• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Marie Stryjová

Nad rovinou

„Složitosti života v české vesnici ve Volyni za války očima dospívající dívky. Pro mě velké překvapení. Byť mi chvíli trvalo, než jsem si zvykl na poněkud neučesaný autorčin styl, nakonec jsem to četl prakticky jedním dechem. Mnohé situace mi připomínaly válečné vzpomínky mých vesnických babiček, které byly stejná generace a které zažily věci, jaké si asi ani neumíme představit. Zároveň znám některé původně české vesnice ukrajinské Volyně a viděl jsem tamní hřbitovy s českými jmény a uvědomil si, že ten poválečný odchod Volyňáků do Československa musel být pro mnohé z nich velmi náročným rozhodnutím. V knize prakticky není dobová ideologie a chválení sovětské armády. Vzhledem k rodinné historii autorky to není úplně překvapivé, ovšem s ohledem na dobu vydání v bezčasí normalizace si to zmínku zaslouží.“... celý text
— Inutihar

---

Pokojík

„Moc pěkně napsáno. Historie se opakuje, problém mladých, jak se osamostatnit a být sám sebou..., k tomu je zapotřebí byt! Důstojné bydlení je zaručeno ústavou... Bydlení je základní lidská potřeba, nutná k založení rodiny nebo alespoň k možnosti normálně partnersky žít... Paradox: mířili jsme směrem na "západ" a protože je Země kulatá..., víme, že není placatá, tak jsme zase na "východě"... Jen jsme za tuto cestu zaplatili, vším, nejen co jsme měli, ale topíme se v dluhách... A byty pro mladé...?! Ironie nebo nechápeme, co je demokracie, že musíme o základní potřeby demokraticky bojovat např. generální stávkou jako v r. 1989, tenkrát to vlády lidem umožnila. Sama jsem byla účastníkem a dnes je na zváženou, zda státní kasa je na podporu bytů a investic ve vlastním státě nebo miliardové nákupy od jiných států a tím podporovat jejich ekonomiku ? Němci hrdě nakukují sortiment, který se vyrábí v německých firmách. Máme strach říci politikům, že chceme ze svých daní , které naplňují státní pokladnu, byty pro své mladé? Moci si nakupovat obilí od českých zemědělců? Při četbě knihy si nechci připouštět deziluze a stále věřím, že dokážeme zajistit pro mladé byty a spravedlivou mzdu, aby bydleli bez zadlužení a zaplatili své základní potřeby k důstojnému životu, alespoň jako za socialismu... Nebo v dnešním kapitalismu je to jen chiméra? Jakému procentu mladých se bez hypoték nebo bez pomoci příbuzných podařilo získat svůj byt? Přístup k informacím i názorům k této knize má podpořit svobodné myšlení, úvahy o rezignaci nebo o demokratické petici, demonstraci, stávce apod. aktivity znemožňovány či ponechány na rozhodnutí lidí, aby si mohli utvořit vlastní názor. ¨ Autorku doporučuji.“... celý text
— zaz

---

Nad rovinou

„Takové příběhy píše jenom život...a autorka je vypráví až obyčejně lidsky, bez zbytečných příkras a zbytečných dramatizací, s nadhledem člověka, který je žil. Tahle autenticita až bolela.“... celý text
— karaliene

---

---

Pokojík

„Autorka v krátké novele skrze optiku mladé dívky velmi zdařile zachycuje realitu 50. let 20. století. Lenka, čerstvá absolventka vysoké školy, si přeje zůstat v Praze, odmítne umístěnku kamsi do pohraničí, "vygenerovanou" systémem tehdejší moci - naopak tvrdohlavě zůstává ve velkoměstě, kde se živí příležitostnými překlady, a sní o jediném: o vlastním pokojíku. Ta představa pro ni znamená metu nejvyšší, jí obětuje vše. S prosbou o podnájem se obrací na své přátele a známé, kteří se od ní ovšem časem distancují. Lenka přestává rozumět světu kolem sebe, a díky svému tvrdohlavému postoji se stává solitérem, téměř až vyvrhelem: z centra dění se postupně přesunuje na jeho okraj: přespává, kde a jak se dá, a celá její existence se nakonec scvrkává na jediné - touhu získat "pokojík", místo, kterému by kralovala jenom ona sama, kde by mohla být konečně sama sebou. Máme možnost nahlédnout do její duše, celou situaci vnímáme jejíma očima. Ovšem tragiku jejího postavení si plně uvědomíme až v dialozích, které vede s ostatními lidmi. Právě na nich je nejvíce vidět, jak se Lenka dostává do přímé konfrontace s postoji ostatních a zažívá celou škálu negativních reakcí od nepochopení, egocentrismus, přetvářku po jasný nezájem, distanc, odmítnutí a odsouzení. Ocitá se v začarovaném kruhu, v situaci, z níž není úniku... a není divu, že nakonec sáhne po východisku, které se jí nabízí jako jediné nejvhodnější... Kniha nám podává obraz pádu lidské existence: v přímém přenosu sledujeme přeměnu člověka aktivního, který se stále snaží zvrátit dosavadní nepřízeň, v pasivní, nemocnou, poddajnou a křehkou bytost bez vůle se vzepřít. Novela vznikala v 60. letech minulého století. Způsobem výpovědi možná působí lehce neupraveně až syrově, nabízí nám úsporný, značně osekaný text, v jehož rámci si naopak mnohé musíme domýšlet. A právě v tom tkví kouzlo autorčina specifického stylu, prokládaného hovorovou, mnohdy až pokleslou češtinou. Není snadné se textem prokousávat: je založený za asociacích, zachytávání myšlenkových procesů hrdinky, v jednotlivých pasážích se složitě mísí přítomnost s minulostí, okořeněné představami ideálního světa, který si hrdinka vytváří. Jde o dílo se silně autobiografickými prvky, autorka vychází ze své zkušenosti, z níž dokázala vytěžit maximum. Navíc se jí povedlo neuvěřitelné: do velmi malého prostoru vměstnat drama člověka, které by obsahem vydalo na román. Čtenáři nakonec nezbývá než s pomyslným "Munchovským výkřikem hrůzy" po dočtení knihu zavřít - jenže šok jako hlavní emoce v něm rezonuje ještě dlouho, neboť podobných nešťastných osudů této éry bylo mraky. Je škoda, že spisovatelka zůstala tak trochu "ve stínu" jiných, protežovaných autorů a děl té doby, a dnes je její dílo prakticky neznámé. Už jen samotný osud jejího krátkého života by vydal na román. Kniha se ke mě dostala prakticky náhodou, jsem ráda, že jsem ji v knihovně objevila. Jako bonus beru to, že nedávno jsme měli přednášku, týkající se právě reality 50. let 20. století v tehdejším Československu - díky těmto poznatkům jsem mohla obsahu knihy lépe porozumět a zároveň mi tehdejší dění ještě více přiblížila. Takže ke čtení mohu jedině doporučit. "Že tě eště ruším," začne Milena. "Vod ledna u mě můžeš klidně někdy přespat." "Ty máš podnájem?" posadím se. "Pokoj?" "S ústředním topením..." zakývá hlavou i nohama. "Člověče. A jaks ho sehnala?" "Přes tetu. U jedný její známý. Já už sem si taky zažila svý," chápe mě. "To bylo zoufalý. Přijedu z Bulharska, stojím na nádraží a nikde nikdo. Ani živá duše. Představ si, rok seš v cizině, myslíš si, že tě každej přivítá s votevřenou náručí, a pak... Dva obrovský kufry. Na koleji bylo samozřejmě zavřeno, klepu, ale mrtvýho bys dřív vzbudila, než naši vrátnou. Už tam taky skoro nikdo nebyl. Teta mimo Prahu. A to sem měla za tři dny dělat zkoušky. Dyby táta hned druhej den nepřijel, tak sem snad rovnou z mostu skočila do Vltavy." - - - "Všechno by se dalo snést, kdybych měla aspoň svůj pokojík, napadne mě a věřím tomu. Mohla bych v něm nerušeně pracovat. Malinký, někde v podkroví, s bílou prkennou podlahou a s úzkým vysokým oknem. Podlaha by byla rozhodně nenatřená, se širokými prkny a s velkými škvírami. Stál by tam jen stůl a postel, ani ubrus bych si nekoupila, aby mi nezpohodlňoval ovzduší. Nesmělo by tam být nic, co by mě odvádělo od práce. Všude by ležely knihy, samé knihy, na stole, na židli, na okně. Večer před spaním bych je sundala z postele a ráno bych je tam zas narovnala. A když bych večer přišla, zavřela bych za sebou dveře, a všechno, všecičko by zůstalo za nimi. A já bych to ani neslyšela, jak venku fičí vítr nebo padá sníh, ne, náhodou bych přemýšlela a podívala bych se před sebe do okna a venku by se točily veliké bílé vločky a pomaloučku by padaly k zemi. A já bych se na ně dívala a v hrdle bych dlouho měla zajíkavou radost. Pak bych soustředění psala. A až k ránu bych šla teprve spát." - - - "Zabíjet desetitisíce nevinných lidí pro ně není chyba. Je to zločin a je správné to zločinem nazvat. A zločin se neodpouští, rozčiluju se v duchu. Nikdy. Nebo, když je něco deset let svaté, jak to může být najednou jen brak? Mlčím. Nezačínám s nimi diskusi, bojím se, že by o mně řekli, že jsem malověrná a křikloun. Rozešli bychom se úplně. Zůstala bych úplně sama. A možná, že nechci mluvit, protože bychom se pohádali a už bych k nim nemohla přijít na noc? podezřívám se." ... "Já bych tě z fleku vzala k nám," opře se tělem o můj stůl. "Ale dyž u nás je to hotovej blázinec. To máš, naši dva," zalamuje prsty," teďka Hanka s Jirkou, jako ségra s manželem, a já. To máš hnedka pět lidí v jednom pokoji s kuchyní. My dyž se večer sejdem, tak tam sme narvaný jako slanečci," zasměje se. A ke všemu Hanka čeká malý. To nechci vidět, až se narodí." "U nás to taky nejde," zvedne od rukopisů hlavu paní Zábrahová. "Muž dělá externě fakultu a vysedává po večerech," zamyslí se. "A teď má zrovna před zkouškama. Je z toho nervózní a já z něj. Aby to už měl za sebou."“... celý text
— Snoopi

---

Nad rovinou

„Za časů míru by život na této vesnici byl idylický a šťastný. Tvrdá práce odměňovaná po zásluze bohatou úrodou a životem v dostatku. Ráj na zemi. Avšak nacházíme se v čase druhé světové války a fronta se valí přes malebnou vesnici tam a zpět, Sověti, nacisté, Sověti .. Přináší strach a msty za život s předchozími okupanty. Zmar. Snad se Ukrajina brzy dočká mírových časů a života v poklidu. Přál bych jí to.“... celý text
— pepap