Najmodrejšie oči

19.11.2023

V předmluvě jsem se dočetla, že se jedná o prvotinu autorky. Je v ní obrovský potenciál a spousta pasáží v knize (hlavně ty popisné) je naprosto úchvatná, jiné části knihy se zas tolik nepovedly, závěr mi přišel slabší. Asi by se mi víc líbilo, kdyby se autorka soustředila hlavně na to, jak malé černošské děti vnímají svět kolem sebe a nevěnovala tolik prostoru knihy vyprávění z pohledu dospělých.

30.12.2021

Masaker.

09.07.2021

Srdceryvný příběh o rasismu vyprávěný očima malých holek mě vymáchal ve smutku a naštvanosti. Autorka píše velice poetickým a expresivním stylem psaní, díky čemuž vás perfektně umístí do hlav hlavních postav a nechá vás, abyste prostřednictvím jejich zážitků okusili všechny nepříjemnosti. K tématu rasismu jsem se dostal už v několika knihách, ale "Nejmodřejší oči" právě kvůli stylu psaní, kvůli hlavním postavám, kvůli osudům, kvůli popisnosti a kvůli atmosféře je určitě moje nejoblíbenější kniha. Chápu, proč autorka dostala Nobelovu cenu.

No.... Upřímně... Asi nemám cit pro knihy a autory s významným oceněním... :-/
Příběh se mi moc nelíbil, styl psaní se špatně četl...
Dle popisu autorka touto prvotinou čtenáře a kritiky ohromila... Mě by docela zajímalo čím... :-/

11.04.2020

Když je autorka nositelkou Nobelovy ceny za literaturu, řekla jsem si, že si od ní něco přečtu. Toto je její prvotina a ano, jazykově vytříbená, ale čiší z toho na mě celu dobu přílišná nenávist. Ve své době chápu, že text byl vysoce ceněn, dnes mě tolik neuchvacuje.

Kniha má spoustu postav a hlavní postavou je 12ti letá černošská dívka Pecola, se kterou se život opravdu nemazlí. Je dle autorky ošklivá, chudá, hloupá a žije v rodině, kde se jí nedostává lásky. Nakonec je svým otcem i znásilněna a otěhotní. Krásná kritika pohledu dospělých - ti se jí vyhýbají, místo toho, aby ji litovali. Litují ji nakonec jen kamarádky, ale tak nějak skrytě, takže Pecola se uzavře do svého světa, ve kterém zřejmě dožije. Jinak je v knize nastíněn život matky a otce Pecoly, dalších černošských postav, na kterých jsou demonstrovány tehdejší každodenní problémy americké společnosti. Pár příhod ze života Pecoly a jejích kamarádek snad oživuje vyprávění, ale jsou to uzavřené samostatné kapitoly. Pro mě poučné, ale četla jsem už více knih s obdobnou tématikou a tuto bych asi nikomu nedoporučila.

Hlavní myšlenka - černošská dívka chce mít modré oči. Ano, není správné ani vhodné vzhlížet k ideálu krásy, který prostě není dosažitelný. Dnes si ale myslím, že jsou ohroženi takovými umělými ideály všichni. Bezrozdílu. A to je možná ten posun od doby vzniku knihy.

10.03.2020

Little Women of color

28.09.2019

Opravdu silný příběh a originální zpráva o stavu USA v době, kdy v ní panoval ryzí apartheid, ovšem na téhle prvotině budoucí nobelistky Toni Morrisonové mi hodně vadila ta podivná forma a poetika, tedy věci, kteří ostatní zřejmě oceňují především. Další ceněný rozměr díla, tedy jazykovou rovinu, nelze posoudit, jelikož jsem knihu nečetl v originále.

09.09.2019

Krásná, řekla bych až poetická kniha, i když velice smutná. Malá holčička Pecola touží po "krásných modrých očích", díky kterým by se líbila sobě i ostatním a celý její život by byl jiný, lepší, protože všichni přece mají rádi blonďaté holčičky s modrýma očima.

07.09.2019

Bylo to pro mne strašně těžké čtení, nechtěla jsem si ani domýšlet to, co nám spisovatelka v knížce predhazuje...Holčička Pecola, která trpí nedostatkem lásky ze strany svých rodičů a její život v období, kdy byly stále ještě pocitovany předsudky bílých vůči černochům. Za mne trochu depresivní čtení, i když psané krásnou formou..

12.12.2018

"Kdyby mě kterýkoliv dospělý vzal vážně a zeptal se, dozvěděl by se, že nechci nic vlastnit. Chtěla jsem spíš na Štědrý večer něco cítit. Správná otázka by zněla - Drahá Claudie, co bys chtěla o Vánocích prožít?"

"A jak se to dělá? Jak se to dělá, aby člověka někdo miloval?"

"Bolelo mě to stejně jako ty bílý ženský. Jenom proto, že jsem před tím nevyváděla a neječela, neznamená, že jsem necítila bolest."

"Byli jsme tak krásní, když jsme se porovnali s její ošklivostí."

"Láska není nikdy lepší než milenec. Zkažení lidé milují zkaženě, násilní lidé násilně, hloupí lidé hloupě, slabí slabě a láska svobodného člověka není nikdy bezpečná."

"Jen ten, kdo sám miluje, vlastní dar lásky."

03.10.2018

Smutný příběh, v jehož centru stojí malá černošská holčička Pecola trpící primárně nedostatkem zájmu, péče a lásky svých rodičů, jejich nespokojeností z vlastního života, vzájemně nenaplněným vztahem plným obviňování a agrese. Její rodina má v okolí špatnou pověst a Pecola i zde cítí stud, osamělost... Příčinu i možnou spásu nachází v sobě - kdyby byla tím krásným modrookým blonďatým andílkem z amerického ideálu...Černošská autorka Toni Morrison příběh zasazuje do širšího rámce, na souběžně vyprávěných osudech Pecoliných spolužaček/vypravěček, minulosti Pecoliných rodičů a dalších, nějak s hlavním příběhem spojených obyvatel městečka z něj nedělá jen prvoplánově dojímavý sociální příběh, ale věrohodně vyznívající popis života dané doby i segmentu společnosti, navíc napsaný tak, že přes smutný námět je radost jej číst.

01.07.2018

Silná ale zároveň strašidelne krásna kniha, ktorá vás emočne "zničí". Autorka vo svojom prvom románe dokázala opísať všetko zlé a skazené v živote bežného černocha . Na konci knihy mi bolo Pecoly veľmi ľúto. Nuž, na niekoho sa šťastena neusmeje.

29.09.2017

Považuji se za docela otrlého čtenáře, který se jen tak nějakého depresivního tématu nelekne (jen letos jsem četl Nabarvené ptáče, Zápisky z podzemí, Rothova Joba...), ale tenhle román byl emocionálně mimořádně devastující.
Odehrává se sice v černošské komunitě v období, které bylo plné rasové nesnášenlivosti, ale já čtu ten příběh obecněji - vlastně jako univerzální výpověď o tom, jak může někdo prožívat hluboké ponížení, týrání a osamocení uprostřed společnosti jiných lidí. A že ta fyzická blízkost ještě zdaleka neznamená blízkost emocionální. Tedy to, že se s někým potkáváme neznamená, že chápeme jeho utrpení, že si připustíme, že může existovat, nebo že jí třeba nepřipíšeme oběti jako její vinu.
Právě to, že se takové příběhy odehrávají v různých podobách znova a znova je na čtení Velmi modrých očí to nejvíc zraňující. Raději nechci přemýšlet nad tím, kolik právě teď žije různých Pecol v mém městě - zatímco my šťastnější řešíme cenu másla a jestli se uzdraví Rosický...

17.09.2017

Nádherná, smutná a pravdivá kniha. Náš život ovlivňuje spousta věcí a některé z nich nezměníme - rodiče, barvu očí, zbabělost ostatních ... Nemám slov, určitě si to přečtěte.

04.04.2017

Nejmodřejší oči jsou příběhem, který vzbuzuje bolest téměř fyzickou.
V průběhu roku 1942 sledujeme příběh Pecoly, ošklivé černošské holčičky stojící proti blonďatému modrookému ideálu krásy. Pecolina touha po krásných modrých očích se vine jejím bídným životem, v němž je jí neustále ubližováno. Pecolin příběh vidíme nepřímo očima jejích kamarádek Claudie a Friedy, ale krom toho nahlédneme i do životů a snů jejích rodičů. A vše je tak nějak poničené a zoufalé. Násilí, chudoba, diskriminace i vzájemná nenávist. Lidé vše nesou na svých ramenou, bojují, umírají, nebo se stěhují do jiných, vlastních světů šílenství, když už nemohou dál. Četba knihy je velmi bolestivá. Toni Morrisonová však v kontrastu k tomuto píše krásně a poeticky, skoro až s něhou. Všímá si detailů i drobných pocitů štěstí, které nenechá vší tou bídou tak docela ubít.

24.03.2017

Velmi zajímavá kniha. Žádná postava ale není kladnou. Autorka promítla to, jak se černochům žilo špatně díky segregaci, ale zároveň díky jejich vlastním povahám.
Není bílá nebo černá, ale jen černá.

30.01.2017

Velmi dobře podané, zajímavý vhled do mysli a pocitů černošských obyvatel, žijících mezi bílými. Mohu jen doporučit.

26.08.2016

Krátký příběh, který člověka přesvědčivě vyvede z míry. Vyveden je ale brilantně, člověk neucukne před žádnou fackou, které se mu smyslně i ostře dostane. Otevřeně si připustí houbku příběhu, protože na temné věci, je užito místy až nebezpečně krásných slovních spojení. Neuvěřitelně uvěřitelné.

27.04.2016

Přečteno v originále. Dost brutální knížka. A co jsem slyšel od učitele literatury, autorka pro vyvedení čtenáře z míry ve své tvorbě nechodí daleko nikdy. Přitom já si myslel, že vydržím leccos. Leda prd. Pokud se ovšem člověk zrovna nepotýká s vlastním pocitem neklidu, může si přečíst skvělou, postmoderně magicky realistickou knížku. Nejen kvůli mistrné práci s jazykem, Toni navíc nabízí nejvyšší možnou dávku jakéhosi nadhledu, oproštění od jakýchkoli možných hodnot, když absolutně bez skrupulí ‚střílí do vlastních‘. Snad jen dobře, že rasisti nebývají moc sečtělí a že se Toni Morrison díky kritikám, ale i kvůli různým cenzorům dostane do rukou spíš někoho, kdo nehledá v románech didaktiku. Měl bych však jednu výtku. Ta morální nevyváženost postav je až přehnaná a vyústí v záměrnou literární izolaci velmi specifického vzorku afroameričanů. To souvisí i s všudypřítomnou tragikou, která se stupňuje a stupňuje do jedné rozsáhlé kaskády. Dá se to samozřejmě všechno brát jako známka již dříve naťuknutého relativismu, jen dohnaná ad absurdum, mně se ovšem toto tematické zúžení dost tlouklo s jinak velmi liberálním přístupem – aneb, jak si má čtenář ponechat nadhled, když je doslova bombardován jen tím nejhorším. Ale to je možná jen osobní preference.