Naděje v dějinách
Martin Bedřich , Tomáš Petráček
Historie jako zdroj porozumění naší současné situaci. Kniha rozhovorů se známým historikem, teologem a katolickým knězem Tomášem Petráčkem propojuje řadu světů. Petráčkovy úvahy o dějinách a dějinnosti se proplétají s jeho reflexí současného křesťanství a katolické církve, stejně jako celé společnosti.
Přidat komentář
Velmi zajímavý rozhovor, i když nejsem v katolické, ani jiné církvi. Možná, kdyby tu církev vedli takoví, jako je pan Petráček, že bych o tom uvažovala ...
Začátek byl pro mě trochu těžší na pochopení, hlavně ty otázky byly takové hutné. Ale pak jsem se do toho dostala a je fakt, že tím, že se tázající v problematice orientuje, tak to má jinou hloubku než rozhovor v nějakém časopisu.
Podnětný rozhovor, vyzvedávám zejména řadu námětů na přemýšlení. Bohužel kvalitu knihy sráží velké množství překlepů.
Knižní rozhovory - s ohledem na jejich subjektivitu - nehodnotím hvězdičkami, nezdá se mi to fér.
Jako pro člověka v církevních dějinách absolutně nevzdělaného (s jistým matným povědomím o významných koncilech, o Janu XXIII. a o papežích, které jsem zažil), pro mě některé pasáže byly dost těžkým čtením, kdy jsem spíš četl vysvětlení a kontext na internetu než knihu samotnou. Historickému výkladu jsem rozuměl a přišel mi zajímavý, ten církevní, vzhledem k výše uvedenému, už méně. Kdybych si tehdy na fakultě zapsal církevní právo, asi bych se tam dost trápil, ale v téhle knize bych se chytal (a získal bych zřejmě i nějaké inside informace, když se na fakultě tradovalo, že před abdikací Benedikta XVI. zkoušející na zkoušce po výčtu možností skončení funkce papeže a zmínce o tom, že abdikace je zcela mimořádná a v historii k ní došlo jen jednou, prohlásil, že není všem dnům konec).
Dojmy z knihy mám vlastně dva - Tomáš Petráček je extrémně zajímavá osoba, se kterou bych si rád popovídal, a vztah víry a církve je... do značné míry ambivalentní, víra existuje bez ohledu na církev (to je jasné), a leckdy také církvi navzdory (což už tak jasné není).
Ve svetle recenzi typu @mirektrubak nema cenu se prilis rozepisovat. :)
Cekala jsem povidani o rodine a pod., toho jsem mnoho nedostala, ale nevadi. Prvni kapitola zamerena na historii a obor zajimava, ale na cetbu pro me narocnejsi. Druha a treti cast dodala kontext mym kusym znalostem (nejen) cirkevni historie a take pozadi ruznych rozhodnuti, kudy se bude ubirat verouka, upozornila me na to, ze 2. vatikansky koncil nebyl jen o zmene liturgie... Libilo se mi, ze napr. pri vzpominkach na seminar nepropada nejake sebelitosti, ale ukazuje paralely, jak asi probihala knezska formace v dobe minule. A taky povidani o podzemni cirkvi u nas, o podobnosti s nekterymi hnutimi ve svete...
Pochopila jsem, jak na sebe navazuji nekteri autori a osobnosti, ktere me oslovuji, jejichz pohled na Boha, spiritualita, jsou mi blizke. Cteni pro me melo i duchovni presah - zamysleni nad roli Boha, cirkve, evangelizace ve vlastnim zivote a jak o Bohu mluvim a smyslim.
Kdybych knihu nemela pujcenou jako epublikaci, nasla by misto mezi temi, ktere si necham, abych mohla pujcit svym mene tradicnim pratelum ci precist jeste s manzelem. Tomasi Petrackovi se podarilo predat tu nadeji, ze Duch svaty vede cirkev "cirkvi navzdory".
"...o mé knize Bible a moderní kritika...mi jedna vážená, učená progresivní katolička řekla, že je to dobrá kniha, ale že je z ní pořád cítit, jak moc mi na církvi záleží a jak ji mám rád."
Potom zaplať Bůh za každého soudného konzervativního tradicionalistu :o)
Rozhovor je kvalitní, podnětný a je cítit šíře rozhledu, akademická vzdělanost i souznění obou mužů. Zejména druhou polovinu knihy jsem přečetla na jeden zátah deštivého odpoledne :o)
Zároveň, jelikož jsem asi "sympatizující křesťan-samouk" - jak pěkně vystihuje mirektrubak - hodně mě mrzí, že:
"...jeho výroky nemohly být okamžitě inteligentně reflektovány ze strany konzervativní části církve - protože energie a potenciál knih jako tato se naplno zúročí pouze tehdy, pokud budou promlouvat i k názorové protistraně, pokud budou v dobrém slova smyslu provokovat ke konstruktivní diskuzi."
3/3
Zajímavá, čtivá, podnětná a kvalitně zpracovaná kniha rozhovorů, které jdou do hloubky. P. Tomáš Petříček na mě zapůsobil jak po odborné, tak po lidské stránce. Zaujalo mě, jak dokáže propojit různé souvislosti, minulost se současností, jak obrovský má rozhled, vhled i nadhled... A nesmím zapomenout ani na M. Bedřicha, výborného tazatele a partnera v rozhovoru. A všudypřítomnou naději...
"Před časem jsem ... provázel slovinského velvyslance - což byla kdysi silně katolická země - po Číhošti a Zahrádce a povídali jsme mu o Josefu Toufarovi, o němž měl už předtím velvyslanec všechno pečlivě nastudováno, včetně mého rozhovoru v Hospodářských novinách. Říkal nám, že ve Slovinsku by bylo nemyslitelné, aby katolický kněz dal celostránkový rozhovor do celostátního deníku. Takhle taky může vypadat realita, jen my si pořád stěžujeme na to, co u nás funguje vlastně docela dobře. My tady máme neuvěřitelně velkorysý prostor. A jde to napříč spektrem, nejde jen o T. Halíka, M. Váchu nebo třeba biskupa V. Malého. Kolik prostoru dostává například kardinál D. Duka. Nezdá se, že by nemohl říkat, co chce!"
„O posledním soudu nebude člověk tázán, zda chodil do kostela nebo přijal dostatečný počet svátostí, ale Kristus se bude ptát, zda ho nasytil, navštívil, oblékal, co udělal pro proměnu světa ve smyslu těchto hodnot, které jsou prolamováním Božího království spravedlnosti a pokoje do tohoto světa.“
Naděje v dějinách se tváří jako klasický knižní rozhovor, ale ve skutečnosti má k tomuto žánru docela daleko. Nechybí zde sice „povinné“ položky, jako je dětství respondenta a jeho rodinné zázemí, ale ty nezaberou víc než pár stránek. Zbytek je komentovaný průvodce vybranými kapitolami církevních dějin. A je to průvodce nejen velmi zasvěcený, ale také mimořádně srozumitelně prezentovaný, opravdu málokdy jsem svědkem toho, že téma tolik složité a speciální je předneseno způsobem, který byl tak čtivý, že se mi vůbec nedařilo se od knihy odtrhnout. Jistě: pro zážitek, který popisuji je třeba mít živý zájem o osud katolické církve, a velkou výhodou je také předběžná orientace v tématech (nejsem si jist, kolik by mi toho uteklo, kdybych už dříve nečetl Petráčkovu knihu Bible a moderní kritika a nezajímal se o vývoj na KTF pod nadvládou Václava Wolfa), ale mám za to, že i leckterý sympatizující křesťan-samouk bez patřičného znalostního zázemí by mohl číst tenhle rozhovor se zaujetím a dozvědět se mnoho pro něj zajímavého a užitečného.
Pro mě, liberálního katolíka, bylo velkou radostí sledovat způsob uvažování i argumentace Tomáše Petráčka. Velmi často se mu dařilo přesně vystihnout myšlenky, se kterými se potýkám, jaksi je dotáhnout nebo nahlédnout neočekávaným způsobem, zasadit do nových kontextů. Mnohé výroky a teze ve mně silně rezonovaly a budou ještě dlouho doznívat, předpokládám.
Je třeba zmínit, že na to otec Petráček nebyl sám. Martin Bedřich je partnerem v diskuzi, který dalece překračuje roli tázajícího se žurnalisty. Navíc se mi zdálo, že oba pány jejich dialog nejen posouvá, ale i baví, vnímal jsem mezi nimi podobnou atmosféru, s jakou jsem se před lety setkal při čtení knižního rozhovoru Timothy Snydera s Tony Judtem – být při tom jako čtenář pro mě bylo nejen poučné, ale také příjemné.
Ještě musím napsat pár slov ke stránkám, zabývajícím se procesem svatořečení Josefa Toufara. Petráčkův přístup se mi moc líbil, namísto úsilí dosáhnout svatosti co nejrychleji, se spíš snaží vyhnout rizikům příliš rychlé kanonizace. Vypadalo to dokonce, že by byl raději, pokud by proces beatifikace nedopadl vůbec (a on sám by tak byl klasifikován jako neúspěšný postulátor), než aby Josef Toufar byl svatořečen, ale promítlo se to negativně do jeho vnímání. Cítil jsem v tom něžnou péči o odkaz Josefa Toufara a velkou vnitřní poctivost – a obojí na mě udělalo silný dojem!
Dá se Naději v dějinách vůbec něco vytknout? No, občas jsem měl pocit, že Tomáš Petráček účtuje s konzervativním katolictvím trochu moc rychle, že je občas víc angažovaným aktivistou než historikem. Že mu jeho církevní oponenti místy lehce nabývali podob slaměných panáků - v rozhovorové knize se to snese, navíc to nikdy nebylo než v náznaku (a dost možná je to jen moje zdání, dané snahou nebýt k tradicionalistům nespravedlivý), ale pokaždé jsem si u toho uvědomil, jak je mi líto, že jeho výroky nemohly být okamžitě inteligentně reflektovány ze strany konzervativní části církve - protože energie a potenciál knih jako tato se naplno zúročí pouze tehdy, pokud budou promlouvat i k názorové protistraně, pokud budou v dobrém slova smyslu provokovat ke konstruktivní diskuzi.
„Identita je základ, ale skutečná identita hodná toho jména je podle mě ta, jejíž pevnost a autenticita je tím intenzivnější, čím víc se poctivě konfrontuje s jinakostí druhých. Je to samozřejmě riskantní, je to mnohem náročnější, ale taková je prostě samotná podstata biblické víry.“
Podobně jako ostatní komentující mě překvapilo, jak málo tam bylo toho "laskavého povídání o životě" a "fotek z rodinného alba". Ale poté, co jsem se do knihy začetla, musela jsem uznat, že je to taky zajímavý styl rozhovoru, který se prostě soustředí na něco jiného - na životní zkušenosti a názory tázaného, které jsou možná ještě zajímavější a vedou víc k zamyšlení a "na hlubinu". Myslím, že mohou oslovit jak přemýšlivé katolíky, tak všechny přemýšlivé lidi, které nějak zajímají otázky víry, případně dějin, na které se taky kniha hodně zaměřuje.
Tomáše Petráčka sleduji dlouhodobě a fadím mu, a tak jsem uvítala možnost setkat se s ním v jedné knize a proniknout do jeho pohledu na život komplexněji. Takhle třeba popisuje svoje osobní zkušenosti s katolickou církví:
"Ale zase na jednu stranu, když má člověk intenzivní vztah s Bohem a ještě má určité poučení z historie, tak ani to, že je třeba terčem nějaké vnitrocírkevní šikany nebo že mu jeho představení místo toho, aby mu nějak pomáhali, spíše škodí, pro něj není nic nového. To je přece nedílná součást křesťanské existence. Trpět církví patří ke komplexitě křesťanské zkušenosti."
Díky Tomášovi Petráčkovi za tu naději navzdory všemu.
Čtivý a výborně vedený rozhovor, jehož nejsilnější místa se týkají současné situace římskokatolické církve. Vhled do dějin dává Tomáši Petráčkovi sílu a argumenty pro velmi trefné vystižení vachrlatosti různých "věčných" pravd a "neměnných" tradic. Martin Bedřich je pak svému zpovídanému důstojným partnerem. Radost číst.
Kniha byla náročnější, než jsem čekal - čekal jsem víc "plků" ze života, a ono to bylo hutně odborné. Občas jsem se ztrácel v narážkách, nevím, jestli čtenář neobeznámený detailněji s aktuálním děním v české církvi má šanci vše správně pochopit.
Co nového jsem se dozvěděl: že katolická církev zdaleka nedotáhla vše, co si předsevzala na 2. vatikánském koncilu. Že středověká církev byla jiná, než jsem si dosud myslel, a úplně jiná, než je dnes nebo v nedávné minulosti. Jak je církev složitý a mnohovrstevnatý organismus. Nad čím mě přiměla nově se zamyslet: jakou mají roli nově svatořečené osobnosti. Že i sv. Jan Pavel II. měl své mouchy.
Jsem moc rád, že jsem touto knihou objevil další a zase novým způsobem zajímavou osobnost současné české katolické církve, která díky svému vzdělání a širokému rozhledu má co říct.
Kniha rozhovorů s výjimečně otevřeným, srozumitelným a normálně-lidským církevním historikem, pro ty, kteří stejně jako on rozumí a upřímně fandí papeži Františkovi a chtějí, bez démonizování a konspiračních teorií, porozumět příčinám současného stavu křesťanství v naší společnosti…
Je radost přečíst si tak kvalitní a podnětný rozhovor s člověkem, jehož největším zájmem je to, co mě dosud absolutně míjelo: historie. Tomáš Petráček mě přesvědčil, že historie je nadmíru zajímavá disciplína a že církev lze upřímně a hluboce milovat i navzdory všem jejím přešlapům. Přečtěte si rozhovor s Tomášem Petráčkem, nebudete litovat.
Na tenhle rozhovor jsem se moc těšila - neuvěřitelně potěšil a samozřejmě nepřekvapil, ale to je dáno tím, že oba protagonisty mám tu čest a potěšení osobně znát. Ale i tak... těmi souhrnnými úhly pohledu a přímočarostí, kterou jsem čekala... prostě zásah na komoru. Tohle je knížka, která z mé knihovničky a možná i nočního stolku zvlášť teď nezmizí.
K předchozím komentářům není co dodat.
A velmi oceňuji, že v rozhovoru se s nikým nevyřizují účty za přišlápnuté kuří oko, kritika je věcná a nevede se ad hominem.
Jen by mě zajímalo, u koho došlo k názorovému posunu. U otce Petráčka, nebo u jeho patrona Dominika kardinála Duky? Nějak si nedovedu představit, že bývali na jedné vlně.