Naděje umírá poslední
Halina Birenbaum
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29370/mid_nadeje-umira-posledni-ydx-29370.jpg
5
325
325
Kniha vypráví o osudu autorky, která měla v okamžiku propuknutí druhé světové války 10 let a byla žákyní jedné varšavské obecné školy. V září 1939 žila s rodiči a bratry v ul. Nowiniarské. Museli se přestěhovat do ghetta, kde žili až do vypuknutí povstání. Nějakou dobu se skrývala v bunkru na ul. Milé. V květnu 1943 byla převezena do koncentračního tábora Majdanek. Prošla také tábory Osvětim a Ravensbruck. Osvobození se dočkala v táboře Neustadt-Glewe. Většina jejích nejbližších se konce války nedočkala...... celý text
Literatura faktu Válečné Biografie a memoáry
Vydáno: 2010 , JotaOriginální název:
Nadzieja umiera ostatnia, 1967
více info...
Přidat komentář
Naděje umírá poslední, vzpomínkové vyprávění Židovky, která si prošla Varšavským ghettem, následně Majdankem, Osvětimí a nakonec pěším transportem na západ do tábora v Německu, kde se dočkala osvobození Rudou armádou. Já už na téma holocaustu a WW2 četl dost knih, ale musím říci, že tato mi přijde ze zatím přečtených asi nejvíce autentická. Člověk má pocit, že je vedle autorky přítomen v každé minutě strašidelného utrpení, které se do života vpije svým mechanizmem postupně tak, že jej vnímá jako prostou realitu všedního života, aniž by existoval způsob života jiný. Mluvím o autorce, ne o sobě, kdy v plném blahobytu odkládám knihu, abych si s určitou pokorou užíval současné svobody a míru, tedy toho v naší zemi.
Poslouchala jsem jako audioknihu. Příběhů z koncentračních táborů jsem několik přečetla, jsou dá se říci stejné, ale pokaždé chytnou za srdce. Tyto knihy by měly být zařazeny do povinné četby.
Neuvěřitelný příběh malé dívky, která své dospívání prožije schováváním se před Němci a poté bojující o život v koncentračních táborech. Poslechla jsem si audioverzi skvěle namluvenou paní Goldmannovou. Výborně si její hlas sedl s příběhem.
Knih o holocaustu je mraky a já jsem jich taky mraky přečetla. Ty příběhy jsou jiné, přesto vlastně stejné v tom smyslu, že čtenář ví, co může čekat: hrůzu, kterou si nedokáže představit).
Tyto příběhy se pak zpravidla mohou odlišovat jen formou a zpracováním. U tohoto příběhu oceňuji "civilní" zpracování, asi jako kdyby autorka vyprávěla svůj příběh pro projekt Paměť národa. Odlišuje se to hodně od publikací na toto téma vydaných v poslední době (autorka knihu napsala už v roce 1967), kde je kromě zveřejnění příběhu patrná také snaha co nejvíc prodat...
Emočně je zajímavý je také "dodatek", který autorka dopsala v 80. letech minulého století, kdy se z Izraele vrátila na "místo činu".
Musím říct, že mi chvilku trvalo než jsem se pořádně začetla. Vyprávění z Varšavského ghetta, kterým to vlastně začíná mě moc nebavilo a nevtáhlo mě to do děje tak jako třeba vyprávění z táborů. Ale spíš to připisuju stylu psaní, který je trochu jiný než jsem čekala. Celé je to vlastně psané jako vyprávění a já jsem byla spíše u těchto příběhl zvyklá, že je to psané jako klasický děj, takže s přímou řečí, dialogy apod. Takže mě to trochu překvapilo, a proto mi trvalo než jsem si na to zvykla. Každopádně, když jsem tuhle část překlenula (což bohužel trvalo docela dlouho, nebyla moc nálada ani chuť), tak jsem se okamžitě dostala do děje a nechtěla jsem knihu odložit a jen číst.
Nakonec knihu hodnotím velmi pozitivně, když pominu pomalu nabýhající začátek, tak se jedná o neuvěřitelné vyprávění statečné holčičky, která si prošla peklem. A co se mi ještě líbilo bylo, že se spisovatelka po čtyřiceti letech do koncentračních táborů vrátila jako svobodný člověk, jako turista a sebrala tu sílu a odvahu čelit těm místům znovu.
Hodnotit knihu o holocaustu je hrozne těžké. Čím vším se museli projít je šílené.
Ale co se týče knihy tak na můj vkus byla taková táhla. Četla jsem i jiné knihy na toto téma a vždy jsem byla do děje vtáhnoutá a nepustili mě to. Ale to není případ této knihy
Půjčeno z knihovny, některé pasáže jsem vyloženě probrečela. Silná smutná kniha jedné přeživší .
Posloucháno jako audiokniha.
Chtěla jsem napsat, že už jsem knih o holokaustu přečetla docela hodně, ale co je pro jednoho hodně, může být pro druhého jen zlomek. Tak jsem si to spočítala. Za poslední dva roky, co si knihy nějakým způsobem eviduji, jsem přečetla dvě desítky knih, jejichž děj se odehrává převážně v koncentračních táborech. Tímto jsem se chtěla dostat k hodnocení, totiž že kniha “NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ” se bez jakýchkoli pochybností řadí k těm, které mě zasáhly nejvíce. Samozřejmě kvůli paní Birenbaumové bych byla mnohem radši, kdyby byla kniha nudná a poklidná, zkrátka, ať ji pro nezáživnost klidně nikdo nečte, hlavně aby si nemusela prožít všechny ty nepředstavitelné hrůzy.
Během čtení jsem si vyprávění autorky představovala jako film a napadlo mě, že kdyby byla kniha skutečně zfilmována a já film viděla bez předchozí znalosti historických dat, řekla bych si, že to měli tvůrci vymyslet trochu realističtěji, tomuhle přece nikdo neuvěří; tolik náhod, díky nimž je paní Birenbaumová stále naživu. A přesto…
Smekám před autorkou, před tím, čím byla nucena si projít, před její tvorbou a jejím poselstvím pro další generace.
Perfektně vystavený příběh dle skutečných událostí. Poslouchala jsem jako audioknihu a vřele doporučuji. Výborný přednes dokreslený vážnou hudbou. Nedokážu si vůbec představit to utrpení, které celým příběhem prosakuje, o to živější pocity z příběhů mám. Děkuji
Nikdo z nás, z nás všech čtenářů, kteří se vracíme do dob minulých a hledáme nějaké nitky ze života předků , sedíce u plných talířů v čistých peřinách a okřikujícį okolo poskakující nezbedné děti si pravděpodobně hrůzy matky , která vidí umírat své hladové a vysílené potomky , si nedovedeme představit.Nedovedeme si představit ani tu tu neskutečnou hrůzu a beznaděj té doby Hrůzu a beznaděj 15 leté dívky, která zůstala na celé téhle obrovské zeměkouli sama. A přežila. A chtěla žít. Hrůzné sny ji pronásledovaly celý život. Celý život ji nepřestávala chybět náruč matky, kde by našla klid a mír. Naše současné žabomyší starosti by brala za zbytečnosti. Silná to žena. Klobouk dolů. A co na to vlády současných velmocí...???Zbrojí. A zbrojí fest. A ptal se někdy někdo lidu, zda chce válku, strádání ,smrt???? Několik tisíc lidí na téhle zeměkouli zas rozhoduje...O nás...Bez nás....
(SPOILER)
Nemůžu jinak než doporučit. Kniha je neskutečně čtivá a navíc je velmi ucelená, tudíž s autorkou prožíváme jak počátek války, její pobyt v koncentrákách, ale i kousek poválečné doby. Kniha mě už od začátku neuvěřitelně strhla a já nemohla přestat číst. Klidně bych to dala jako povinou knižní literaturu do škol. Autorka je neuvěřitelná osobnost stejně jako její blízcí lidé, kteří jí v táborech obklopovali....její snacha, matka...Abram
Něco málo těchto knížek už mám za sebou, ale i přesto mě dokáží naprosto pohltit a nepustit. Opět tu vidím a poznávám události a místa už několikrát popsaná v jiných knihách pamětníků...je to opravdu velké deja vu, a neskutečně mě baví to vidět hned z několika úhlů pohledu. Navíc autorka PŘEŽILA plynovou komoru, což je prostě zázrak, i když to tedy bylo dílem náhody?! Nejdůležitější je, ale její vůle přežít i potom všem co zažila, a všech co ztratila. Nepřestanu nad tím žasnout...jak moc dokáží být někteří lidé silní, stejně jako někteří dokáží být tak krutí. Někdy si říkám, že žádný recept na to jak přežít koncentráky ani nebyl a hrálo v tom roli jen štěstí, ale ta vůle a chut k životu, která sice sama od sebe nestačila, byla i přesto velmi silná a bez ní by to nešlo. Vlastně se divím, že si v takovém prostředí ještě autorka stihla zachovat aspon něco ze své hrdosti a nenechala se pokořit.
Je velké neštěstí, že ke všemu tomuhle muselo dojít. Člověku se nechce ani uvěřit, že se to dělo na Zemi, kde žili další lidé, své relativně normální životy......vlastně mě i dost překvapuje, jak rychle se z lidí stali pouhé ovce... kdyby se přece všichni vzbouřili...esesáků bylo daleko méně než věznů... nebo proč s tím nikdo nic nedělal, když se ty zvěsti o koncentrácích začaly šířit? Je to trochu zarážející, ale pochopit tu dobu neustálého strachu a lidské lhostejnosti , když v ní člověk nežil je težké.
Vetsina knih na tema holokaust ma zhruba tento dej: predvalecne obdobi - krasne vzpomínkynky na bydliste, rodice, sourozence....(nostalgie) , valecna doba - vetsinou se prezivsi dostali do taboru az pozdeji, nez ti, co tolik stesti nemeli a snaha to prezit a nadeje, jaky bude zase zivot pote (nadeje), a povalecne obdobi... (vystrizliveni)... To se da jeste rozdelit na A - prvni roky po valce, prichod domu, kde domov prestal existovat, vyrovnani se s realitou, emigrace do jinych zemi, zacatek noveho zivota. B - zaver/ s odstupem desetileti.
Zatímco tahle kostra byva stejna, jeji obal se muze znacne lisit. Tahle kniha ma nastesti hruby obal. V nekterych pasazich je az "hnusna". A tak by to melo byt. Kazda kniha na hnusne tema musi mit v sobe punc hnusoty. Zadnej " tater z O. ", kde clovek cte pohadku a predstavuje si romantiku kdesi nekde za rohem, kde se ucumlavaji 2 hrdlicky. Laska a smrt, jsou alfa a omega zivota... Ale jestli je treba, aby vzpominky na " hnus" v Evrope nezmizeli, nesmi se z toho stavat ruzova knihovna. Proto ma tahle kniha plny pocet. Zaslouzi si to. Zprostredkovava minimalne dostatecne utrpeni. Nejsilnejsi je konec.. Vratit se po tolika letech na mista, odkud zmizela rodina... A lide soucasnosti si tam ziji sve zivoty v uplne jine dobe... Budme radi, za nasi dobu, nase stoleti, nase misto na Zemi a nase "problemy"...
Nádherný, úžasný, velice smutný příběh. Moc ráda čtu takové příběhy. Už jsem jich přečetla nespočet a nikdy mě to nepřestane dojímat a udivovat, jak lidé dokázali být silní. I ti co zemřeli, všichni si zaslouží uznání, protože být v takové situaci, to je neskutečné. Pláču nad každým takovým příběhem, ať už přeživšího či zemřelého. Visí mi to v hlavě ještě dlouho poté.
Doslova boží kniha. Sice tvrdý a těžký příběh ze života, ale mě tyto autentické příběhy hrozně zajímají a baví číst.
Knihy o holocaustu čtu často, je to taková moje osobní úcta ke všem jeho obětem.
Bylo nesmírně těžké číst vzpomínky paní, která ty hrůzy prožívala ve svých 13ti letech... přesto mnohem těžší bylo číst o jejím návratu do Polska po 40ti letech. To jsem prolila potoky slz. A zaujala mě tato fráze z toho návratu, s níž více než souhlasím.
"Svíce nezapálím ani se nebudu modlit. Neuteču od vzpomínek. Nevykoupím si tento dluh zapálením svíce nebo mumláním modlitby. Neuteču k Bohu. K Bohu, který právě v tomto táboře ukázal jednou provždy svou neexistenci, a to tak zřetelně a jednoznačně!
Je potřeba si neustále připomínat takové knihy, i když se týkají nejtragičtějších událostí 20. století. Pokud ale i dnes někteří lidé popírají holocaust, je nutné o něm psát. Kniha popisuje přežívání v ghettu a koncentračních táborech. Stylisticky je to nenáročná vzpomínková kniha, která se ale dobře čte, pokud to lze o takovém tématu říct. Děj plyne a člověk ji odloží až s poslední stránkou.
Poutavé vyprávění o hrůzách v koncentračním táboře. Nikdo z nás si nedovede představit, jakým hrůzám bylo malé děvče vystaveno. Doporučuji si ji přečíst.
Naděje umírá poslední
Velmi čtivě a poutave napsano. Autenticke. Citila jsem temer hmatatelne co autorka zažila. Jak mohl jeden clovek tohle vse naplanovat? Neverim ze byl jen jeden. Muselo to byt s nevyssimi dohonuto.