosti, s jakou je kniha napsána? Jenže ono to tak s největší pravděpodobností opravdu bylo. Nemá žádný smysl zavírat před relativně nedávnou historií oči, zvlášť, když podobná (a věřím, že i horší) zvěrstva jsou lidé schopni páchat i dnes. Proč všichni věříme otřesným činům, které páchali nacisté a nedůvěřujeme tomu, co se ve stejné době dělo v zázemí?
Už samotný název knihy vypovídá o tom, co je vlastně podstatou celé knihy (a koneckonců, autor to vysvětluje i ve svém doslovu). V totálně nevzdělané a primitivní společnosti sedláků a bezzemků, kde panovaly mnohdy doslova feudální poměry, každý, kdo se jakkoli lišil, vzbuzoval nedůvěru a podvědomý strach z ohrožení. V situaci, kdy přítomné německé vojsko šířilo hrůzu a obavu o vlastní životy, se brutalita místních vůči přivandrovalcům jen prohlubovala. A do toho odlehlost jednotlivých vesnic a bohužel také nedostatek jiné zábavy vytvářely podhoubí pro (z našeho pohledu) totálně amorální a nepřijatelné chování, kde žádná mravní pravidla neexistovala.Koneckonců, stačí si přečíst knihu Je třeba zabít Sekala a čtenář leccos pochopí..A mimochodem - Kalmykové a jim podobní skutečně historicky vynikali nepředstavitelnou brutalitou a bohužel to, co Kosiński popisuje, asi moc daleko od pravdy nebylo.
Osobně knihu považuji za memento - i takový může být člověk. Jistý chlad a odstup, s jakým je napsána, je snad jedině možný stravitelný přístup a při četbě mně spíš pomáhal se přes popisované hrůzy překlenout. Nevím, jestli to vše ještě potřebuju vidět na plátně, ale dávám za pět a těm, kdo toho jsou schopni, určitě doporučuji k přečtení. Včetně autorova doslovu.
Četla jsem tuto knihu už dávno, tak před 20 lety, ale i po té době si vybavuji hrůzu a celkově silný zážitek, kdy jsem knihu střídavě odhazovala a zase se k ní vracela.
Může obsahovat SPOILER
Nabarvené ptáče je dramatický příběh malého židovského chlapce v období druhé světové války.
Na podzim roku 1939, poslali rodiče svého šestiletého chlapce na vesnici a doufali, že se tak vyhne krutostem války a po ní se opět šťastně shledají.
Pěstounka, u které měl žít, zemřela za dva měsíce a malý chlapec se dal na útěk. Celé čtyři roky se potuloval od vesnice k vesnici a snažil se najít, u koho by mohl zůstat.
Vesničané ho považovali za ztracené cikáně, tak se ho nechtěli ujmout kvůli tomu, aby ho nenašli Němci a hlavně se báli, že je chlapec uhrane.
Cestou se chlapec setkal doslova se zvěrstvem a krutostí. Nejen vůči němu, ale i lidí ve vesnici navzájem.
Právě surovost této knihy způsobovalo od jejího vydání silné kontroverze. Jedni chtěli kvůli tomu autora zničit, od odalších získal autor prestižní literární ceny.
Knížka je velice pěkně, čtivě napsaná. Celá je vyprávěna z pohledu malého chlapce. Místa i události jsou dobře vykresleny, že máte pocit, že jste přímo tam.
Krutosti jsou někdy hodně drsné, ale věřím, že taková doba byla a nemělo by se před tím zavírat oči.
Knížku jsem si přečetla až na základě nového filmu a rozhodla jsem se, že se na něj půjdu také podívat.
Knížku nedoporučuji slabším povahám, ale kdo má rád příběhy z období druhé světové války, neměla by ho kniha minout.
Ač velmi nerada srovnávám, zde jsem byla postavena mezi Ptáče (rozuměj Nabarvené ptáče) a Kuře (rozuměj Kuře melancholik). Kuře jsem celé čtení proplakala, i když za to částečnou vinu neslo moje PMS a hlavně fakt, že se jednalo o mnohem mnohem mladší dítě. Oproti tomu Chlapec v Ptáčeti byl starší, měl již určité schopnosti a vědomosti a mohl se snadněji bránit.
Ptáče na druhou stranu musel putovat od vesnice k vesnici, kde zažíval stále horší a horší muka, kdežto Kuře zůstával v jedné rodině a trpěl mlčky jen zde.
Kuře našlo vysvobození na konci knihy, Ptáče má konec otevřený.
V Ptáčeti jsou doslova popisovány hrůzy a hnusoty ze strany VELMI jednoduchých vesničanů, VELMI zvířecích vojáků a celkově všech možných psychopatů, v Kuřeti tak úplně realistické týrání chybí, ale o to víc je srdcervoucí.
Tenkrát jsem už u Kuřete psala, že nejhorším týráním je týrání zvířat a dětí, a zde se mi to potvrdilo dvojnásob.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno americká literatura polská literatura myšlení dítěte literární mystifikace středoevropská literatura vypráví dítěAutorovy další knížky
| 2019 |  Nabarvené ptáče |
| 1995 |  Byl jsem při tom |
| 1996 | Kroky |
| 2005 | Schůzka na slepo |
| 2010 | Kokpit |
Film jsem neviděl, ale kniha mě hodně zaujala. Válka brutalitu nesituovala pouze na válečné pole a do koncentračních táborů. Ale hlavně do lidí samotných a tahle kniha ji v nich plně odhalila.