Naši. Kniha desátá

04.07.2023

Je obdivuhodné, že Holeček, jsa stár a vědom si neukončenosti jednotlivých linií Našich, rozvíjí v tomto posledním díle nové děje, uvádí na scénu nové postavy (hraběte Vojtu), odbíhá k vyprávění o Agnii. A kníže Egon znovu strojí úklady, nejen proti Kojanovi, ale proti Stožicím jako obci. Opět se zde objevuje kněžna Ada, hloupá, ba pitomá, se svými uměleckými fantasmagoriemi. Škoda, že už ji autor neodsunul do starého železa. A zase zde je protivný Kazbunda, jemuž - světe div se - kníže naslouchá. Inu, je mrzuté, že spisovatel neměl větší vnitřní kázeň, s níž by rozehrané děje uzavřel a knihu dokončil neopakuje se.
Celek je úctyhodný a četba Našich je jistě velkým zážitkem, jehož není třeba se bát, byť musím přiznat, že jsem některé pasáže přeskakoval, nemaje trpělivost stále znovu naslouchat nějakým eschatologickým projektům Pintířovým či Kavanovým. Jako dodatek k nejdelšímu českému románu doporučuji Blažíčkovu studii Epičnost a naivita Holečkových "Našich".
https://www.databazeknih.cz/knihy/epicnost-a-naivita-holeckovych-nasich-114390