Násilí bez předsudků
Jan Těsnohlídek ml.
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/44934/bmid_nasili-bez-predsudku-XMk-44934.png
4
99
99
Básnická prvotina současného českého autora se pokouší jazykem „rozhněvaného muže“ podat výpověď o dnešní mladé generaci, která už vlastně vyrostla v novém systému hodnot, jistot i nejistot. Jan Těsnohlídek ml. (1987) naplnil svou sbírku nepochybně výbušným projevem, který se pokouší na základě většinou ostře kontrastujících okamžiků vyslovit názory určité části mladé generace. Tyto autorovy úvahy se bez patosu a nekompromisně pokouší pojmenovat současnou realitu, která má v jeho pojetí příchuť proradnosti, falše i bezcitnosti. „Je to divnej svět,“ konstatuje například v jedné básni, v němž „cesty ven / vedou hlavou do zdi“ a žádné „materiální náplasti“ nedokážou odehnat pocity úzkosti a beznaděje. A tak se člověk v Těsnohlídkově podání pokouší „prázdný tejdny naplnit / prázdnejma chvílema“ a utěšuje se představou, že „nějak to půjde.“ Básně vybral a sbírku sestavil Ondřej Buddeus; vychází jako samostatně neprodejná příloha časopisu Psí víno.... celý text
Přidat komentář
Na sbírce mě zdaleka nejvíc zaujal Těsnohlídkův specifický rytmus, často zajíkavý a přerývaný, občas skandující. Autora jsem slyšel recitovat naživo a nevěřil bych, že se ten styl dá zachytit pouhým textem, ale podařilo se, hned jsem si představil, jak mi ty verše předčítá.
Jenže zatímco na Těsnohlídkův projev nejspíš nezapomenu nikdy (a to myslím v dobrém!), na to, co říká nebo píše, bohužel zapomínám obratem. Nic jsem si nepoznamenal, nic mě nechytlo za srdce, nic se mnou nerezonovalo.
Jako čtenářka, co si k poezii stále cestu hledá a co nemá potřebu se tvářit jako intelektuální znalec, z toho mám celkem rozporuplné pocity - silné pasáže s ryzím zoufalstvím, zmarem a rezignovaností jsou proloženy vatou typu "rozsekáme větu tlačítkem Enter a hned to vypadá víc umělecky". S některými myšlenkami rezonuji, s jinými méně, některé obraty si mě získaly a jiné ne. Brát toto dílo jako výpověď generace je za mě celkem nadnesené, ale něco to v sobě má a ráda zkusím další autorovu knihu.
"by / to / byla ta / největší báseň / jen // jak to napsat", píše Těsnohlídek v otvírajícím textu knihy poté, co stroze vylíčí prostředí dánského pobřeží. Báseň se zde jeví jako cosi předliterárního, přičemž samotný akt psaní už pouze tuto skutečnost poletující si po světě uzemňuje do slov. A v tom vidím úskalí této poezie o slova tady vlastně moc nejde.
Celá řada básní je formulována v třetí osobě množného čísla, čímž se naznačuje nadosobní, generační potenciál výpovědi. Generace, kterou neohrožuje žádná evidentní krize, ale i tak se plahočí v nenaplněných očekávání, trmácí se bez jakéhokoliv ideálu a cyklí se v uondaných stereotypech. Je jakoby po všem, ale zároveň nic není dosáhnuto, všechno uplynulo, ale zároveň se nic nezměnilo. Zároveň je zde zřejmá intence směrem ven - okolní svět je protkán konzumem, povrchností a banalizací prožívání. Těsnohlídkův styl ovšem někdy totéž přejímá, takže se zde předkládají prázdné fráze a ohrané (jakkoliv sugestivní) vztahové scenérie. Na jednu stranu to lze číst způsobem "Na světě je málo věcí v pořádku a ani já mezi ně nepatřím.", jak někde píše Elsa Aids, jako poukázání na to, jak z mileniálů, kteří vyrůstají v neúprosném postsocialistickém prostředí, nemůže vzejít nic jiného, než co je zrodilo. "jsou lemovaný klukama co / s chutí někoho zmlátěj / protože je jinej - / klukama co / s chutí někoho zmlátěj / aby byli jiný", píše se trefně o reprodukovaném maloměstském násilí. Na stranu druhou to čtu i jako manýru - některé motivy se úmorně opakují a morální kýč v některých básní pak dává vyvstat pochybnosti, jestli mám před sebou doopravdy autentickou poezii, nebo naopak vypočítavou věc cílící na city.
Velkou část sbírky tvoří chrlivé proudy, které se v krátkých (a skvěle rytmizovaných) sekvencích řetězí a řetězí, které svou těkavostí a neuspořádaností umocňují onen motající se životní pocit. To s sebou nese nemálo balastu, který někdy překračuje únosnou mez tohoto jinak efektivního gesta. Zároveň jej ale lze chápat jako potřebu zaobalit se do slov před nelítostnou skutečností (taky že má sbírka lecjaké autoterapické rysy) či jako snahu najít v proudu řeči přece jenom alespoň "těch pár správnejch slov". Větší problém podle mě tvoří neucelenost stylu - zdálo by se, že je přímý a oproštěný od všemožných cingrlátek, ale ve skutečnosti i Těsnohlídek používá řadu laciných metafor ("měsíc sypal jinovatku do trávy"), které ve výsledku tu nepřikrášlenou syrovost dost podemlývají. Navíc ani přímost nemusí znamenat lhostejnou ledabylost výrazu - patvary typu "jseš", zvláštní užívání znamének (+, & či neustálené pomlčky) nebo náhodně vložený kaligraf dělají z básní, které si jinak zakládají na podobnosti s mluveným jazykem, kočkopsa.
Co se mi líbilo: opakovaný zájem nejen o vlastní osud, ale i o okolní občany - kluky z učňáků, přestárlé mamky a naivní holky vycházející základku, jakkoliv to někdy vyznívá barvotiskově, tak tam tu urputnou starost cítím. Pak taky verše, které svou úderností a konkrétností působí, a to silně - "jsem ten co ožere z dortu marcipánový kytky / když se nikdo nedívá --" Jinde se píše, že "armáda kluků ve vytahanejch svetrech / svět nespasí" - to nezestárlo. Naopak až archaicky působí obrazy prostitutek kolem hlavních silnic a partnerské předávání vytisknutých fotek; sbírka vyšla roku 2009 a od té doby bující digitální zkušenost proměnila mnohé. I proto pojímám Násilí bez předsudků spíš jako dokument mileniálského prvního desetiletí či jako styčný bod porevoluční české poezie, než že bych mu uznával sršící estetické kvality.
v olomouci
mívám náladu
rozbít
každý druhý okno
kolem kterýho projdu
jen
tak
ze zájmu
rozbíjet okna
(s. 28)
Přečetla jsem skoro jedním dechem. Něco mě oslovilo více, něco méně, ale "all in" mě nadchlo naprosto. Nejsem na klasickou poezii, jsem spíš na beat generation, takže styl Těsnohlídka se mi velmi líbí.
Pokud by šlo o generační výpověď, pak mi slza kane na zem pro tu generaci. Zaujal mne text:
věštění z pamětní desky u cesty
ANDREA K.
* 27. 3. 1993 † 11. 12. 2002
čas dal její dárky
jinejm dětem
podle mě nejlepší těsnohlídkova sbírka.
kdybych mohla, vyřvávám jeho slova od rána do večera a v noci v nich spím zabalená jak v peřině
Těsnohlídek je nejsilnější ve chvíli, kdy se obrací do svého nitra. Jeho pozorování života druhých a pozorování společnosti jako takové je naopak místy trochu úsměvné a ploché. Ale jsme stejná generace, takže chápu, dívala jsem se na to před těmi pár lety stejně :-)
Jeho básně mě nadchly. Možná ne všem se toto může zdát jako generační výpověď, ale moje pocity to vystihuje celkem přesně (tedy takové ty negativní). Sedět na lavičce, koukat na spěch lidí kolem a číst si básně Jana Těsnohlídka, trošku hlouběji se ponořit do vnímání světa. Jednou za čas je úžasné být naštvaná, zdrchaná konzumní společností, komerčností, pomíjivostí. Ale tak to je a mě tyto básně přijdou krásné. A v něčem mi Těsnohlídek opravdu hodně připomíná Hraběte a celou beat generation. I oni byli naštvaní na svoji dobu, ale vždycky našli na světě něco úžasného a ze své naštvanosti a smutku tvořili krásu.
Nikdy tě nesmim ztratit
slova
kterejch by se šlo najíst
žít
pro ty slova
v těch slovech
z těch slov
...jsou dny kdy je těžší než jindy / nevidět / neslyšet / nevidět / nevědět / nemotat se / jen tak / motat se ňákým směrem
Autorovy další knížky
| 2009 |  Násilí bez předsudků |
| 2012 |  ADA |
| 2011 | Rakovina |
| 2013 | Ještě je co ztratit |
| 2016 | Hlavně zachraň sebe |
jedním slovem wow. sežralo mě to zevnitř...