Naděje umírá poslední
Halina Birenbaum
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29370/mid_nadeje-umira-posledni-ydx-29370.jpg
5
323
323
Kniha vypráví o osudu autorky, která měla v okamžiku propuknutí druhé světové války 10 let a byla žákyní jedné varšavské obecné školy. V září 1939 žila s rodiči a bratry v ul. Nowiniarské. Museli se přestěhovat do ghetta, kde žili až do vypuknutí povstání. Nějakou dobu se skrývala v bunkru na ul. Milé. V květnu 1943 byla převezena do koncentračního tábora Majdanek. Prošla také tábory Osvětim a Ravensbruck. Osvobození se dočkala v táboře Neustadt-Glewe. Většina jejích nejbližších se konce války nedočkala...... celý text
Literatura faktu Válečné Biografie a memoáry
Vydáno: 2010 , JotaOriginální název:
Nadzieja umiera ostatnia, 1967
více info...
Přidat komentář
Tato knížka je napsaná dříve, než bylo toto téma poslední dobou tak populární, ale je dobře, že populární je. Autorčina citace z knížky: ,,Chci touto knihou vyjádřit své přání, aby se podobné zločiny nikdy a nikde na Zemi neopakovaly,, Kéž by. Knížka možná není spisovatelsky psaná dobře, ale je psaná lidsky a prožitě.
Kniha mě nezklamala. Vyprávění malého děvčete, jak se dostalo do pracovních táborů a kde přišla o svou rodinu a své blízké. Nuzné podmínky denního žití. Ztráta dětství a pocitu být člověkem. Bolestivé čtení.
POGROMY, pak HOLOCAUST. Děsivé! A to jsou Židé od starověku považováni, díky svému vědění za NÁROD KNIHY. Přesto je před lidskou krutostí, závistí a hloupostí nelze ochránit, stejně jako kohokoliv jiného... V hlavě mi utkvěla spousta autorčiných otázek, kdy se sama sebe ptá ,,Proč zrovna i JÁ? Co dělá Evropa a všichni ti mocní? Opravdu to co se nám děje nevidí, nebo se pro svůj klid a bezpečí dívá, dívají raději jinam...?
Kniha není asi pro každého na přečtení. Ze vzpomínek Haliny Birenbaumové mi běhá mráz po zádech ještě nyní.
Autentická výpověď malého děvčátka o životě ve varšavském ghettu a poté v koncentračních táborech mě dostala. Neskutečný příběh. Nemám slov, doporučuji přečíst.
Ač je to v rozporu s veškerými morálními hodnoty, které jsou mi vlastní, musím říci, že co se týče umělecké roviny knihy, nebylo to tak pamětihodné. Jazyk vypravování mi zkrátka neseděl, ale na tom nakonec tolik nesejde.
Protože v případě takové knihy je umělecká rovina druhořadá, podřízená hrůzostrašnému obsahu, který nám paní Birenbaum servíruje takřka nezúčastněně. Ačkoliv jsou v knize líčeny věci naprosto neuvěřitelné, paní Birenbaum o svých záčitcích vypráví s pokorou, která je obdivuhodná, vzhledem k povaze těchto zážitků.
Ve svých příspěvcích se jistě už opakuji, ale přesto to napíšu - bylo zajímavé se podívat na druhou světovou válku, na holocaust, opět z trochu jiné roviny. Zatím jsem ještě nečetla knihu, která popisovala přežívání v ghettu, popisovala osvobození sovětskou armádou. Baví mě - jakkoliv morbidně to může znít - objevovat další a další kousíčky příběhů, které druhou světovou válku, nejhorší ze všech válek, tvoří. Škola vám toto nenabídne. Výklad, kterému jste ve škole podstoupeni, je jako předmluva pro všechny tyto knihy - ať už beletrii, nebo memoáry - o druhé světové válce, chladná a uspěchaná předmluva, která zdaleka nedokáže vyjádřit, co vše se v tom období ve světě stalo.
Nevím zda mě ovlivnily tolik knihy Tatér z Osvětimi a Cilčina cesta, ale nějak mě nezaujal jazyk vyprávění. Celkově i písmo. Kniha o holocaustu, kde se člověk nic nového nedozví.
Ačkoli mi "koncentráčnické čtivo", jak a nadsázkou podobné knihy nazývám, běžně nevadí a naopak ho poměrně ráda a často vyhledávám, po knize Haliny B. cítím, že si od tématu nutně dám dlouhou pauzu. Ono je totiž rozdíl ve čtení beletrie, byť zobrazuje sebehorší podobné příběhy, a v čtení něčích vzpomínek. Alespoň já to tak vnímám... U této knihy mi bylo až fyzicky zle z čteného. Podobně jako ostatní čtenáři mám problém s hlubším hodnocením, zážitek byl opravdu mimořádně silný a umocňuje jej právě fakt, že se nejedná o fikcí.
Podobných svědectví bylo napsáno a konkrétně mnou přečteno mnoho. Vždycky mám trochu problém knihy tohoto typu hodnotit. Nelze na ně pohlížet jako na adepty na literární cenu roku. Je třeba nezapomínat, že je to literatura faktu a právě v tom vidím sílu těchto zas a znovu šokujících příběhů.
Hrůzostrašné a zoufalé vyprávění, spousta utrpení, ponížení a lidské bolesti. Obdivuji sílu všech, kteří přežili a ještě se dokázali po letech vrátit...
Další zajímavá kniha na toto téma. Hlavní hrdinka mi byla sympatická. Čtivě napsané, přečetla jsem během chvíle.
Nenacházím slova, ale myšlenky se mi v hlavě bouří a nevím, jak je přenést do smysluplného komentáře.. je to dalši z mnoha knih, co jsem na toto téma přečetla a musím uznat, že pro mě odkryla další úhel pohledu na všechnu tu hrůzu.. úhel pohledu dívenky, která měla tu odvahu a sílu to všechno zvládnout a přežít a nakonec i žít.. našla v sobě odvahu vrátit se tam.. to smekám!!! Osvětim a Březinku jsem též navštívila a nedovedu si představit, co to muselo být pro ni, když si vezmu, co tento "výlet :( " udělal se mnou.. silný příběh, co stojí za přečtení...
psané spíš jako dokument, popis té doby emocemi konkrétní divky, popis místa, popis činu, bez kapitol
člověk to vyprávění čte a cítí tu hrůzu v podobě chladné krusty okolo hrudníku .... pěkné
Před několika lety jsem navštívila Osvětim. Prošla budovy z červených cihel,viděla jsem stovky bot, hromadu kufrů těch,kteří navštívili tuto zemi,aby prošli tím nejhorším peklem , očima jsem přelétla desítky černobílých fotografií a snažila jsem se představit si tu hrůzu , ze které nebylo úniku .
Vím,že se mi to nepodařilo , vím,že bych asi v sobě nenašla tu sílu postavit se všemu tomu utrpení , strachu , hladu , zimě a nelidské práci.
Můj obdiv patří autorce,která toto všechno zvládla a co víc, po čtyřiceti letech se vrátila na místa,kde ztratila své nejbližší ,kde ji společnost dělalo utrpení ,pro nás nepředstavitelné .
I když dítě , ani na chvíli se nevzdávala a věřila,že jednou bude žít svobodně , jako člověk.
"Stávalo se, že jsme pracovaly na poli v blízkosti vesnických domů, jen stanoviště ozbrojených esesmanů nás dělilo od svobody. Dívala jsem se tehdy se závistí a tesknotou, jak tam na druhé straně děti svobodně běhají kolem vesnických chalup, jak slepice hrabou v zemi, jak lidé pracují... Nemohla jsem v tu chvíli pochopit, že ještě existuje ten jiný svět, kde je možné se svobodně pohybovat po prostranství neohrazeném ostnatými dráty, v němž si děti hrají! A současně se ve mně oživovala víra, že jednou i my budeme opět lidmi. "
Kniha se četla velice dobře a má silnou hodnotu.
Knih s tématem holocaust mám načteno dost, tahle patří mezi ty nejlepší.
2019
Velmi působivá kniha. Těžko se hodnotí všechna tato autentická svědectví holokaustu. Je strašné a tragické a nepředstavitelné. A proto je potřeba takové příběhy zas a znova vyprávět...
Jedna z nejlepších knih, co jsem četla na téma Holocastu. A to jich nebylo málo. Doporučuji.
,,Nebezpečí smrti a mučení způsobovalo, že každá minuta v táboře otupovala mysl a naopak zostřovala zvířecí instinkt a zabíjela zbytky lidského chování. "
Životní příběh o tom jak dítě předčasně dospěje, ztratí kvůli válce to nejcennější co má (jistotu milující rodiny) a bojuje o holý život, i když chvílemi pochybuje jestli to po těch všech ztrátách a v tom děsivém utrpení má vůbec smysl...
Od první stránky Halina popisuje hrůzy, které postupně válka přinášela do jejího života, její ztráty, její strach, její lásku k rodině, její degradaci lidství, její neuvěřitelnou chuť do života, její odvahu, její lidskost a solidaritu, její boj s nemocemi v nuzných podmínkách lágrů, její "štěstí " v neštěstí...
Neuvěřitelné kolik si museli někteří prožít, aby přežili. Kolikrát se museli překonat na pokraji svých sil...
Výjimečný příběh dospívající dívky, která neměla dle tehdejších zákonů přežít, však dík své matce (která díky své odvaze, zachování klidu a výbornému instinktu dlouho oddalovala transport z ghetta) a nespočetným náhodám, kdy jen o vlásek unikla smrti, sice hodně vytrpěla, ale nakonec se jí podařilo si svůj život ochránit a ba co víc, ještě po 40 letech v sobě našla sílu a odvahu a vrátila se na ta místa, kde se tolikrát podívala smrti do tváře.
Člověk si při čtení uvědomí jak snadný má život a jaké malichernosti denně řeší. Některá popsaná svědectví nelze přečíst bez sevření v krku a velkých slz...
Silný příběh plný pevných rodinných pout, kdy je potřeba po každém pádu, znovu najít sílu na boj o život a přežití. Kniha vykresluje obrovský rozsah lidského utrpení v ghettu a koncentračních táborech z pohledu dospívající dívky. Navazující část Cesta do minulosti z roku 1986 byla hodně srdceryvná.
Z knihy mám zmiešané pocity- nespochybňujem prežité hrôzy autorky ani roky strávené v tábore- vadilo mi jej bezduché rozprávanie, akoby spomienky nepísala zrelá žena, ale tá 12-ročná dievčina, ktorá bolav tábore. Možno to bol aj úmysel, popísať hrôzy a des, ale čakala som možno viac myšlienkových úvah.
Viac mi sadla kniha H.Arendtovej a jej Eichmann v Jeruzaleme.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé druhá světová válka (1939–1945) Osvětim (koncentrační tábor) židovská ghetta holokaust, holocaust
Naděje umírá poslední
Žiadne slová nedokážu zachytiť tie pravé pocity, ktoré mnohí prežívali v getách alebo koncentračných táboroch počas holokaustu.
Osobne prežívam mučivé pocity už iba pri čítaní každého jedného vypovedaného svedectva, takže prežitie tohto pekla pokladám za zázrak.
Prejavujem uznanie autorke tejto knihy, a okrem nej mnohým ďalším autorom, ktorí zažili holocaust a dokážu o tom vydávať tie najvierohodnejšie kruté pravdy, lebo okrem vytetovaného čísla boli alebo ešte sú celý život poznačení najhoršou stigmou v dejinách ľudstva a žiť s ňou si vyžiadalo ďalšiu silu aj odvahu.
Na tejto výpovedi mi je sympatické aj to, že autorka okrem utrpenia opísala aj malé krehké záblesky šťastia vychádzajúce najskôr zo sily rodinej súdržnosti, od blízkych príbuzných, neskôr priateľov a dokonca aj od nepriateľov, ktoré jej pomáhali prežiť možno aj navzdory jej povahe a optimizmu.