Nabarvené ptáče
Jerzy Kosiński
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/353609/bmid_nabarvene-ptace-K4R-353609.jpg
4
1519
1519
Žil byl v jednom velkém polském městě malý kluk. Bylo mu šest let a psal se rok 1939. Vystrašení rodiče poslali své dítě na venkov, aby tam válku v nějaké náhradní rodině v bezpečí přečkalo. Snědý kluk s černými vlasy a tmavýma očima, podezřelý z toho, že je Žid nebo Rom, není však nikde vítán. Je symbolem nepřítele německé říše a pověrčiví venkované v něm vidí vyslance zla, který k sobě přitahuje smůlu a neštěstí. Chlapec nikde dlouho nevydrží, je nucen putovat z vesnice do vesnice a chránit si holý život. Popisuje a vypráví, jednoduše a přímočaře, všechno, co vidí. Kromě toho, že je sám drasticky bit a týrán, se navíc stává svědkem mnoha krutostí, kterých jsou lidé s obludnou vynalézavostí schopni se na sobě navzájem dopouštět. Ponižování lidské důstojnosti, fyzické násilí a mučení nezná hranic. Malý poutník, jako hrdina nějaké strašlivé pohádky, pošramocený na těle i na duši nakonec válku přežije, dočká se osvobození, pohřbí Boha i ďábla, přilne k vojákům Rudé armády, a shledá se dokonce i s rodiči. O šťastném konci však nemůže být ani řeč.... celý text
Přidat komentář
Přiznám se, že jsem se během čtení docela těšil, abych měl toto už za sebou. Věřím tomu, že se všechny ty popisované věci děly, zřejmě se zrovna někde dějí a dít se asi budou dál a to nejenom během nějakých válek. Na to už jsem asi přečetl dost, abych žil v iluzi, že se něco takového prostě stát nemůže a je to všechno jenom výplodem autorovy úchylné fantazie. Ovšem tahle koncentrace zla pro mě byla tak neuvěřitelná a nepřirozená, že to pro mě znamená jedno - že přece jenom to dobro a pozitivno na světě prostě přirozeně existuje, jen si ho možná tolik nevšímáme a bereme ho jako jakousi samozřejmost a které jsem se v knížce asi marně snažil podvědomě hledat. Nevím, jesti tohle bylo autorovým záměrem, ale přesně tohle si z téhle knížky odnáším...
" ... každý v sobě nosí smysl pro vlastní spravedlnost, bez ohledu na to, co si o tom myslí ostatní ..."
Kniha je krutá, brutální, s každou další kapitolou jsem se děsila, co nám autor ještě nachystá, říkala jsem si, že už nic horšího být nemůže (mohlo). Ale je velmi dobře napsaná, a nelituju, že jsem ji četla. Film jsem neviděla a ani se nechystám.
Ten kdo nezvládne knihu, ať snad raději nechodí do kina...
Protože je zatraceně velký rozdíl o tom "jen" číst a vidět to (i když zahrané) na vlastní oči. Proto mě literární pojetí tak strašně neděsilo a nevycucávalo emočně, jako to bylo u filmu. I když ten nájezd Kalmyků bylo možná to nejsurovější a nejzvrácenější, co jsem kdy četla...
Malý chlapec vypráví a popisuje. Jako čtenář víme o všem, co se kolem něho děje do všech podrobností, ale ze začátku je nám jeho nitro skryto a to bylo to, co mně zpočátku dělalo problém... Ke konci je tam chlapcových úvah a emocí více. Byl to snad autorův záměr? Že jak chlapec rostl, tak se čím dál víc obracel do sebe a přemýšlel?
Kniha je dobrá. Ale já se do ní nedokázala dostat. Možná jsem si už od samého začátku držela patřičný odstup ze strachu z toho, co v ní naleznu.
Líbí se mi, že má příběh psychologický koncept. Že je to, co se s chlapcem děje, jak reaguje a co z něho válka udělá, dost uvěřitelné.
Nelíbí se mi, že je z knihy dělané mistrovské dílo, co je hodno nadřazenosti nad veškerou další prózou z druhé světové války. Jako by snad jiní lidé, jiní literární hrdinové nenesly svá vlastní poselství, své naděje a utrpení čtenářům stejně, jako tento malý nabarvený ptáček.
Film mě rozsekal. Absolutně a jednou provždy. A už se k němu nikdy nevrátím.
Kniha určité věci doplnila a objasnila.
Pan Marhoul v mnohých rozhovorech k filmu často zmiňoval, že je to příběh naděje. Jemu se tu naději podařilo v divákovi vzbudit.
Kniha je však jedna velká krutost, utrpení a těžká neprostupitelná deprese, ve které najít záblesk světla je téměř nadčtenářský výkon.
Poslouchala jsem audioknihu čtenou panem Vlachem,jeho příjemný hlas trochu zmírní tu hrůzu popisovaného.Autor se celkem vyžívá v popisech mučení až sadismu.Místy mám pocit,že to přehnal a sklouzl k pornografii.Jsem zvědavá, co použili filmaři do filmu a nedivím se,že diváci odcházeli před koncem -prostě to neunesli.
Nějak mě kniha nezaujala. Tak děsné mi to až nepřišlo. Horší pro mě bylo týrání zvířat - viz např ta veverka. Ale kniha nudně napsaná, zdlouhave popisy stále dokola. byl to celkem boj dočíst
Strašlivě divná knížka. Kvůli filmu a všudypřítomným recenzím mluvícím o hrůze, děsu a odpornosti jsem z ní měla trochu strach a čtení jsem odkládala až do poslední chvíle, než měl naběhnout termín vrácení do knihovny. Odkládala jsem to jako užití hnusné medicíny, o které člověk ví, že ji stejně užije, ale nechce se mu do toho, dokud to není nezbytně nutné.
Bylo to úplně jiný, než jsem čekala. Hnusný scény byly hnusný a bylo jich dost, ale nebyly tak odporný a živý, aby se mi z nich dělalo fyzicky zle nebo jsem musela přestat (a jakože už byly knížky, které mi to udělaly). I když teda scény z útoku Kalmyků byly skoro na hraně snesitelnosti. Ale celkově jako by to bylo prezentováno pod alespoň částečnou anestézií, zahalený jakýmsi milosrdným oparem abstrakce, trošku snad i zapomnění, a zestručnělý v milosrdný snaze nedělat to utrpení ještě horší, než je. Trošku mi přijde, že tu anestézii přetavil do filmu i Marhoul tím užitím černobílé kamery a nádherných záběrů. Ale vidět to asi nemusím.
(POZOR, SPOILERY:) Co na mě zapůsobilo mnohem silněji, je to, co to s Chlapcem nakonec udělalo. Nevadilo mi, že se mstil, nevadilo mi, že za sebou vyhodil do vzduchu stodolu, to jsem dovedla jaksi pochopit, to bylo bolestný šílení zvířátka na útěku. Během těch hrůz jsem naopak dokázala vidět určitý záblesky slitování a dobra a spolu s Chlapcem jsem si jich vážila - azyl u Olgy, kováře nebo Labiny. Možná ještě důležitější bylo to, že ON dokázal soucítit - ať už s mlynářským učedníkem bez očí, nebo se zraněným koněm. Ale všecka ta letmá naděje na konci definitivně zmizela a zůstal jen děs.
To, co se z něj stalo na konci, po zpracování u Rudé armády, a co se odhalilo v sirotčinci a nakonec u rodičů, bylo příšerný. Rodičů mi nakonec bylo neuvěřitelně líto a strašně jsem si přála, aby ho snad ani nikdy nenašli. Protože taková troska, co z chlapce nakonec zbyla... brrr. Celá ta knížka je vlastně o tom, že člověk, dokonce i dítě, je na jednu stranu neuvěřitelně silnej tvor (jinak by takový hrůzy nepřežil), ale taky příšerně slabej, zranitelnej a ovlivnitelnej. A utrpení z něj často udělá příšernou trosku nejen po těle, ale i po duši a po názorech. Představa, jaký monstrum bez citů, neschopný normálního života, se nakonec z člověka může stát, je hrozná.
A je hrozný uvědomit si, jak je dítě zranitelný, ovlivnitelný a jaký škody může člověk i společnost napáchat, i když se třeba vůbec nedopouští takovejch šíleností... ale že vůbec i obyčejný dobře cílený slova a příběhy dovedou ze zranitelnýho člověka udělat stvůru.
Nakonec jsem s úžasem a trochu i děsem zjistila, že jsem si z tý dávky hnusný medicíny vypsala asi sedm stran úryvků svým drobnopisem, což je bezkonkurenčně nejvíc za poslední dobu (pro zachování tváře podotýkám, že se vždy jednalo o Chlapcovy reflexe víry či nevíry v Boha, role člověka a jeho hrdosti, úvah o pomstě, moci a válce). Tahle knížka je ukrutná síla a vůbec nezáleží na tom, jestli to Kosinski prožil (osobně se kloním spíš k tomu, že ne, protože za prvé se mi nezdá, že by v tak velké části Evropy ještě za války existovaly vesnice plné takových lidských bestií a že by šestileté mrně nevyvolalo alespoň špetku soucitu a pomoci... a za druhé, kdyby to tak bylo, nemá to mrně šanci přežít, už jen to přespávání venku za zim a mrazů by dlouho nezvládlo). Její síla je v tom, jak popisuje zranitelnost zatvrdlýho člověka a příšernosti, které to s ním může udělat.
A v hlavě mi zůstaly vrtat dvě věci. Kdo byl muž, který Chlapci nakonec zavolal a vrátil mu dar řeči?
A uchránil si Chlapec barevnou kravatu po Labinině muži? Nebo se jí nakonec nepozorovaně a beze smutku vzdal, stejně jako se mu ze života vytratila jakákoli naděje a přístupnost k posledním špetkám dobra a něhy?
!!! SPOILER!!!
...Při popisu útoku Kalmyků jsem knihu musela na chvili odložit... a nadechnout se. A pak znovu...
Ano, cela kniha je koncentrát surovosti a zvrácenosti, určitě tímhle vším určité jedno dítě neprošlo, ale věřím, že se to odehrávalo- tohle trauma tady tomu dítěti, jiné trauma tamtomu dítěti někde jinde..
Doby se mění. Lidé ne.
Jakoukoli výpovědní hodnotu této knihy zcela znehodnocuje fakt, že její autor byl obyčejný lhář hrající efektně na city důvěřivému publiku (a že se mnozí - žel - nechali oklamat a přistoupili na Kosińského perverzní a úchylnou hru, je zřejmé i z řady zdejších komentářů) . Ano, válka je nepochybně zlá a násilí strašné a děsivé, ale vykalkulovaně jednobarevný a tedy (ve smyslu obecné krutosti člověka) silně zavádějící pohled autora na "krutý a primitivní " polský venkov je jak z historického, tak z uměleckého hlediska pouze a jen podvodem, protože byl Kosińským (a posléze i vydavatelem knihy) vydáván za autobiografický (viz. ostatně biografie Kosińského zde na Databázi knih) a tedy reálně ilustrující alibistické poselství knihy o obecně přítomné "temnotě v každém člověku". Přitom právě údajné autobiografické zážitky (neboť literárně není Nabarvené ptáče žádným vrcholně uměleckým skvostem) tvořily podle kritiky i většiny čtenářů hlavní hodnotu díla a byly rozhodujícím momentem pro obrovský úspěch Kosińského románové prvotiny a pro nastartování jeho další spisovatelské a pedagogické kariéry v USA. To se však změnilo po pádu "železné opony", kdy byla Kosińského lež odhalena a jeho umělecká i lidská reputace začínala být nejprve v Polsku a později i ve světě poměrně zásadně přehodnocována. Kosińský sám spáchal v roce 1991 sebevraždu. Osobně tedy doporučuji místo Kosińského perverzní fabulace seriózním čtenářům sáhnout raději po knize Černé ptáče autorky Joanny Siedlecke, jejíž kniha se stala klíčovým milníkem na cestě k přehodnocení tvorby Jerzyho Kosińského. Siedlecké kniha je reportážně-detektivní cestou po stopách Jerzyho Kosińského. Toto pátrání autorka uskutečnila na začátku devadesátých let, v návaznosti na incident, který se odehrál během Kosińského první cesty do Polska po pádu železné opony, kdy byl konfrontován s jedním ze svých dětských přátel z období války. Ukázalo se, že venkované Kosińskému a jeho rodině nejen neubližovali, ale naopak všemožně pomáhali. Černé ptáče na pozadí tohoto literárního podvodu zkoumá vztah reality a literární fikce, mystifikace a manipulace. Měl Kosiński právo vydávat fiktivní příběh za svůj vlastní ve snaze získat senzačnější a výhodnější pozici pro svůj román? A co má větší váhu: literární dílo s jeho údajným nadčasovým průnikem do lidské přirozenosti, nebo autentická křivda na lidech, které autor ve svém údajně autobiografickém textu dost nemilosrdně znetvořil? Pro mne osobně nemůže být na efekt kalkulovaný podvod na čtenářích žádným skutečně silným příběhem. Opravdu silný příběh by totiž takový kalkul neopotřeboval. PS Opravdu mě děsí, kolik lidí je schopno udělit této rádobysenzační sadistické lži vysoké hodnocení. Myslím, že to vypovídá o mentalitě lidí více než samotné "Nabarvené ptáče". A pravdivěji... Nejde o to, že by všichni tito nadšení hodnotitelé byli - stejně jako v knize - pověrčiví venkované a že by byli schopni páchat podobné zločiny proti lidskosti. Ale všichni jsou zjevně sadismem fascinováni a neváhají mu udělit dokonce jakousi vyšší uměleckou výpovědní hodnotu. A to je mnohem děsivější než samotný sadistický spisek psychopata Kosińského.
Reklama naprosto předčila mé očekávání. Zklamání. Nechapá jak někdo může říct, že se autor vyžívá v popisu utrpení,je sadista apod.
Kniha nezaujala. Z této doby jsou mnohem, mnohem lepší.
Mám ráda válečné příběhy, protože jsou plné hrdinství a vlastenectví. A k těm zkrátka hrůzy války patří. Ale tato kniha? Jak se říkává, někdy méně, znamená více. Ubrat trochu té hrůzy, především v pasážích knihy, které působí nevěrohodně a tato kniha by byla téměř dokonalá. Autorova představivost šla v některých případech až za hranu reálnosti. Pan Kosiński ve mně vzbuzuje dojem, že se jedná o perverzního člověka. Ze třech hvězd, na čtyři, se mé hodnocení dostává díky velmi povedenému doslovu a zdařilému audio knižnímu zpracování.
Kruté, brutální a (ne)lidské - asi poplatné válečné době, kdy zlo, které máme každý ukryto někde hluboko v sobě, je (někdy, ne vždy) puštěno ven.
Nejsem úchyl ani zrůda, abych něco tak odporného četl. Markýz DE SADE by zmodral závistí. Vím, že za války se děly příšerné věci, ale tato kniha je lektvar čirého hnusu, zla a polopravd, které mají s drsnou realitou války málo společného.
No....je velice těžké hodnotit tuto knihu. Nápad a téma je to určitě dobré. Ke knížce mě dokopal film, o kterém se teď všude mluví, ale ještě jsem ho neviděla. A musím říct, že knížka se mi nečetla zrovna nejlíp. Nedokázala jsem se vůbec soustředit, a připadalo mi, že to čtu strašně dlouho, ale nakonec bych to hodnotila jako průměrnou knížku. Tak uvidíme, snad se mi film bude líbit víc.
Dobře se kniha čte. Jazyk je snadný a řádky příběh lze rychle nasávat a prožívat.
Kniha má, podle mne, tři části.
Část plnou nechápavosti mladého dítěte, krutosti a sexu. Část identifikace a začlenění do společnosti. Jako poslední doslov, který celou knihu usadí přesně kam patří.
Co se filmu týče, tak mi ukázal, že tato kniha existuje. Samotný film jsem neviděl a vlastně ani nepotřebuji. Jak jsem psal, tak jazyk knihy je tak snadný, že představivost stačí.
V týdnu jsem dočetla kontroverzní a tolik diskutovaný román Nabarvené ptáče, popisující zážitky malého chlapce, přežívajícího na venkově v jedné, válkou zmítané, východoevropské zemi...
Osobně jsem k tomuto titulu přistupovala čistě jako k fiktivnímu příběhu a vůbec jsem v něm nehledala žádné biografické či faktografické prvky...
Příběh je velmi syrový, surový, plný násilí a drsných pasáží, ale četl se dobře. Moc se mi líbil styl jakým je napsán. Ocenit bych chtěla především autorovu práci s jazykem, to jak popisoval místa, kterými hlavní hrdina procházel, tamní obyvatele, s nimiž se potkával a jejich pověry a zvyky, jichž byl v jednotlivých vesnicích svědkem. Zajímavé bylo také využití všemožných přirovnání. Je pravda, že toho násilí tam bylo opravdu dost a že některé scény byly hodně drastické, ale zase jsem k tomu přistupovala tak, že ani jiné knihy z období války nejsou procházkou růžovou zahradou a i v nich jsou vykresleny krutosti a dramata tehdejší doby. Přijde mi ale celkem nereálné, aby takto malý chlapec, jako byl hlavní hrdina, přežil všechno to kruté zacházení...
Nejsem žádná sadistka a nevyžívám se v násilí, ale svým způsobem se mi Nabarvené ptáče líbilo. Zajímavý byl i doslov, napsaný samotným autorem, který v něm líčí události, které se staly jemu a jeho blízkým po vydání této knihy...
Nabarvené ptáče doporučuju všem, jež mají rádi silné příběhy s náměty k zamyšlení a dokáží se popasovat s dramatickými a násilnými pasážemi. Pro mě jedna z knih, na kterou hned tak nezapomenu.
Je až neuvěřitelné co malý chlapec prožil a hlavně co přežil. Jsem zvědavý na film...
Asi jako zdaleka ne jediný jsem byl ke knize nasměrován mediální kampaní kolem filmu p. Marhoula, co běží právě v kinech. Zatím jsem ho neviděl, ale řekl jsem si, že si to rozhodně musím přečíst, protože se všude psalo a mluvilo o realistické brutalitě, syrovosti a drsnosti příběhu z období světové války. No, abych se přiznal, tak jsem měl trochu jinší očekávání. Násilí a perverznosti v knize působí dost účelově, protože když mladý hrdina potká už x -tého agresora, nebo úchyla, začne to dost nudit. Mimo jiné pak z knihy vyplývá, že tam kdesi v Polsku, nebo blíže neurčené východní Evropě bylo vesnické obyvatelstvo tvořeno jen z negramotných odiotů, ochlastů, zoofilů a dementních existencí libujících si v trápení druhých. Jako, ano, nebezpečných a zlých deviantů je dost a dost a válka v lidech neprobouzí rozhodně to nejlepší, co v sobě má, ale tohle mi přišlo krapet přitažené za vlasy.
Co se mi líbilo, tak některé epizodní mikropříběhy postav a popis všeobecně přetrvávající víry v pověry a čarodějnictví, ale zrovna o tom asi kniha být neměla, je to takový "vedlejší produkt" hlavního příběhu.
Takže, suma sumárum, je to průměr. Není to úplně špatné, ale ani extra dobré a rozhodně to moc nešokuje. Možná jsem po tom, co jsem načetl o válce a dalších zvěrstvech už přece jen kapku otrlý, ale až na občasné drobné záškuby to se mnou moc nehnulo.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno americká literatura polská literatura myšlení dítěte literární mystifikace středoevropská literatura vypráví dítěAutorovy další knížky
| 2019 |  Nabarvené ptáče |
| 1995 |  Byl jsem při tom |
| 1996 | Kroky |
| 2005 | Schůzka na slepo |
| 2010 | Kokpit |
Kniha se mi četla dobře a za dva dny jsem tak s ní byl hotový. Děj měl v první části opravdu spád. Střídalo se zde vykreslení přírody, venkova, pověr a lidového léčitelství. Do tohoto válečného času autor občas (poměrně často) zasadil nějakou až nesmyslnou brutalitu či sexuální nechutnost. Tyto vsuvky mi ale vlastně do děje pasují. Válka byla krutá a autor chce krutost co nejvíce vykreslit a donutit čtenáře nad dějem přemýšlet (např. barvení ptactva a strach hejna z odlišného druhu. U lidí vidím stejnou paralelu...) Věřím, že některé z těchto brutalit se mohly stát. Na film se půjdu podívat, protože očekávám něco ve stylu filmu Volyň. (Hrozné, kruté a krvavé vykreslení války, kdy jsem měl problémy vše dokoukat). Děj knihy vrcholí krutým nájezdem Kalmyků. Poté již přichází doznívání a z mého pohledu nejméně poutavá část v táboře vojáků.