Národní třída
Jaroslav Rudiš
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/168397/bmid_narodni-trida-Lne-168397.jpg
4
628
628
Klub osamělých rváčů. Hlavní hrdina, přezdívaný Vandam, vypráví příběh svých životních soubojů s městem, nedávnou minulostí a rodinnými démony. Drsná a zároveň melancholická novela ze sídliště, kde lidé a domy vzdorují přírodě i neodvratnému zániku. Nový Rudiš zasáhne čtenáře přímo na solar. Inspirováno skutečnými událostmi. „Vždycky může vyhrát jen jeden. Takhle a ne jinak funguje svět. A když zkusíš někoho zmlátit, tak pochopíš, jak to funguje a nebudeš mít už potřebu dál pátrat a tápat. Někoho poučíš o životě a sám budeš taky poučenej.“... celý text
Přidat komentář
Paráda! Druhý Rudiš po Grandhotelu, mě ty krátký úderný texty tolik baví! V Grandhotelu se neustále opakuje "k tomu se ještě dostanu", tady to bylo "to je jinej příběh". Přečteno za noc, respektive dočteno ráno. Paneláky, Vandam, Lucka i Mrazák, všechno, i ten konec, boží! Chystám se na Konec punku v Helsinkách, snad to bude taky tak skvělý.
Skvělý. Boží. Sladění postavy se stylem vyprávění. Rychlý spád příběhu, perfektní vyvrcholení.
V mých očích docela jedinečné dílo, jediným nedostatkem byla pro mě absence atmosféry, u podobných příběhů mám problém ji najít, nejspíš protože se nedokážu ztotožnit s žádnou z postav.
Moje druhé setkání s Rudišovou tvorbou. Zase dobré. Plné malých životních mouder, které sice člověk tak nějak podvědomě ví, nebo tuší, ale když to Rudiš pojmenuje, tak to sedí. Cajk.
Mír je jen přestávka mezi válkama. Koncentration, junge.
A akce! Akce! A bude to cajk!
Nesnášim úklid! Stejně jenom zastírá větší bordel.
Valej do tebe, že musíš mít dluhy! Že musíš bejt šťastnej! Kdo splácí, ten žije! Existuje!
No už se těším na další knihu a říkám si, kde sem celou dobu byl, že mě Rudiš minul. Omylem. Ale už se nedám.
Takže koncentration. A akce. A bude to cajk.
Jako bych tam byla. // Rudišova poetika umí promlouvat tak lehce a niterně, že se prostě zakousne hluboko. Jen nelítat očima po písmenkách. // Storky ze sídlištní hospůdky aneb Jak se poučit o životě a přežít to.
Nemohla jsem se od ní odtrhnout. "Přečetla" jsem ji jako audioknihu a přestože jsem nečetla a jen poslouchala, troufám si tvrdit, že Hynek Čermák ji svou interpretací posunul o jednu úroveň výš. Hezky graduje, postupně do sebe zapadají jednotlivé kousky mozaiky, jsou zde dobré hlášky a vulgární jazyk mi tady ani nijak nevadil.
Začátek byl těžký, ale s přibívajícím příběhem se kniha stávala stále poutavější a nakonec musím říct, že fakt dobrý :-D, i když na mě malinko drsný.
Dlouho jsem nečetla knížku s tak promyšlenou kompozicí jako je Národní třída. A musím říct, že to není jediná přednost, kterou tato novela schovává pod obálkou - myšlenky, jazyk i zasazení příběhu mi přijde velice originální. Dle mého názoru, fakt geniální :) .. můžu všem jen doporučit..
Čekal jsem od té knihy mnohem více. Tyto hvězdičky udílím za filozofii díla, za existenci životního moudra, které se uvnitř knihy nachází, protože ta slova jsou kolikrát pravdivá, ale více nemohu sloužit. Kniha, která dala ve Wordu max. na 40 normostran? Možná i méně? Vzhledem k myšlenkám v Národní třídě obsažených by se dalo z díla udělat něco lepšího, více obsažného, více vyprávěného, více dějového. V tomto ohledu zklamání.
Základní koncept byl zřejmě silný (zpověď muže z městské i sociální periférie, který se snaží vyrovnat s minulostí, přítomností i budoucností), ale vyšel z něj slabý odvar. Na můj vkus moc monotónní a opakující se. I těch sprostých slov tam na mě bylo jaksi moc. Nebo že bych jen (naštěstí) neznala lidi, kteří se bez nich neobejdou déle jak pět vteřin?
Moje první kniha od J. Rudiše. "Přečteno" formou poslechu audioknihy a jsem nadšená, tenhle téměř jeden dlouhý Vandamův monolog jsem dala najednou a dvakrát po sobě. Projev Hynka Čermáka je parádní a příběhu dodává na autentičnosti.
Pro mě velké zklamání. Čekala jsem mnohem více. Nejen že mě štval jazyk, kterým je to napsáno, ale i celkově mi byl nesympatický hlavní hrdina. Tuto knihu opravdu nedoporučuji. Bohužel.
Před čtením této knihy je vcelku vhodné seznámit se nejprve s Rudišovo předchozí tvorbou (hlavně tedy tou čitelnější, ala "Konec punku v Helsinkách" nebo "Nebe pod Berlínem"), aby si člověk udělal obrázek, jakým tématem se autor zaobírá. Národní třída je takovým trochu minimalistickým počinem, který se však nese v podobném duchu jeho dosavadní tvorby. Nelze odepřít originalitu provedení.
Člověk pořád čte, aby se dobral k nějakému ději nebo zlomu, a najednou je na konci knihy a s otevřenou pusou čeká, co bude dál :)
Určitě stojí za přečtení, ale v knihovničce bych ji mít nemusela. Rudišův originální styl psaní i hrdina, to z knihy dělá dílo, které je třeba vydat. Ale na druhou stranu, určitě nedopadla podle mého vysokého očekávání, které mám zafixované z jiných Rudišových knih.
Mé první setkání s Rudišovou tvorbou bohužel neproběhlo nejlépe. Netradiční jazyk, kterým se v Národní třídě prezentuje, mi nešel po chuti, po pár desítkách stránek jsem měl pocit, že čtu stále něco stejného – neskutečně se (na můj vkus) opakoval.
Nebylo mi příjemné ani celkové prostředí knihy, čišela na mne bolest onoho ztraceného sídliště, žádné vyhlídky na slušnou budoucnost, nevyhnutelnost a zmar. To mohu autorovi uznat za pozitivum, že tu nechutnost popsal opravdu důvěryhodně, i když dost prvoplánově. Každý přece známe tyto hospodské typy a jejich kecy.
A abych nezapomněl, závěrečné rozuzlení mě příjemně překvapilo. Možná přeci jen dám ještě Rudišovi šanci.
Neuvěřitelně mě baví tenhle styl psaní!! Čtu si, čtu si... a najednou konec. Už dlouho jsem nezůstala s pusou otevřenou "cože jakože to má bejt". :) Těším se na dalšího Jarouše.
Dětství jsem prožil na sídlišti, chodil do kina Kosmos a restauraci Severce se obloukem vyhýbal, protože to byla restaurace dělnická, plná chlapů v montérkanch, co mají ruce jako lopaty, které nemají k ráně daleko.
I naše sídlistě mělo své chlapy, co v trenkách a tílku kouříli na balkónech, a své unavené mámy, co se tahaly s plnejma siťovkama šedivou džunglí.
I naše sídliště mělo nedalekou pustinu a torzo lesa, zbytek toho, co nevyrvala nějaká ta pětiletka Matce Zemi. I v našem remízku sídlilo magické, strašidelné obyvatelstvo, kterého jsme se jako městské děti bály...
I naše sídliště skryvalo v těch betonových krǎlikárnách desitky podivuhodných osudů, lásek, snů, zklamání, štěstí i neštěstí...
I naše sídliště mělo svého Vandama - jen jsme mu řikali " Slejďák"...
Národní třída Jaroslava Rudyše je opět tak trochu "nebelovská", zahalenená mlhou a nostalgií. Přestože moc dobře víte, že Vandam je magor, smažka a "skín" - prostě někdo, kým určitě nechcete být, a kým ve skrytu pohrdáte, tak máte také nejistý pocit, že mu rozumíte a dokonce tu a tam vyškrábnete i nějakou tu trošku pochopení.
Ale je to jen záblesk...
A pak opět mlha, beton, šeď a beznaděj...
Štítky knihy
zfilmováno násilí osamělost sídliště panelové domy, paneláky podle skutečných událostí Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2021 |  Winterbergova poslední cesta |
| 2002 |  Nebe pod Berlínem |
| 2013 | Národní třída |
| 2010 | Konec punku v Helsinkách |
| 2018 | Český ráj |
Tak mě při čtení Národní třídy napadlo něco o Hrabalovi mé generace a ne a ne to pustit z hlavy. Souvislý pábitelský a sarkasticky humorný text s hodně drsným podtextem, který mi chtě nechtě rezonuje v uších při záběrech na účastníky všech těch protiimigrantských a protiislámských demonstrací. Tohle je moje poučení o životě, tohle je obraz v zrcadle naší národní třídy. Přesné jako Van Dammova kopačka s otočkou!