Nad rovinou
Marie Stryjová
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/258094/mid_nad-rovinou-AsX-258094.png
4
25
25
Soubor lyrických vzpomínkových povídek, v nichž se autorka (1931-1977) vrací do kraje svého dětství a mládí, na vesnici na ukrajinské Volyni v době předválečné, válečné a poválečné, kde žili staří čeští usedlíci.
Přidat komentář
Takové příběhy píše jenom život...a autorka je vypráví až obyčejně lidsky, bez zbytečných příkras a zbytečných dramatizací, s nadhledem člověka, který je žil. Tahle autenticita až bolela.
Za časů míru by život na této vesnici byl idylický a šťastný. Tvrdá práce odměňovaná po zásluze bohatou úrodou a životem v dostatku. Ráj na zemi. Avšak nacházíme se v čase druhé světové války a fronta se valí přes malebnou vesnici tam a zpět, Sověti, nacisté, Sověti .. Přináší strach a msty za život s předchozími okupanty. Zmar.
Snad se Ukrajina brzy dočká mírových časů a života v poklidu. Přál bych jí to.
Vzpomínkové vyprávění ze života volyňských Čechů ústy mladé školačky a studentky, zachycuje těžké období mezi válkami, za druhé světové války a krátce po ní. Vyprávění smutné o smutném čase.
"Až půjdu domů, půjdu sama a pěšky, budu se bát, strašně se budu bát, že už tam naše cháť nestojí a že se všecko ztratilo...", otevírá Marie Stryjová své intenzivní vzpomínky. A obloukem je končí: "Půjdu do naší chátě a budu se bát, že když tam nestojí, nejdu už domů. Půjdu jen po cestě, kterou jsem chodila, po které t jdeme sem nebo tam, vždycky jdeme, ať o tom víme nebo ne, a čím víc se boříme, sami, podeptaní, tím silněji tápeme - někam k domovu." S podobným spojením začátku a konce pracovali tvůrci rozhlasové četby na pokračování v roce 2007, která byla nedávno přístupná na Vltavě, a jak vidím, zaujala další čtenáře. (Mimochodem skvělým způsobem čtenou Janou Frankovou Doležalovou.) Podobný text otevíral každou epizodu.
Nadšený z tohoto poslechu jsem se pokusil knížku vyhledat a přečíst si ji. Bylo to velmi obtížné, je pouze 11 kusů v knihovnách v celé republice, v antikvariátech není dostupná, a pokud, je rezervovaná. Nakonec se mi to podařilo a nelituju.
Mezi začátkem a koncem se rozprostírá mozaika vzpomínek, které mají velkou sílu. Holka, volyňská Češka v průběhu několika let zažívá běžné situace, přitom přes jejich vesnici a kolem jejich "chátě" procházejí dějiny (a armády) sem a tam. Smrt, strach, ohrožení, ale i vznešené životní pocity jsou permanentně přítomné. Ona se bojí se, raduje, situacím rozumí i nerozumí, očekává, prožívá zklamání. Tyto situace jsou vylíčeny vlastně velmi stroze, (přispívá k tomu i nevázaná mozaikovitost) bez velkých kudrlinek a lyrických "nástrojů". Není tam ani stopa sentimentality, i když hlavním tématem je domov. A nad tím vším je očekávání, jestli se rodina přestěhuje zpátky do Čech, a co je tam asi čeká, jaký život tam asi začnou.
Mně se to velmi líbilo. Považuji kombinaci této strohosti, obyčejnosti a velké síly situací za mimořádnou. Zcela zapomenutá autorka se mi zjevuje jako celý jeden z proudů české literatury (psala to v 60. letech 20. století, kdy už žila v Československu), a vidím, že se budu muset podívat i na její další knihy, a bylo by dobré, kdyby byla přiřazena ke kánonu.
V knižním vydání bych ještě velmi ocenil doslov redaktora (taktéž spisovatele) Vladimíra Binara, který vlastně tuto mozaiku z pozůstalosti autorky sestavil. Velmi citlivě, podotýkám. Ten doslov je napsán stejně intenzivně jako hlavní text samotný. (Jinde to bývá vysvětlení toho, o čem kniha je nebo co si máme nedejbože myslet - například u odstrašujícího doslovu paní Silvie Richterové u Kunderovy Slávy bezvýznamnosti.) Binar přesně definuje, jakou polohu Stryjová zvolila: "Uzemňuje vztah k rodnému domu, ... a tato cháť se pro ni stává symbolem nenávratné minulosti, jejíž tvářnost se však prodírá přes zkameněliny a usazeniny uplynulých let, jako by to byla právě žitá přítomnost. Tato mámivá závrať a úzkost času, z jeho plynutí a utkvění, hluboce prostupuje jednotlivé prózy celého cyklu. Nejsou však obestřeny tklivým oparem nostalgie nebo vzpomínky, ... nýbrž úzkostně, či dokonce brutálně se hlásí o život přítomnost. Ano, Stryjová na své dětství nevzpomíná, nýbrž je zpřítomňuje, nejde jí o vzpomínku, ale o utkvění v zpřítomnělé minulosti." Skvělé!
Co k tomu podotknout jiného, než něco jako "važme si života, který dnes máme". I přes tu drsnost a neutěšenost pěkné čtení. O těžkých časech na těžkém místě. Tyhle dokumenty své doby jsou důležité.
Takové povídky ze života mám ráda. Rozhlasová četba na pokračování, příběhy z vesnice na ukrajinské Volyni.
Posloucháno na českém rozhlase Vltava.
Jana Franková Doležalová úplně skvěle namluvila vzpomínky Marie Stryjové, která své dětství a dospívání prožila ve Volyňské oblasti na západní Ukrajině.
Pro mě povinná četba. Můj děda byl Volyňský Čech. Takže moc děkuji 666Jitka ( patří mezi mé oblíbené) , která mě k tomuto poslechu dovedla. A v jejím skvělém komentáři je řečeno úplně vše. Ještě jednou díky. (Rodiče taktéž poslouchají :)
Poslouchala jsem na radiu Vltava v sugestivním podání Jany Frankové Doležalové. Smutné a drsné příběhy volyňských Čechů z válečného a poválečného období autorka vypráví jako vzpomínky na své nelehké dětství. Velice procítěně vypráví různé zážitky a události, které se jí zapsaly navždy do paměti. Při poslechu jsem měla neodbytný pocit, jak si ničeho nevážíme a náš život, kdy většinou řešíme, co si koupit, kam jet na dovolenou apod., bereme až moc samozřejmě.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Polsko povídky dospívání Sovětský svaz Ukrajina rozhlas volynští Češi Volyň (Ukrajina)
Nad rovinou
Složitosti života v české vesnici ve Volyni za války očima dospívající dívky. Pro mě velké překvapení. Byť mi chvíli trvalo, než jsem si zvykl na poněkud neučesaný autorčin styl, nakonec jsem to četl prakticky jedním dechem. Mnohé situace mi připomínaly válečné vzpomínky mých vesnických babiček, které byly stejná generace a které zažily věci, jaké si asi ani neumíme představit. Zároveň znám některé původně české vesnice ukrajinské Volyně a viděl jsem tamní hřbitovy s českými jmény a uvědomil si, že ten poválečný odchod Volyňáků do Československa musel být pro mnohé z nich velmi náročným rozhodnutím.
V knize prakticky není dobová ideologie a chválení sovětské armády. Vzhledem k rodinné historii autorky to není úplně překvapivé, ovšem s ohledem na dobu vydání v bezčasí normalizace si to zmínku zaslouží.