Naděje mi pomohla přežít
Ruth Elias
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/24115/nadeje-mi-pomohla-prezit-24115.jpg
5
45
45
Autobiografické vyprávění o přestálých hrůzách je míněno hlavně jako svědectví, vysvětlení a zčásti jako terapie autorky.
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 1994 , SfingaOriginální název:
Die Hoffnung erhielt mich am Leben, 1994
více info...
Přidat komentář
Jedna z nejlépe napsaných knih na toto téma. Je neuvěřitelné, že autorka dokázala po svých hrůzných zážitcích začít znovu od nuly, vybudovat si nový život a založit novou rodinu. Kdyby nás by toho byl schopen?
Bohužel jak komentáře, tak celý obsah mě velmi zklamal. Nakonec jsem musela porušit zásadu, kdy knihu dočtu, ať se děje co chce. Měla jsem pocit, co se psaní týče, že je to omezené jako moje slohovky v sedmé třídě. I po tom, co sem přeskočila mnoho nudných stran se mi nedostalo útěchy. Slovní zásoba je omezená, postrádá to šmrnc a po pár stranách, kdy se dovídám, jak byl život autorky skvělý, dobrý, a ona byla nejlepší v tom a v tom, mě to začlo opravdu nudit. První kapitola byla jako výtah z Babičky od Němcové. A kapitola Osvětim, slabé. Jsem zklamaná, ale věřím, že své čtenáře si najde. Jak je psáno výše, na toto téma je opravdu nejslabší.
Je to jedna z mnoha vzpomínkových knížek, které jsem na téma holocaust četla a troufám si tvrdit že jedna z nejlepších. Nicméně jsem ráda, že jsem si ji přelouskala v těch 18ti nebo 19ti letech, protože teď jako matka už bych na to neměla žaludek ani nervy. Je také velice užitečné, že kniha nekončí s koncem války a líčí i to jak se "vítězové" chovali k navrátilcům z koncentračních táborů - zamlčování svěřeného majetku, zklamání že je vidí živé, otevřené vyhánění směr Izrael. Je znát že knihu napsala paní Huppertová/Elias jako terapii - tolik špíny, bolesti, zklamání a smutku jistě muselo ven...
Nemůžu uvěřit, že tato kniha je podle skutečné události. Byla moc hezky napsaná. Líbilo se mi, jak autorka popisuje svůj život od dětství až po dobu, kdy válka dávno skončila. Nechápu, jak může někdo napsat, že je to nejslabší kniha. Je mi stejně jako bylo autorce, když se dostala do Osvětimi a neumím si absolutně představit, že bych byla na jejím místě. Muselo být hrozné přežít ghetto, potom přijít o všechny své příbuzné, dostat se do Osvětimi, kde musela zabít své dítě a dál bojovat o svůj život. I když pak vše skončilo, pro ní to do smrti neskončilo. Knihy na toto téma, mě vždy dostanou a všechny jsou moc moc smutné. Ale i tak doporučuji všem přečíst!!
Nejslabší kniha na toto téma, co jsem četl, vhodná spíše pro ženy. Z Osvětimi pouze jedna kapitola. Porovnejte to s knihou v Zajetí plynových komor nebo Smrt je mým řemeslem a pak uvidíte ten rozdíl.
Dokonale smutný příběh s dobrým koncem o tom, že se nikdy nesmíme vzdát nadějí a snů.
Četla jsem už dost knih týkajících se tohoto období a žádná mě nezasáhla jako tahle, když jsem ji před lety četla. Znovu ji už nikdy číst nebudu, ten zážitek je ve mně pořád živý. Nutit matku, aby sledovala jak její dítě postupně umírá hladem a nakonec ho musí vlastní rukou zabít, aby ukončila jeho trápení a sobě zachránila život je zrůdnost nepředstavitelného měřítka.
"Hlad nás sužoval a brzy jsme viděly, jak nám postupně ubývalo maso z těla,vystoupily kosti a zapadly oči, jak se zkrátka člověk měnil v kostru potaženou kůží. Tyto chodící kostry měly společní pojmenování: musulmani. Apaticky se šouraly z místa na místo, neboť k tomu, aby zvedaly nohy, už jim nezbývalo sil. Celá jejich mysl, podobně jako tomu bývá u zvířat,byla zaměřena na jediné: jídlo. Jakmile roztál sníh a vyrašily první lístečky plevele,začali jsme je hledat. Byly jsme šťastné, když jsme nějakou rostlinku zahlédly,utrhly ji a hodiny převalovaly v ústech.Ty drobné lístky nám dávaly pocit,že přece jen něco jíme a namlouvaly jsme si,že nám ten kousek zeleně pomůže překonat hlad."...
Hrozné, samozřejmě v dobrém smyslu. Taková kniha musí pohnout snad i s tím nejméně citlivým člověkem. Zážitek si z "Naděje mi pomohla přežít"odnáším tak silný, jako dosud z žádné četby..Daleko lepší než komerční "Deník Anny Frankové". Hrdinka Ruth byla tak silná a vynalézavá, že mi nezbývá nic jiného,než ji obdivovat. Její zážitky ze schovávání se před nacisty, z Terezína, Tauchy a především Osvětimi a také jiných táborů jsem četla se zatajeným dechem.Těžko pochopit, jak se něco takového mohlo stát a jak si přeživší mohli uchovat zdravý rozum.Ruth musela zabít vlastní dítě,trpěla hladem a přitom těžce pracovala,sledovala odcházet své blízké a milované do plynu nebo do transportu na východ,který se zrovna tak rovnal smrti..A přesto věřila,že přežije,což se jí naštěstí podařilo.Naprosto úžasná a nepopsatelná kniha..
Kniha mě velmi zasáhla. Poutavé čtení, jedna z nejlepších knih, s tématikou holocaust.
Doporučuji všem těm, kteří se zajímají o osudy lidí v koncentračních táborech. Navíc tato kniha je psána autorkou pocházející z Ostravy a pro mě byl obrovský zážitek číst o Ostravě doby předválečné. Dokonce jsme zjistila, že moje prabábi si pamatuje jejich rodinný podnik. Je neuvěřetilné, co může jedinec přežít, pokud má naději, víru, odhodlání a optimismus.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé druhá světová válka (1939–1945) Izrael židovská ghetta židovské ženy holokaust, holocaust
Kdo z nás, omlouvám se za překlep.