Národy ve stínu
Friedrich-Karl Kienitz
Soupeři Řeků a Římanů v letech 1200-200 př.n.l. Dějiny neřeckých a neřímských národů a kultur ve středomořské oblasti v období od počátků stěhování národů.
Literatura naučná Biografie a memoáry Historie
Vydáno: 1991 , OdeonOriginální název:
Völker im Schatten, 1981
více info...
Přidat komentář
Čtivý přehled dějin národů jež na rozdíl od Izraelitů, Řeků a Římanů nestojí v dějepisectví starověku ve světle. Po Spenglerově vzoru poněkud pesimistické a až beletrijní, ale krásně malující obraz umírajícího života starých středomořských kultur.
Konečně si někdo dal tu práci, aby ukázal jak je nesmyslné ono stále používané schéma starověké historie zejména v našich učebnicích. A totiž Mezopotámie, Egypt, Řecko a Řím. Za tento "systém" vděčíme především starým Řekům, jejichž dodnes uznávaní historici dělali vše pro to, aby nám dokázali, že vše vymysleli oni a za vše vděčíme pouze a jenom jim. Přitom většinu svých technických, uměleckých, ale i ostatních znalostí a dovedností Řekové přejali. Klasickým příkladem budiž fénické písmo, zaklad všech hláskových "abeced" včetně alfabety. Jenom díky Bedřichu Hroznému známe alespoň jméno Chetitů. Římané si nějak tak až v poslední třetině existence své dlouhotrvající říše uvědomovali, za co všechno vděčí Etruskům, národu, který pro mě je jakýmsi starověkým předobrazem oslnivé středověké Itálie a tak se alespoň jejich jméno zachovalo ve jméně oblasti, které vévodí Florencie - Toskánska. Etruskové se totiž nazývali ve starověků Tuskové. Autor je na Římany, ale především Řeky hodně přísný, ale při hlubším zamyšlení a zjištění souvislostí má ve většině případů pravdu. A pokud se někomu kniha zdá příliš učebnicová, má pravdu, ale popsat značně širokou (časově i místně) problematiku "zábavným" způsobem prostě nelze. Jednak pro její závažnost, jednak proto, aby základní sdělení nebylo zbytečně rozmělňováno. Nakonec, o těchto národech ve stínu se leckdy dočteme v krásné literatuře - Waltari - Sinuhet a Tajemný Etrusk a nebo i Flaubertova Salambo.
Klasické dílo historického pesimismu a zároveň užitečná příručka o dějinách okolo velkého kolapsu starých civilisací okolo roku 1300 (+-) př. n. l.
Rozhodně není nudná (ačkoli oproti Švejkovi je zde větší nouze o humorné situace). I pokud vám zrovna nepřijde jméno Mešvů Šošonka k popukání, tak při její četbě nuda rozhodně nehrozí.
Některé pasáže jsou méně záživné, ale je dobrá jako přehled civilizací před nástupem Říma, jehož vzestupem kniha v podobě punských válek končí.
Kniha je výborná; snad jenom k lepší orientaci čtenáře mohla být mapa ze stran 252- 253 umístěna na předním i zadním přídeští- ovšem bylo by to zase na úkor typografické kvality (?) ...a před stranu 5 by prospělo zařazení Obsahu ze stran 286- 287.
Proč to ale píši po šestadvaceti letech od vydání?
P.
Teda mě tahle kniha moc poutavá nepřišla. Je nacpaná tolika fakty, že se čte asi jako učebnice dějepisu, po pár stránkách jsem ji odložil. Za poutavě napsané knihy faktů považuji např. Hannibal před branami od Karla Richtra, všechno od Jiřího Kovaříka nebo Attilu od Milana Kameníka. Tohle dílo řadím spíše do odborné literatury.
Poutavě popsaná historie starověkých národů. Knížka asi není pro každého, ale kdo má rád tento úsek lidských dějin vřele doporučuji.
Velmi zajímavá literatura faktu o dnes již většinou zapoměnutých národech, odbobí od 1200 př.n.l až do Říma. Všem, kteří mají rádi toto období, doporučuji.
Ač doba od napsání a následně překladu už značně pokročila, stále je to dílo velmi obsáhlé, nabyté informacemi, naštěstí čtivě podané. Boří mnoho stereotypů a na národy, jenž zůstaly na výsluní dějepisu, podává mnohem kritičtější pohled než zastaralé nazírání na kulturní velikány a barbarské minority. Starověk byl mnohem plastičtější a barevnější než je tito "velikáni" slily v monokultury, které tak zatlačili aniž jim porozuměli. Tato kniha může čtenáře nasměrovat k dalšímu studiu starověku nezatíženého školní povrchností a zjednodušení.