Náš velký útěk
Andrea Hejlskov
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/387840/bmid_nas-velky-utek-jdI-387840.png
3
69
69
Andrea má čtyři děti a ona i její muž jsou stále méně spokojeni se způsobem života, který jim nabízí civilizovaná společnost s přesně stanovenými pravidly. Připadá jim, že jejich existence se skládá jen z vydělávání peněz, za něž pořizují množství věcí, které vlastně tak úplně nepotřebují a které mnohdy vznikají za nepřijatelných podmínek. Jejich rodina je v zajetí nových médií a děti komunikují mnohem více se svými tablety než spolu nebo s rodiči. Ti se proto rozhodnou k radikálnímu kroku: opustit civilizaci, nastěhovat se na rok do opuštěného domku hluboko ve švédských lesích a zkusit tam žít autentickým životem, pomocí vlastních sil a v těsném kontaktu s přírodou. Kniha podle skutečných událostí je založena na autorčině deníku z tohoto období a strhujícím způsobem popisuje, jak rodina znovu objevuje svou vnitřní sílu a soudržnost, ale i konflikty, které civilizace potlačuje, ale mimo ni vyvstanou v plné síle.... celý text
Literatura naučná Psychologie a pedagogika
Vydáno: 2018 , PortálOriginální název:
Og Den Store Flugt, 2013
více info...
Přidat komentář
Tak jo... knihu jsem zhtla během pár dní. Hodně nutí k přemýšlení, ale... tohle je fakt moc. Jsem celkem otevřený člověk a sama sním o svobodě, ale svoboda jako taková neni jednoduchá. Oni si hráli na svobodne. Rozhodnout se vsechno zabalit a jit zit do lesů, to klobouk dolu, byli odhodlání... ale jinak?
- paleni plastovych pytlů mi nepřijde OK
- praní prádla v řece pracim práškem mi nepřijde OK
- skacet asi 200 stromů kvuli vlastnimu srubu mi nepřijde OK
"Tuto nadhernou planetu nicime jen kvuli prachum..." Aha... :-D
- neprispivat spolecnosti, kterou kritizuji, a brát socialni davky mi neprijde OK
- byt psycholozkou a kouckou, ale pak beru sama antidepresiva a nedokazu koucovat sebe, ani deti, mi neprijde OK
- nezahrnout deti do rozhodnutí, kam dal, přičemž jeden ze clenu viditelne proziva trauma, mi neprijde OK
Je to vše pokrytecke. Ne, temto lidem nefandim.
Nebyli schopní žít šťastně ve společnosti a neuměli žít šťastně ani v lese. Kdyby byli schopní, našetřili by si napřed na stavbu soběstačného bydlení. Překvapuje mě, že se mohli utábořit kde chtěli a mohli pokácet tolik stromů. Vadilo jim jak lidé ničí planetu, ale při tom, kdyby všichni udělali to co oni, nezbyl by v přírodě kámen na kameni.
Knihu jsem četla opravdu hodně dlouho. Rodina se rozhodne opustit svůj standard a žít v lese. Bez přípravy, bez peněz. Používají plastové pytle, spalují odpad pomocí benzínu, hlavní postava Andrea je vlastně ráda, když unikne zpět do reálného světa, kde dělá přednášky a dá si sáček chipsů. Celá kniha spíš filosofická, vyprávění o tom, jak je všechno skvělé. Nějak jsem jim to nevěřila.
Hodnocení této knihy bude oříšek. Mám hodnotit knihu jako takovou nebo spíš činy a děj, který se odehrává? Vezmu to z té kratší strany.. . Kniha není napsaná vůbec špatně - je z ní cítit příroda, touha, zoufalství a hlavně jak funguje rodina v takové situaci. Tady měli "hlavní aktéři" štěstí, že jako rodina fungovali pospolu a docela se jim to dařilo... A teď přejdeme k druhé části hodnocení. Ehm, ehm! Krásný příklad toho, že jen kladný vztah k přírodě nestačí. Musíte mít nějaké znalosti (ty především), zkušenosti (ty určitě) a taky musíte mít plán!!! Paní autorka si vůbec neuvědomila, co všechno pro takový život potřebuje. A jak jsme se přesvědčili, situaci nezvládla. Ač psycholožka, v hlavě se jí to mlelo, jakoby měla sama být pacientkou. Vůbec nechápu, jak do takové šílenosti mohla zatáhnout celou rodinu včetně dětí a že ji za to nikdo "nezavřel" jak je na severu běžné. Kdyby neměli Kapitána, byli by úplně v ř*ti. Kdyby nepsala ten svůj blog a nedostávala příspěvky jak od čtenářů tak od maminky a úplně nejvíc od toho poplivaného fuj státu byla by úplně v ř*ti. A co se týče samostatnosti a soběstačnosti - myslela jsem, že účelem stěhování do lesa je být nezávislý na městě, penězích a systému. Ale bohužel se dočteme, že jezdí nakupovat, dělat přednášky a nakonec si ještě koupí na Vánoce elektroniku aby se měli lépe. Mockrát jsem milé paní autorce chtěla nalískat, ať už se probere a radši se začne učit přežít v divočině než z rozmaru zatáhnout celou rodinu do neskutečného prů*eru.
Nakonec hodnotím třemi hvězdami a to za styl, kterým je kniha napsaná. Bohužel nemůžu zavřít oči nad obsahem...
Neumětelové v lese.
Ukázka jak se to nemá dělat!!!
Oba dospělí nezvládali ani sebe, ani své děti.
Dospělí z této rodiny mi nebyli vůbec sympatičtí, byli nerozhodní a nepraktičtí, o to víc bylo jejich pokusné bydlení v lesích zajímavější, měli co dělat.
Kniha mne v knihovně zaujala, protože mým snem je z tohohle všeho utéct hodně daleko.
Ale opravdu byla rodina mimo civilizaci? Rozhodli se, že na rok utečou do lesů, ale během čtení mi přišlo, že absolutně nemají tucha, co vlastně mají a musejí udělat. Bez Kapitána by nezvládli vůbec nic.
Co je to za soběstačnost? Odhlásili děti ze školy, odešli z práce a utekli. Bez placení daní a pojištění berou sociální dávky na děti, jar lijí kolem sebe na kytky a plasty pálí uprostřed lesa na ohni, který polívají benzínem.
Líbí se mi obálka knihy (takový srub mít, tak se stěhuju), krásné černobílé fotky uvnitř, ale jinak...
Je mi z toho smutno :( Lidé z města se odstěhují do lesa a ničí, co se dá... Takhle si návrat k přírodě nepředstavuju (zvlášť když svážejí klády nějakým strojem, místo aby využili koně atd).
Pro mne je to příklad, jak to nedělat... Tohle není souznění s přírodou :( A paní Andrea, která strašně chtěla utéct a pak fňukala, že musí prát a vařit, mi opravdu sympatická nebyla. A ty plasty a plastové pytle hodně dlouho nevydýchám.
Velkému útěku jsem fandila, ale rodičové mě nepřesvědčili. Vydavatel a autorka si měli ujasnit, co to bude. Dokument radostí i strastí, které odvážný počin přinesl šestičlenné rodině? Nebo stísněný thriller, kdy hádáte, kdo udeří první? (Divočina, cizinci, otec, matka, její záda?) Tak to na mě chvílemi působilo.
A pak si holt tu krásnou přírodu a klid, dýchající vůni březového dřeva z vyprávění i fotek, tolik neužiju… Pár příkladů (s trochou nadsázky):
Syn: Mami, já chci elektřinu.
Matka: Ne, broučku, víš, že tatínkovi přeskočí, když není po jeho.
Syn: Není můj tatínek.
2.syn: Tati, můžu chodit do školy?
Otec: Snad jsme rodina, ne??
Dospívající dcera: Mami, můžu se jít s těmi cizími chlapy projít do lesa?
Matka: Jistě, zlatíčko, bav se… Táto, zavolej tchyni, že došly prachy! Jo a musí bydlet koza zrovna na záhoně?
Otec: Ty jsi tak strašně negativní, nedá se s tebou žít! Jau! Hřebík. Sakra, to byl náš poslední.
Ned Stark: Zima se blíží.
V knize jsou krásné fotografie a to, že jsou černobílé jim dodává jakousi zádumčivost. Naprosto vystihují celý příběh. Sluneční paprsky prostupující oblaka, dlaně držící svíci, kouřící kotlík nad ohněm, obří balvany v proudu řeky, vrásčitá kresba dřeva, loďka v oparu mlhy, pohled do lapače snů...
Podobný útěk má na mysli spousta z nás, ale udělat to, zahodit všechny zaběhlý zvyklosti a najít potřebnou odvahu, dokáže jen málokdo. Andrea Hejlskov má můj obdiv, že se nezalekla, vytrvala a dokázala všechno poutavě vypovědět. Často zapomínáme na jednu důležitou věc a to, že nemusíme za každou cenu mluvit, že ticho je v pořádku. Někdy mluvíme zbytečně, vytváříme konflikty z ničeho. Bojíme se mlčet a obracet do sebe. Bylo dojemný pozorovat jak se všichni přetvářeli, vyzrávali a nacházeli své nepoznané já. Tahle knížka rozhodně nutí přemýšlet, děkuju za to.
Poznamenané pasáže:
„Příroda časem zvítězí nad vším, co kdy člověk vytvořil.“
„Krajiny mají stejně jako lidi duši.“
„Pokud člověk pořád hledá něco dokonalýho, nikdy to nenajde a nakonec neudělá zhola nic.“
„Všechno je znamení. Celý svět je znamení. Všechno něco znamená.“
***
Na všem se najde škraloup, i tady by se našel. Někdy ale nemám chuť pitvat vše na dřeň. Odnáším si jen to podstatný.
Tímto povedeným kouskem dostaly moje romantické představy života v přírodě dost na frak. Je to skvěle napsané! Umocněno otevřeností pocitů, emocí a filosofických úvah. S posláním ke změně dosavadního konzumního života. Jenže opustit systém je vskutku těžké a opravdu jen pro odvážné jedince. Ale mám naději, když stejné otázky řeší v Dánsku, musí se začít něco měnit!
Knihu jsem nedočetla, po tom co autorka přiznala, že žijí z dávek na děti a jednou za 14 dní si skočí do supermarketu zatímco odsuzovala celou civilizaci ve městech jsem byla dost nalomena zavřít knihu. Co mě naprosto přesvědčilo nedočítat bylo to, když proběhla diskuze o spalování odpadu v lese včetně konzerv. Neskutečná slátanina.
Z téhle knihy jsem na rozpacích. Myšlenka dobrá, nutila mě zavzpomínat si na vlastní zkušenost z norských hor (ta chatička z obálky jako by té naší z oka vypadla), takže si živě dokážu představit problémy, se kterými se autorka musela zničehonic potýkat (samota, svět bez elektřiny, koupání v jezeře apod.) Na druhou stranu mi některé počínání této rodiny přišlo naprosto naivní a zcestné. Souhlasím s tím, že do divočiny vyrazili naprosto nepřipravení, jen s hezkou vizí (Rychle, rychle, ať už jsme pryč, aby už na nás ta fuj-škaredá civilizace neměla žádnej vliv! Pak hurá, už jsme tady, ale co si teď, my chudáčci, počneme?)
Nemůžu si pomoct, ale autorčin „útěk“ na mě bohužel působí dost „pozérsky“. Když už si za něčím stojím, tak se vším všudy. Nehaním společnost, z níž v konečném důsledku sama těžím, to je dost pokrytecký přístup. A čím déle jsem četla, tím víc na mě autorka takto působila. Ano, měla odvahu udělat něco naprosto šíleného a šla si za svými sny (potud v pohodě, chválím a držím jí palce – postavit vlastnoručně srub?! Tleskám!), nicméně ta hnusná civilizace, ze které utekla a na níž si tak stěžuje, ji a její rodinu živí (sponzorské dary, dary čtenářů jejího blogu, příspěvky na děti!!!) Autorka se ráda vrací do ticha lesa, páč velkoměsto ji dusí, ale POTÉ, co si dosyta užije teplé sprchy, jídla atp.
Možná bych daleko radši četla o lidech, co skutečně ŽIJÍ na bohem zapomenutých místech a na nic si nehrají, berou svůj život takový, jaký je, se vším všudy. Náš velký útěk je pro mě bohužel jen takovým „experimentem“. Literárně dobré jako blogerské zápisky, jako kniha však už méně (navíc s vědomím, že vyšla právě proto, aby rodina získala nějaké další finance).
V knihkupectví vypadala nádherně. Krásná obálka, výborné grafické zpracování i zcela jedinečný úmysl: Přežije rodina mimo civilizaci? Vyložené lákadlo. Doma během čtení přišlo ale zklamání. Obsah mi vůbec nesedl. A jak vidím v úvodních komentářích, nebyl jsem sám. Anita8: Autorka má kostrbatý styl, pajaroh: Kniha nemá ucelenou strukturu, Eremites: Styl autorky je průměrný, spíše dokumentární. Cítím to úplně stejně. Obsah knihy mě nezaujal ani jako příběh, ani jako dokument. Děj je více negativní a hádky hlavních postav mě nezajímaly. Odtud také pramenil jejich stres a deprese. Kniha mi neposkytla žádný přínos.
Po prvních 30 stranách jsem chtěl psát překladatelce..., ale pak se text spravil a přestal mě rušit při čtení téhle výborné knížky.
Hodnota knížky netkví ani tak ve zkušenosti, kterou udělala mimo civilizaci tato rodina, která tak určitě pomohla prošlapat cestu dalším lidem, kteří mají pocit: "co když chyba není v nás, co když je chyba v systému?", ale tkví především v autenticitě tohoto textu. Jistě, je to stylizovaný text a na některých místech velmi dobře, ale je zároveň autentický, velice otevřený a přitom není bulvární.
Autorka nenapsala drama o rodině, která zkusila žít mimo systém, ani nenapsala komedii o trampotách měšťáků v divočině, ani nevykouzlila iluzi o návratu k přírodě. Poctivě popsala své životní pocity, snahu o únik, idealismus, odvahu ke skutečné a radikální změně, těžkosti života v divočině, i selhání. Selhání, které není potvrzením cynických a skeptických komentářů těch, kteří si už na "otroctví" zvykli, ale je cestou ke skutečnému poznání sebe sama i světa iluzí, v němž žijeme.
Nejkrásnější místa v knize jsou ta, ve kterých autorka popisuje souznění s přírodou, když popisuje jak se mění její vztah ke světu a jak se proměňují vztahy v její rodině.
Knížka není vyprávěním o dobrodružství, je zamyšlením nad světem a nad tím, jak ve "falešném bezpečí civilizace" žijeme a zda vůbec žijeme...
_____________________________________________________________________________
Edit: Kniha není prepperskou příručkou na přežití v divočině, proto zdejší kritické komentáře na adresu autorky a její rodiny a jejich neschopnosti (případně pokrytectví) nejsou vůbec na místě. Pokud chcete skutečnou příručku, přečtěte si Cílkovu knihu Ruka noci podaná.
______________________________________________________________________________
Edit 2: autorčin blog: https://andreahejlskov.com/category/blog/
Mojí nejoblíbenější knihou dětství byla kniha Švýcarský Robinson, četla jsem ji pořád dokola. Od té doby mám slabost pro příběhy o tom, jak někdo přijel do na ostrov (nebo do prérie nebo do lesa), zabydloval se tam, nejdřív se snažil jen přežít, potom se začal zabydlovat, vykolíkoval si pozemek, osel políčko, postavil dům (nebo zemljanku), vytvářel domov... Téhle knížce jsem tudíž neodolala. A dobře jsem udělala. Ačkoli hlavní hrdinka je ukrutně nesympatická a její styl psaní mi velmi neseděl, je kniha zajímavým svědectvím o pokusu dnešních mladých lidí uniknout z tenat konzumu do lesa. Je dobré trochu číst mezi řádky, nenechat se unést autorčinými hnutími mysli, ale všímat si, jak situaci prožívali ostatní členové rodiny. Nad mnohým zůstane příslušníku generace 50+ jednoduše rozum stát. Ale pak se zamyslí a uzná, že jeho dospělé děti by na tom možná byly podobně jako tihle "zoufalci", kteří nevěděli, jak prát bez pračky, že ovci a zeleninový záhon nelze ponechat spolu o samotě, že čerstvé dřevo nebude dobře hořet, že zima opravdu přijde...
Kniha rozhodně stojí za přečtení a zamyšlení, za to dávám nadprůměrné hodnocení.
Tohle bude asi první knížka, o které se rozepíšu víc. :)
Co se týká stylu, je velmi dobře napsaná. Čtenáře vtáhne, dobře se čte, překlad je dobře udělaný. Vyvolává otázky, na které si občas člověk nedokáže odpovědět, nutí ho přemýšlet o tom, co by dělal on.
Co se týká obsahu... Tak právě tady to bude na to rozepsání. Iritovalo mě tam totiž příliš mnoho věcí. Asi bych tady měla podotknout, že žijeme na venkově ve starém domě, máme čtyři děti a zažili jsme si tu situace, kdy jsme cca půl roku (od srpna do ledna) topili jen v jedné místnosti (v kamnech), nešla několik dní elekřina kvůli vichřici a tak dále.
První věc, která pro mě patřila mezi WTF momenty, byla snůška řečí o svobodě, nezávislosti, o tom, jak je společnost špatná - a následně informace, že jediným příjmem rodiny byly... Přídavky na děti. Cože? Tohle je ta nezávislost na špatné a zkažené společnosti? Nebo je to spíš pokrytectví?
Druhá věc, celou dobu do očí bijící, byla ta neskutečná neschopnost plánovat, naprostá nepraktičnost a až neschopnost řešit praktické věci všech zúčastněných. Ať už se to týkalo vytápění, praní, budování srubu, záhonů, ovcí... Tam těch WTF momentů bylo fakt hodně.
Třetí věc... Pouštět se do takového projektu v situaci, kdy se dospělí vzájemně neposlouchají, nevnímají problémy toho druhého, případně je ignorují a přehlížejí, je šílenost. Neposlouchat se v průběhu onoho roku, mluvit o věcech až v momentě, kdy to bouchne, je strašně krátkozraké. I proto mě závěr vlastně nepřekvapil.
Myslím, že pro lidi z města, kteří nikdy nechodili do skauta a nemají zkušenost s životem na venkově, je to skvělý návod, jakým způsobem se do podobných dobrodružství rozhodně nepouštět. A i to se počítá jako přínos, že... :)
Když jsem promýšlela hodnocení, kladla jsem si otázku, jestli hodnotit spíše samotnou knihu, její zpracování a styl jakým byla napsána, nebo vlastní příběh Andrei a její rodiny. A došla jsem k názoru, že tak jako tak, za oboje bych dala tři průměrné hvězdičky a rozebrat můžu konckonců každé zvlášť.
Oceňuji grafické zpracování knížky - líbí se mi obálka i černobílé fotografie uvnitř, oddělující jednotlivé kapitoly. Styl psaní autorky je takový průměrný, spíše dokumentární - zaměřený hlavně na snahu zachytit vše podstatné z nového života celé rodiny.
K příběhu samotnému... Kupodivu ve mně celá anabáze Andreiny rodiny a jejich přerod z měšťáků na "zálesáky" nevzbudila tolik rozčilení či negativních emocí, jak jsem se zprvu obávala. Bohužel ani nadšení. Spíše u mne převládal místy úžas spolu se smutkem nad lidmi a jejich bláznivým počínáním.
Abychom si rozuměli - odejít ze systému do divočiny je tak trochu i mým snem, nevidím na tom nic špatného ani šíleného, taky se mi současná podoba civilizace úplně nepozdává... ovšem naprostá nepřipravenost rodičů na život v přírodě (za divočinu bych to tak úplně nepovažovala, když to mají hodinu cesty do nejbližšího supermarketu), naprostá laxnost (nějak to všechno dopadne), neznalost základních dovedností k přežití (stavba obydlí, údržba ošacení, zásoby na zimu, pěstování plodin...), předstíraná soběstačnost (žádné vypěstované potraviny, živobytí ze státních(!) dávek na dětí a darů čtenářů blogu), ekologická negramotnost až zhovadilost (pálení plastů a ostatních odpadků, kácení zdravých stromů pomocí harvestoru...) z původně dobrého záměru udělala tragikomickou frašku, předem odsouzenou k nezdaru.
Bohužel, nemám v tomto případě co obdivovat. Kniha mi navíc připadá jako velmi dobře promyšlený marketingový tah, aby dárců (a darů od případných čtenářů) bylo více a vyřešilo to částečně jejich problém s penězi.
Ale jak píší níže Tyrkysová a pajaroh - kniha nutí k přemýšlení, což je fajn. I proto ty tři hvězdičky.
Náš velký útěk
Přežije rodina mimo civilizaci?, píše se na obálce knihy.
Jak mimo civilizaci? Normálně odjeli z Dánska autem na pronajatou chatu v jižním Švédsku, supermarket a lékař pár minut autem od chaty, auto parkují pod chatou. Autorka je dětská psycholožka a vyučovala psychologii na univerzitě. Už jí to nebavilo ve městě, tak sbalila děti, manžela, plno krámů a jeli. Tam si chtěla hrát na eko, bio a agro život v divočině, uprostřed lesů, ale stala se z ní jen nepraktická chatařka, která nezvládala ani zatopit v kamnech, připravit jídlo, umýt nádobí a zapřáhnout skoro dospělou dceru do domácích prací. Ukňouraná paní neví, co chce, ale chce to moc a chce být u toho šťastná. Nakonec se trochu z toho zbláznila, otrávila rodinu, ale dokáže o tom kecat na svém blogu a ještě napíše knihu, jak se v tom všem rok patlala.
Musím uznat, že se jí to podařilo velmi poutavě a čtivě. Kniha má dvacet kapitol a každá z nich je uvedena černobílou fotografií na dvoustránce - slunce, dřevo, oheň, jezero, svíčka, kořeny, úplněk, potok, kotlík nad ohněm, pařez, zaťatá sekera, mlha, kůra, kmeny, led, sníh, rampouchy, les, koruny stromů a lapač snů. Tak to vypadá velmi pěkně, skoro jako deníček squaw v trampské osadě. Ovšem po přečtení člověk zjistí, že její kritika kapitalismu, feministické nářky a obavy z klimatické krize jsou jen takové módní výkřiky. Sama sobecky parazituje na společnosti a chová se ve vysněném lese jako hovádko (žití z přídavků na děti, pálení plastů v ohništi, praní prádla v jezeře pracím práškem, těžba stromů na srub pomocí harvestoru).