Nabarvené ptáče
Jerzy Kosiński
https://www.databazeknih.cz/img/books/86_/86147/bmid_nabarvene-ptace-Yh7-86147.jpg
4
1521
1521
„Autobiografický“ román líčí osud malého židovského chlapce, který sám prožil druhou světovou válku na zaostalém venkově kdesi v prostoru východního Polska či Ukrajiny. Osamělé dítě působilo jako vetřelec a ve vypjatém období aktuálního ohrožení bylo vystaveno všem myslitelným útokům primitivních venkovanů a hrůzné válečné poměry mělo zostřeno svou odlišností a samotou. Ve chvíli životního ohrožení se chlapec dostal mezi rudoarmějce a u nich se poprvé setkal s lidským zacházením a porozuměním. Poválečné setkání chlapce s rodiči pak nebylo vůbec snadné.... celý text
Přidat komentář
Válka mění lidi k nepoznání v te nejhruznejsi formě . A to co je popsáno v této knize, je tak syrové, brutální, zle..
tato kniha patří k nejdrsnejsim dílům, která jsem kdy četla. A jednoznačně patří i k těm nejlepším co jsem kdy četla.
Šílené, kruté, neuvěřitelné. Jsem moc zvědavá na film. Neumím si představit, jak dokáží ukázat všechna ta zvěrstva odehrávající se v knize.
Drsná, upřímná, pravdivá, šokující. Tak bych vyjádřil, jak na mě kniha působila. Osudy malého chlapce za války obsahují všechnu špínu a zlo, jíž jsou lidé schopni. Jedna záporná postava střídá druhou. Autor si skvěle vystačí s popisnou formou děje bez přímé řeči. Při čtení mi místy běhal mráz po zádech, ač se kniha čte sama.
Tak mám dočteno,uf. Musela jsem s tím ale hodně bojovat a přemáhat se. Dělala jsem mezi kapitolami dlouhé pauzy,abych to mohla rozdýchat. Kniha je napsána výborně, ale obsah dokáže citlivějšímu člověku dost pochroumat duši i srdce. Rozhodně nedoporučuji pro slabší povahy. Obsah díla je excelentně detailní na brutalitu, týrání, mučení, zabíjení a znásilňování nejen lidí, ale také zvířat. Přijde mi, že všechno zlo a špína světa je napěchováno do jedné jediné knihy, což je hodně silný odvar. Na každém řádku v příběhu chlapec trpí a je až neuvěřitelné, že se při svém putování setká jen se samou hrůzou. Smrt je mu v patách, zázrakem vždy přežije a kupodivu z toho všeho ztratí "jen" řeč a nezešílí. Rozhodně se nedivím, že autor spáchal později sebevraždu. Pokud měl tohle v hlavě a něco z toho sám zažil, není co dodat.
Při čtení se mi až skoro nechtělo věřit, že malý kluk na své cestě potkával jen samé zlo a nepochopení. Bohužel. Jedinou kladnou roli měli snad jen ruští vojáci. Silný a brutální příběh, který ale stojí za přečtení, už jen kvůli tomu, co vykresluje. Ani tak nezáleží, jestli to autor všechno prožil osobně, nebo knihu složil z příběhů, které mu někdo vyprávěl. Na film se určitě podívám, ale jedno přečtení mi myslím stačilo.
Knihu jsem si pořídil až poté co jsem shlédl její filmové zpracování. Musím uznat, že se oproti filmové adaptaci v ledasčem rozchází. Jde o velmi těžkou knihu u které si každý kdo najde odvahu se do ní pustit najde něco jiného. Brutalita kterou popisuje autor příběh chlapce putujícím za svým osudem je někdy až moc. O knize i filmovém zpracování jsem toho nemálo sepsal na svém blogu. Jinak shrnutí je asi jasné. Válka není pěkná a rozhodně se o ní ani pěkně nečte nicméně je potřeba se podívat zpět a nezapomenout že se mnohdy stávali i horší zvěrstva než jsou popisovány v této knize.
Brutalita střídá brutalitu. Dlouho jsem čekal na příchod první kladnější postavy, dočkal jsem se jí nepočítám li kněze až v závěru knihy ve formě ruských vojáků. Pokaždé, když kluk potkal někoho nového tak jsem jsi říkal že tenhle ho zachrání nebo tak něco ale ne.
Když jsem si knihu koupil tak jsem věděl že bude drsná ale i tak mě šokovala. Některé pasáže nezapomenu, třeba tu s vydloubnutýma očima nebo na lahev rozbitou ve vagíně, ale takových věcí je tam mnohem víc. Knihu si možná znovu přečtu ale nevím jestli chci vidět film.
Každá kočka vypadá ve tmě stejně, ale u lidí to tak není.
Kniha se mi nečetla dobře a proto jsem ji četl dost dlouho. Jsem rád, že to mám za sebou a co se týče filmu, tak nevím jestli se na něj budu chtít podívat.
... co k tomu napsat... krutý osud malého kluka, hrozné chování lidí, u kterých se zastavil, aby nějak přežil. Neustálé pochyby, jestli na film jít či nikoli, ale taky asi počkám, až si ho pustím doma.
Musím říct, že pokaždé, když si myslím, že už nic krutějšího se nemůže stát, se stane něco mnohem krutějšího. Jakoby týrání, zlo, hnus, zvrácenost a další odvrácené strany lidské existence neměli žádnou hranici, žádné dno. Pokaždé se jde propadnout hlouběji a hlouběji a zažít něco horšího. Lidská deviace a zvrácenost hranice asi nemá. A člověk si ani nedokáže představit, kam to až sahá. Co asi s člověkem udělá tohle zažít? Ptáče je podobný kus. A troufnu si tvrdit, že pokud jsem tohle přečetla, tak už mě nemůže nic překvapit. Všechny knihy i o holocaustu byly jen slabým čajíčkem. Na Lecha, blbou Ludmilu, mlynáře, který vypichuje oči, psa Jidáše, Evku obcující s kozlem, najezd Kalmyků
Snažím se přenést do myšlení lidí, kteří nemají vzdělání, lékařskou péči, nejsou civilizovaní, v zimě jsou zavření ve chlívku se zvířetem, jsou izolovaní, bez médii, bez informací a je možné, že takové prostředí dělá nenormální jedince?
Hodně silná kniha, kdy nepotřebuji vidět film. Popsat to všechno v pár větách nejde... Silná, dojemná, někdy jsem musela začít číst něco veselejšího, ale krásná.
Autor této knihy nic z tohoto neprožil. Měl spokojené dětství s rodiči schovaný na vesnici. Údajně byl sám sadistický sexuální úchyl. Do své knihy vložil své vlastní násilné představy. Vytvořil tím umělecké dílo budící obdiv. Čtenáři jsou uchváceni transcedentálním prožitkem brutálních scén a obdivně přikyvují, ano takový je život. Tak skvěle to umělec dokáže vyjádřit. Jeho černá duše nalezla surreálné plátno. Umělecký zážitek z četby může být i toto. Pro mě to byl prostě hnus.
Všude se o knize a filmu mluvilo, všude se o příběhu psalo, každý měl na to nějaký názor, promítací sály byly plné lidí, ale já přesto věděla, že na film - podle toho, co jsem slyšela - určitě nepůjdu. Buď film neuvidím vůbec a nebo si počkám, až bude možnost si ho "dát" v klidu doma s možností kdykoliv ho přerušit. Takže jsem v prvé fázi sáhla po knize.
Chlapce jsem litovala, Jeho zážitky plné krutostí, zvráceností, násilí musely dětskou bílou duši poznamenat nevratně. Primitivnost a zvířecí chování vesničanů mě šokovalo. Byl příběh opravdu zasazen do období 2.světové války? Připomínalo mi to spíše Hru o trůny... Bylo to hnusné. Jak píše někdo níže ve svém komentáři - bohužel podobné věci se stále ve světě dějí. Brutalita spojená s lidskou rozpínavostí a ruku v ruce s hloupostí je nebezpečná v každé době. A důsledky jsou obdobné, i když se nám nechce věřit.
Omlouvám se, asi nepopisuji knihu. Spíše své pocity po přečtení vedoucí k zamyšlení.
Zpět ke knize. V závěrečné části mě poněkud "vadilo" náhlé odhodlání chlapce stát se sovětským hrdinou. Přesný odraz vštěpování ideologie ruským vojákem osvoboditelem. Tímto prosím nijak nesnižuji jejich zásuhy. Jen chci říct, že když se dítěti něco opravdu opakuje, předvádí, vštěpuje a věnujeme mu péči, dítě si tohle odnáší daleko do své budoucnosti, do svých názorů. Je to pro něj zkušenost, s kterou dále pracuje. Bohužel náš malý hrdina měl tolik hnusných zážitků, že možná ta Stalinovká byla pro nějak ta nejlepší.
Odnáším si "nabarvené ptáče" (zámerně s malým n na začátku) jako metaforu. Pro život příští. Svůj. Váš. Náš. Jejich. Podobnou knihu už nechci nikdy číst. Na film nepůjdu. Myslím, že já určitě nezapomenu. Ale chci si tvořit budoucnost hezčí. Kýčovitě krásnou s létajícími bělásky nad rozkvetlými kopretinami, dívkami s vlajícími sukněmi a vánkem čechrajícím prameny neposlušných vlasů. Přesto budoucnost reálnou, možnou.
Stejně jako můj bratr prohlásil, že nechápe, proč vznikl takový film, já se stejně ptám, proč vznikla taková kniha. Ano, válka byla hrozná. Ano, menšiny zažívaly nelidská utrpení. Ano, rodiče a rodiny dělaly vše pro to, aby uchránily alespoň děti. A bohužel ano, jsou jiné knihy, které autoři zpracovali lépe. Mnohem lépe. Proč tak brutální demonstrace zla, násilí, naprostých šíleností, které mě zpočátku šokovaly, pak ale hodně rychle (tím, jak se na chlapce lepila stále dokola čím dál větší hrůza a smůla) znudila a ke konci i vyloženě otrávila. Podotýkám, že mi násilí v umění nevadí - ale musí mít nějaké opodstatnění. Opět cituji bratra, ale podvědomě jsem taky čekala, kdy onemocní nějakým tyfem a dopadne fatálně. Formální stránce knihy se dá taky vytknout plno věcí, vadila mi ta odosobněnost, naprostá neúčast, ačkoli je psaná v ich-formě, jedinou emocí v knize byla věta, že chlapec cítí strach, mám dojem. Po přečtení knihy jsem si ještě přečetla autorův doslov a ten už moje znechucení vygradoval; domnívám se totiž, že když má autor tak nutkavou potřebu vysvětlovat své dílo, omlouvat se, reagovat na okolí, vlastně ani moc nevěří tomu, co stvořil. Díla mají mluvit sama za sebe, nemá je svými ústy autor omlouvat, vysvětlovat nebo kdo ví co ještě. To je prostě degraduje o dva stupně níž.
Silný, brutální a barvitý příběh vyprávěný s dětskou naivitou.
Krutost člověka k člověku, lidská hloupost a pověrčivost.Útrapy války, politické pletichaření a propaganda.Skvělý úvod a doslov.Nemám co bych dodal. Snad, že název " Nabarvené ptáče ", jak se z příběhu dozvíte, hovoří za vše.Po knize určitě zkusím shlédnout i filmové zpracování.
(audioknihy) Naturalistická zvrácenost, kterou jsem nebyla schopná doposlouchat. Vydržela jsem asi do poloviny, kdy neustále následovala jedna hrůzná scéna za druhou. Svůj čas už jsem nechtěla dál plýtvat na něco, co se mi hnusilo.
Příběh opravdu nabývá dojmu, že ho píše dítě a občas jsem se pousmála nad určitými výroky chlapce. Takový letmý úsměv proběhl za knihu tedy pouze třikrát,ale na tuto knihu je to až až.
V knize je spousta násilí, která jsou prováděna buď přímo na malém chlapci nebo na jiných lidech. To násilí prováděné na chlapci není zas až tak strašné s porovnáním s tím, co se dělo s ženami a dětmi, které přišly do kontaktu s Kalmyky. Ta část knihy je tou nejhorší a věřím, že pokud člověk zvládne přečíst tohle, přečte už vše. Od téhle knížky nečekejte zkrátka nic pěkného je to fakt záhul.
Je to čtení pro silné povahy a asi spíš bezdětné jedince.
!!!V knize se objevuje pedofilie i zoofilie!!!
Jsem celkem zvědavá na film, jak se filmaři poprali se vším násilím a sexuálním násilím.
Ač to bylo těžké a vyčerpávající čtení, dávám knížce 5*.
Bylo to velmi autentické.
PS: Kdo knize dá odpad fakt nechápu , i když se někomu nemusí líbit obsah, stále je to velmi dobře napsaná kniha!
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno americká literatura polská literatura myšlení dítěte literární mystifikace středoevropská literatura vypráví dítěAutorovy další knížky
| 2019 |  Nabarvené ptáče |
| 1995 |  Byl jsem při tom |
| 1996 | Kroky |
| 2005 | Schůzka na slepo |
| 2010 | Kokpit |
Knihu Nabarvené ptáče jsem dostal do ruky ještě nějakou tu dobu před tím, než začal V. Marhoul do světa s obvyklou okázalostí hlásat, že natočí další „oskarový“ film. Měl jsem být jakýmsi předčtenářem a v tomto směru jsem zklamal. Nedočetl jsem se ani do půlky a knihu jsem odložil. Proč, to tady skvěle vysvětlují svými příspěvky např. Matty nebo Evaho73. Spíš mě zaujalo, kdo byl autor a proč toto dílo vytvořil. A to, co jsem se o Jerzym Kosinském postupně dozvěděl, mně přivedlo k tomu, že u autora se organicky propojila snaha se prosadit, využít onoho „průmyslu“ holocaustu a také tak trochu pohovět svým temným pudům. Co se týká toho druhého, tak podrobné sadistické popisy nejrůznějších zvráceností nejsou známkou nebo prezentací ukázky toho, jak jsou lidé zlí a zvrácení, anebo dokonce jak nenávidí vše, co se od nich odlišuje, ale vypovídá to spíše o autorovi samém. Nabarvené ptáče svým způsobem připomíná de Sadeho nedokončených 120 dnů Sodomy, které jsou ale dodnes vydávány a některými chápány jako znak absolutní svobodomyslnosti, ale skutečnost je podle mého názoru poněkud jiná.
Kosinski se narodil v židovské rodině, která ovšem celá přežila onen holocaust na území dnešního Polska právě díky pomoci oněch v knize tak negativně vykreslených venkovanů. Ti celé rodině umožnili onen přerod z židovských Lewinkopfů na polské katolíky Kosinské. A ještě jeden přerod se v této rodině po válce odehrál. Z otce Kosinského se stal komunistický funkcionář, díky jehož postavení mohl synek Kosinski nejen studovat sociální psychologii (tedy obor, který byl za totality vyhrazen jen skutečně vybraným „jedincům“), ale nakonec i vyjet na stipendium za studiem do USA (v roce 1957), kde ovšem zůstal. Podle vlastních představ asi proto, aby se stal světoznámým spisovatelem.
A zahájil Nabarveným ptáčetem. Ten obalil řadou „tajemství“, dokonce se ho snažil za jistých okolností představovat jako jistou autobiografii. A román vyvolal řadu kontroverzí, byť některým jednodušším jedincům, pokládajícím se ovšem za intelektuály (a nejen tehdy) jistě připadal úžasný. Problémem byl už fakt, že Kosinski neovládal dostatečně dobře angličtinu, musel tedy využívat služby rodilých mluvčích, kteří se později ozývali, že dílo je jejich. Kniha sama ovšem nemá k problematice holokaustu ani komplikovaným polsko-židovským vztahům co říct. Brutalita, násilí a sadismus, kterými byl Kosinski posedlý a které se táhnou jako červená nit celou jeho tvorbou v kombinaci s plagiátorstvím a sebepropagací nejsou pro skutečnou literaturu jako takové dostatečně nosným tématem. Spíš připomínají pornografii, která se leckdy (zrovna v onom díle markýze de Sade) balí do umělecko kritického hávu. Přitom příběh osamělého malého židovského chlapce, odloženého rodiči na venkov je příběhem dětství jiného a rozhodně známějšího polského umělce židovského původu – Romana Polanského. Ten ovšem ve své tvorbě vytvořil mimo jiné skvost, problematikou holokaustu a vztahů Poláků a Židů se zabývající – Pianistu. I tenhle film obsahuje řadu velmi brutálních scén, ale ty scény nejsou samoúčelné.
No a přes Polanského film se nějak tak dostávám zpět k tomu, co onen zájem o Kosinského román vyvolalo. K Marhoulově filmovému zpracování, bez jehož bombastické reklamy a režisérovy sebeprezentace by Nabarvené ptáče znal málokdo. Marhoul má s Kosinským společnou právě tu až křečovitou snahu se prosadit a proslavit, a tak není divu, že vezmeme-li si jeho předchozí veledílo Tobruk, zjistíme, že přes nákladnou výpravu se scénáristicky jedná o nepovedený plagiát ze dvou skvělých děl – Weirova filmu Gallipoli a Craneova krátkého románu Rudé znamení odvahy. Co dodat ke knize víc…