Nasledujúcich 100 rokov - Prognóza na 21. storočie
George Friedman
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415531/bmid_nasledujucich-100-rokov-prognoza-na-BfW-415531.jpg
4
60
60
Esejisticko-publicistická práca Nasledujúcich sto rokov od Georgea Friedmana, amerického politológa a špecialistu na dlhodobé geopolitické prognózy, je fascinujúcim čítaním o možnom základnom mocenskom vývoji v 21. storočí. Podľa autora sa v 21. storočí definitívne skončí európska éra a začne sa americká éra. Inými slovami, 21. storočie bude storočím dominancie Spojených štátov amerických, ktoré budú vďaka svojej ekonomike a najvyspelejším technológiám kontrolovať svetové oceány a budú ovládať aj vesmír. Pre našu budúcnosť bude príznačné zastavenie rastu a neskôr úbytok celosvetovej populácie a nástup nových mocností: Turecka, Japonska, Poľska a Mexika. 21. storočie poznačí súperenie o regionálnu i celosvetovú nadvládu a jeho vyústením bude svetový konflikt v polovici tohto storočia. Jeho víťazom budú USA a Poľsko. Friedman, na rozdiel od mnohých iných odborníkov, je presvedčený, že Rusko čaká už v krátkom čase kolaps a ústup z medzinárodnej scény, a podobnému osudu sa nevyhne ani Čína. Svoje tvrdenia pritom opiera o dôkladné analýzy a podopiera zrozumiteľnou argumentáciou.... celý text
Literatura světová Literatura naučná Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno:
2015
,
Ikar (SK)
Originální název:
The Next 100 Years, 2008
více info...
Přidat komentář
Četl jsem kdysi během vysokoškolských studií a chtěl vidět, jak moc se autor trefil s odstupem času. Ukrajina se stala bojištěm mezi ruským a západním pojetím světa a Čína s USA se připravují na nevyhnutelný konflikt v Tichomoří (vyhraje USA a "uhájí" snad i ten Taiwan). Role Polska jako mocnosti střední Evropy je sporná i přes válku na Ukrajině a do Mexika se autor netrefil zatím vůbec, a tak by se dalo pokračovat. Čtení zajímavé, do roku 2050 je ještě daleko!
(SPOILER)
Tato kniha je rarita a když jsem o ní začal v souvislosti s ruským útokem na Ukrajinu slýchávat stále častěji, rozhodl jsem si ji přečíst.
Stejně jako řada dalších oceňuji kapitoly týkající se blízké budoucnosti okolo roku 2020 a správnost předpovědi zásadního konfliktu Ruska se Západem (byť třeba H. Schmidt předpovídal snahu Ruska ovládnout Bělorusko a Ukrajinu už v roce 2000). Friedmanem očekávaný rozpad Ruska, který už dokonce vypadá i docela realisticky, je jednou z nejinspirativnějších myšlenek knihy. Rozhodně bych ocenil i jeho vizi vojenského vzestupu Polska a východní Evropy, kam počítá země bývalého Východního bloku kromě SSSR, která se v kontextu současné války zdá skutečně prozíravá.
Přesto zcela upřímně nechápu ignorování vlivu celé řady dalších zemí, případně nehodnověrné podložení vzestupu některých na úkor jiných. Afriku v podstatě zmiňuje jen v souvislosti s islámem a sférou vlivu Turecka, ignoruje například Indii a Číně předpovídá brzký rozpad a izolacionismus, zatímco vymírajícímu Japonsku pozici globální mocnosti.
Samostanou kapitolou je pak Evropa. Ano, tento kontinent již zřejmě nebude centrem světového dění, ale ekonomický či v menší míře politický vliv EU (a jednotlivých významných členů) nebo Spojeného království se jistě jen tak nevytratí, jak by mohlo z knihy snadno vyznít. Zatímco se autor ohání demografií a pozitivním vlivem přistěhovalectví na ekonomiku USA, bez zjevného důvodu tak nečiní například u Německa nebo Francie, kterým přitom díky přistěhovalectví počet obyvatel také setrvale roste.
Samozřejmě se stále většina popisovaných událostí může stát, jak je Friedman předpověděl, ovšem je to nepravděpodobné, v případě Evropy s výjimkou Ruska snad dokonce krajně nepravděpodobné. Pochopil bych, kdyby autor pro své scénáře vycházel z nějakých ověřitelných dat (například o jím deklarovaném rozvoji turecké ekonomiky jako základu pro úspěšnou expanzi), což se však většinou neděje. Na druhou stranu, v době vzniku by mi kniha nepochybně přišla hloupější než dnes...
Velmi zajímavá kniha předpovědi 21. Století. Zpočátku jsem obdivoval předpověď války s Ruskem, začal hodně věřit na předpovědi další. Poté došlo k vystřízlivění, protože v hromadě věcí se autor věřím vyložení mýlí (EU a další). Konec o růstu Mexica, hvězdné války, tam už jsem sem tam přeskakoval, protože tomu se už moc věřit nedalo. Přesto jsem se krásně zatoulal v budoucnosti a to se počítá.
(SPOILER)
Geopolitika ukazuje na to, že vše souvisí se vším, vytváříme si budoucnost svou aktivitou i nechtěnou rezignací. Zamýšlím se nad korporátním fašizmem, který nezná a nemá vůbec žádné hranice...
Kniha nevšední, kritické pohledy, názory amerického spisovatele promlouvají a zanechávají další otázky...
Nelíbí se mi manipulace a ovládání člověka člověkem. Pořád ještě k odpovědnosti dozráváme někteří systematicky, někteří pokorně, někteří s důvěrou , že jednou člověk dokáže ovládat sebe a ne druhého , to dává smysl.
Ako malý som mal tú knihu rád. Dnes mi sčasti už príde aj ako šarlatánstvo ale v mnohých veciach sa aj naplnila. Len nie doslova.
O tom že Amerika sa bude musieť zrieknuť impéria alebo demokracie som hovoril ešte skôr než som ju čítal a bohužiaľ sa to dosť naplňuje.
No a prístup k Putinovmu Rusku akoby Deep state skutočne prevzial stadeto.
Naopak nechápem ako mohol autor tak zhadzovať význam Číny a nie celkom podľa mňa docenil aj islam.
Celkovo mi príde ze chcel knihou dosť aj,, radiť "nejakému geniálnemu štátnikovi v USA a vyberal si pre Ameriku najoptimistickejšie scenáre, ale aj tak je to mega knižka a stojí za prečítanie.
Ač knize nemohu vyčíst nedostatek nápaditosti, nemohu ji ani doporučit. Friedmanovy předpovědi jsou krajně pochybné, jeho metody ne příliš přesné, a přestože se občas trefí přímo do černého, kniha ve mě zanechala rozporuplné pocity a dojem nedodělanosti.
V první řadě, základem Friedmanovi geopolitiky je předpoklad, že georgafie a historie diktují politikům co mohou a co ne. Ti jsou racionální a poměrně obratně vybírají mezi rozumnými možnostmi, kterou si zvolit. Osobní kompetence různých lidských aktérů anebo ideologie jsou vedlejší. To se mi ale zdá dost pochybné. Vezměme si například Japonce za druhé světové války: copak masakry v Nanjingu anebo válka s více než destinásobně početnějšími nepřáteli byli racionální? Anebo napoleonská Francie, ta by asi jen stěží dosáhla své moci nebýt právě Napoleona. A toho nedeterminovala geografie Francie a Korsiky, nýbrž spíše jeho osobní schopnosti a ambice. Rozklad SSSR tak autor prezentuje jako výhru námořní moci (USA) nad pozemní. Přitom ale značná část ekonomické neschopnosti SSSR byla zapříčiněna právě nedostatky komunismu ve srovnání s americkým kapitalismem a ne nutně geografií. Porodnost v carském Rusku před 1. sv. válkou byla 4,5 dítěte na ženu, v komunistickém SSSR toto číslo kleslo pod reprodukční hranici, zatímco USA si udrželi stabilní populační růst. Nemluvě o milionech mrtvých, které soudruzi zlikvidovali v gulazích anebo cílených hladomorech na Ukrajině... Krom toho, v historii je nejedna poražená námořní velmoc, která neobstála v konfliktu s pozemní (např Kartágo x Řím anebo Atény x Sparta). Kdo ví, jak by vypadaly dějiny, kdyby se komunismus v Rusku nikdy neprosadil...
Friedman předpokládá růst USA, Japonska, Turecka a Polska. Kompletní kolaps Číny a Ruska, a poté světovou válku výše zmíněných. Jeho úvahy jsou přehledné, ale historie nefunguje jako přesně nastavený stroj, stačí málo a vše se může změnit. Např. během kubánské krize Sověti vydaly rozkaz zaútočit na USA, ale jejich poručík, Vasilij Archipov, ho odmítl schválit. Jak by historie vypadala nebýt jej? S jednadvacátým stoletím to bude stejné.
Je třeba uznat, některé z autorových předpovědí se zcela plní. Rusko se snaží obnovit sovětské hranice či přinejmenším získat kontrolu nad Kavkazem a východní Evropou. Čínský nacionalismus roste, Čína hrozí USA, ale vojensky je neschopná se Americe a jejím spojencům vyrovnat. Japonsko pozvolna remilitarizuje a Turecko je nejsilnější zemí na předním východě.
Mnoho věcí je ale zcela chybných. Autor předvídal obrovský ekonomický růst Turecka, ve skutečnosti ale turecká ekonomika kolabuje. Francie a Německo jsou v kinze ignorovány, ve skutečnosti je to ale naopak Francie, která je vojensky ze západní Evropy nejaktivnější a tvrdě soupeří právě s Tureckem o kontrolu v Africe a ve východním Středozemním moři. Afrika je v knize v podstatě ignorována, ale přitom právě v ní spolu soupeří Turecko, Čína, Francie, Japonsko a další (např v Somálsku jsou turecké základny už dnes, v Džibutsku je naopak americká, japonská a francouzská. Číňané zvažují, že si jí tam vybudují také). Írán autor považuje za víceméně bezvýznamný, ve skutečnosti ale zůstává klíčovým regionálním hráčem (Stačí se podívat, kolik peněz a sil Saudové a Izrael pumpují do soupeřením s ním). Indii smetl ze stolu coby ne příliš ekonomicky vyspělou a globálně bezvýznamnou, ale zdá se, že naopak indická a ne turecká ekonomika zaznamenává v našem století obrovský růst. A je to právě Indie, která se vůči Číně vymezuje mnohem více než její jiní sousedé. Atd, atd.
Kromě těchto chyb v předpovědích lze knize vytknout i jiné nedostatky. Např autorovo pojetí Evropy se mi zdá krajně pochybné. Střední Evropa je podle něj pouze Německo a Itálie, ČR, Slovensko a Polsko jsou již východ a cokoliv na východ od Polska je mimo Evropu. To je nesmysl. Evropa končí na Uralu a Rusko je geograficky součástí Evropy. Jsem proti jeho politickému vedení, které je opravdu podobné spíše starým orientálním despociím než Evropě a jeho území se přelívá do Asie, jeho "heartland" ale leží přímo v Evropě, narozdíl od USA, které jsou naopak s Evropou spjaty vojensky, ekonomicky a kulturně či civilizačně, avšak evropskou zemí nejsou.
Kniha má svá pozitiva, dokonce by mě ani nepřekvapilo, kdyby se autor s růstem turecké a americké moci trefil. Celkově je ale kniha dost pochybná. Budoucnost může přinést ledacos a některé scénáře jsou mnohem pravděpodobnější než jiné. Ale autorovo pojetí není ani zdaleka tak jisté, jak je v knize prezentováno. Už mnoho věcí se koneckonců událo jinak, než jak Friedman v roce 2009 předpokládal. A tyto události nejspíš budoucnost ovlivní natolik, že se autorovy předpovědi pro polovinu a konec století do značné části nenaplní.
Pokud vás zajímá geopolitka, doporučil bych radši Huntingtonův Střet civilizací... anebo faktičtější knihu, podle níž si můžete udělat obrázek sami. Toto je sice zajímavá a v něčem se vyplňující předpověď, v mnoha ohledech je ale předvídání následujících sta let úkolem nad Friedmanovi síly. Lze se tomu ale divit?
Podla mna polsko nebude v buducnosti svetovov velmocou. Asi najlepšia politická kniha čo som čítal aj ked nebolo ich moc a ani nebude, lebo nemám rád politiku . Predpovede tohto pána by som aj já vedel či mu niečo vyjde ale asi sa toho nedožijem.
Hodnocení této knihy pro mě představuje velké dilema. Na jednu stranu ji považuji za velmi tendenční, na druhou stranu ji doporučuji k přečtení a zamyšlení se nad jejími myšlenkami. Asi nejlépe bude začít číst odzadu - nejprve Epilog a potom zpět na začátek. Díky tomu pochopíte, že se nejedná o prognózu ale sumarizaci trendů. Dále je dobré brát v potaz autora, který je přes Stratfor silně napojen jak na americký deep state, tak na světovou oligarchii. Z tohoto úhlu pohledu je potom jasné, že jde částečně o propagandu. Díky tomu se dá s celou řadou myšlenek velmi úspěšně polemizovat a prognoza vývoje světové politiky ve 20. letech tohoto století to dokladuje - nic z uvedených myšlenek se nestalo a není ani tendence, že by se stát mohlo. Naopak se projevují vlivy, které autor zjevně nebral v potaz.
Přesto si myslím, že je dobré si knihu přečíst. Je na ní totiž jasně vidět jak přemýšlejí lidé, kteří mají na chod tohoto světa výrazný vliv. Takže čtěte, ale udělejte si o popisovaných dějích vlastní názor.
Tato kniha si nehledě na řadu pochybností zasluhuje pečlivé studium. Přímo vynechávám autorovy představy o budoucnu a kdo půjde nahoru a dolů - to se mi jeví jako dojmologie přímo emerického formátu. Podstatné jsou na ní jiné stránky - především popis geopolitiky a popis přesvědčení o výjimečnosti Spojených států amerických. Kniha je jakýmsi rádoby objektivním popisem světa, ale uvažuje lidskou společnost jako společnost hrubě mechanistickou a na základě toho hledá oprávnění pro postavení světového četníka.
Nemyslim si, ze jde predpovidat na 100 let dopredu..ale zajimave to bylo,ne ze ne..:-)
Pre mňa najslabšia z kníh GF. Prvá časť knihy má ešte kontakt s realitou. Druhá časť knihy je o zničení americkej Hviezdy smrti na obežnej dráhe Zeme kusom mesačnej skaly odpálenej tajne Japonskom v koalícii s Tureckom a americkej odvete. No, Nebula Award by z toho nekvapla. Skutočne som mal problém knihu dočítať.
Mám dojem, že jsem četl jinou knihu, než o které se píše v příspěvcích pode mnou.
Autor nepredikuje budoucí vývoj na základě moderních ukazatelů a tendencí (rozumějte v kontextu doby, tj. zhruba rok 2008), ale na základě tendencí historických, což je za mě značně rozporuplné.
Tak na jednu stranu předpovídá uzavírání se Číny, která podle něho bude řešit už jen domácí problémy a vrátí do období "Říše středu". Zatímco na druhou stranu takové Japonsko, které vždy usilovalo o expanzi, tudíž na rozdíl od Číny (jež je Friedmanem vyškrtnuta se seznamu soutěžících) bude úspěšně šířit svůj globální vliv, a to včetně velkých územních zisků na úkor první jmenované.
Stejně tak autor předpovídá velké územní zisky a obrovský vliv Turecka, které se s přihlédnutím k dějinám, bude úspěšně pokoušet o Osmanskou říši číslo dvě.
Slovanská duše se mírně zaraduje díky úspěchům našich polských sousedů, pro něž má George Friedman velkou dávku sympatie a prorokuje návrat ke slavným časům Velkopolska.
Největší evropské ekonomiky a vojenské potenciály, tedy Francie a Německo, jsou odsunuty na periferii autorova zájmu (snad kromě německo-polského konfliktu) stejně jako celý koncept Evropské unie.
A tak jednomu přijde až trestuhodné, že se přehlíží Přemyslovská říše sahající v době největšího rozkvětu od Baltu k Jadranu! Proč jsou nám upírány historické zásluhy, na jejíchž základech bychom mohli zcela oprávněně začít být znova určující silou v Evropě?
"Tohle je sci-fi", odpovíte na moje zvolání. Jenže tenhle argument já neberu!
Neboť jedno velké sci-fi je celá tato kniha.
Kniha u které vás mrazí a pokud vás jen trochu zajímá geopolitika a politická geografie, pak jí přečtete jedním dechem.
Zajímavé je zvažovat autorovy argumenty a porovnávat se světem, který je nyní oproti knize o 10 let dál.
Rusko už drží pohromadě dávno jen Putinova autorita...
Čína je záhadná a i přes neustále přesvědčování různých komentátorů, že je příštím vyzyvatelem USA, to vidí pan Friedman jinak...
Je tu už pár let migrační krize, která nahradila v televizi řádění šílených islamistů a která je zřejmě jen předzvěstí nezastavitelných změn, které celý svět v dalších 25 letech čekají...
A pak je tu Turecko, se svým pološíleným polodiktátorem, které rýpe do všech kolem a sonduje mezinárodní systém kam až může zajít, než ho někdo klepne přes prsty. Se současným kurzem má i ono našlápnuto naplnit beze zbytku autorovu vizi...
Otázka je jen, zda je Friedman tak dobrý analytik, nebo už od něj mocní tohoto světa začali opisovat. On sám k tomu prohlásil: "Vezmeme konkrétní mezinárodní situaci a zamyslíme se nad možnými vyústěními. Když vyloučíte ta nepravděpodobná řešení, budete překvapeni, jak málo vám zbude těch pravděpodobných. Pravděpodobně jen jedno či dvě..."
PS: Jednoho dne jsem v knize právě dočetl stránku, ve které autor popisuje budoucí význam Vesmírných sil Spojených států, které budou rovny či nadřazeny ostatním složkám armády USA.
Druhý den jsem zůstal večer sedět u PC jako přimrazený. Titulek na novinky.cz hlásal: "Zakládáme sekci vesmírných sil, oznámil Trump"...
Přečtěte si to. Zkrátka si to radši přečtěte...
Jeden z předních západních zpravodajských expertů, zakladatel "soukromé CIA" STRATFOR, se snaží analyzovat vývojové trendy ve světě a extrapolovat je na příštích 100 let. Je vidět, že nový konflit mezi Západem a Ruskem se mu povedl předpovědět celkem přesně. Rusko dle něj tento konflikt prohraje někdy kolem roku 2020. Samozřejmě čím dál do budoucnosti se v prognozách pohybuje, tím spekulativnější jsou. Těžko předpovídat budoucnost. Co například udělá současný explozitivní rozvoj robotiky a AI s trhem práce?
Zaujímavo napísaná prognóza tak vzdialenej budúcnosti. Autor vychádza z analýzy historických udalostí, vysvetľuje vzájomné súvislosti diania vo svete a predpovedá na základe dlhodobých sledovaní, čo sa môže diať v 21. storočí. Niektoré tvrdenia sú viac uveriteľné, pri niektorých môžete mať pocit, že určite preháňa..... Ale ako aj sám povedal, veľa toho čo sa udialo pred pár desiatkami rokov by sme nepredpokladali, že sa stane. Či sa udalosti budú vyvíjať, tak ako predpovedá, ukáže budúcnosť, ale určite je to veľmi zaujímavé čítanie.
Snaha odhadnout vývoj událostí vzdálených víc než deset let je v podstatě věštění. George Friedman má tedy pravdu když tvrdí, že svět za sto let se může jen málo podobat tomu dnešnímu. Ale zároveň je téměř jisté, že nebude vypadat jako v jeho knize. Ta vychází z premis roku 2008. Autor správně odhadl rostoucí sílu Ruska, ovšem už nemohl a nepředvídal postupný odklon Turecka od Atatürkova odkazu, konzervativní revoluci Polské PiS, Majdan ani Donalda Trumpa. Ve druhé kapitole se žánr překlopil do beletrie a popisované události vyznívaly občas absurdně, občas úsměvně. Nebudu mu vyčítat že selhal ve snaze dosáhnout nesplnitelného cíle, ale vážně, co čekal?
Tato kniha vám pomůže lépe chápat tahy jednotlivých hráčů na geopolitické šachovnici. A pokud jste na tom byli se znalostmi geopolitiky před přečtením této knihy stejně špatně jako já, pak vám doslova otevře oči. Autor a zároveň šéf Stratforu na začátku knihy upozorní čtenáře, že nebude jednotlivým událostem dávat morální znaménka, ale bude všechno věcně a otevřeně popisovat. Což dělá výborně. Některé prognózy vypadají dost ztřeštěně, ale jak sám autor předesílá: kdyby vám někdo v 19. století říkal, že lidé se jednou budou vraždit v plynových komorách, připadalo by vám to nemožné.
Friedman je velmi silný v tom, jak dokáže analyzovat trendy v chování jednotlivých národů, které mají kořeny v minulosti a na základě toho dokáže překvapivě přesně a uvěřitelně prognózovat příští události. Kniha vyšla v USA v roce 2009, u nás se zpožděním a mezitím se už některé jeho prognózy vyplnily. Velmi zajímavé jsou pasáže o geopolitických cílech a prostředcích USA.
Štítky knihy
21. století budoucnost USA (Spojené státy americké) akční futurologie geopolitika konflikty předpovídání
Autorovy další knížky
| 2015 |  Ohniská napätia |
| 2015 |  Nasledujúcich 100 rokov - Prognóza na 21. storočie |
| 2011 | Nasledujúce desaťročie |
| 2020 | Bouře před klidem |
Sprvu som začala veriť v reinkarnáciu, zľakla som sa totiž, či autorova psychika nezažíva okupáciu Stalinovej duše. Nejde ani o samotné prognózy ako o choromyseľné presvedčenie vlastnej dôležitosti (USA) vo svete. Kapitola vojnové plány je taká bezduchá americko-japonská marvelovka, svetová vojna, to si už vyžaduje veľmi nízke IQ, aby čitateľ strávil text, to sa fakt nedalo čítať a to som zniesla aj Starikovove anti-anglosaské žalospevy, je to skrátka text slabomyseľného a duševne chorého človeka, pochlebujúceho cisárovi Nerovi a skladajúceho balady o schopnostiach svojho pána a jeho krajiny. Kniha citlivo pristupuje k ľuďom s IQ Eduarda Hegera, je to doslova očná masturbácia. Jeho vnúčence sa budú hanbiť za výkon svojho deda, ak nezdedia stratu sebareflexie:D Som hrdá na to, že môj dedo, ktorého som síce až tak nepoznala, zanechal po sebe lepšie výsledky, ktoré si vo Večerníčku pozerajú deti po celom Slovensku.
A každý slušný a mentálne zdravý obyvateľ USA by sa hanbil za tie drísty, čo tento výkvet politiky vyprodukoval. Dala by som aspoň jednu hviezdičku za text o demografickej problematike, ktorá má hlavu a pätu, ale radšej dám rovno knižný odpad. Nie je potrebné hodnotiť choromyseľné texty. Je to odpad. Biologický. Pre nebezpečenstvo vážneho poškodenia kritického myslenia. Lepšiu prognózu by poskytla pečeň pána Zemana alebo Umberto Eco zo záhrobia.
Človek je nepoučiteľný a to, čo autor považuje za výhodu USA a dáva mu bojachtivý adolescentný vek, sa nakoniec obráti proti nemu. Budú to sami obyvatelia USA, ktorí sa postavia proti vláde, nie sú zase takí ohlúpnutí vo vlastnej obezite, ako by sa zdalo a raz príde rad aj na nich. Je naivné si myslieť, že USA skončí inak, ako iné krajiny s podobnými mocenskými sklonmi. Sofistikovanosť nakoniec bude odhalená kľúčovými objektmi (ľuďmi) a postihne ju gilotína. Určite si to nenechá ujsť „upadajúce Nemecko a Francúzsko“ :D:D:D:D:D:D:D, „rozpadnuté Rusko“ :D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D, či „tureckí nájazdníci“ :D. Viem s určitosťou predpovedať, že na našich romantických kanáloch budú pribúdať turecké nájazdy, a áno, istotne my Slováci po boku Maďarov, Rumunov či mäsodarcov skazeného poľského mäsa vyvinieme tlak na východ :D:D:D To je kafé, ktorého zrnko nikdy nevidelo kolumbijskú plantáž. Autor nevie absolútne nič o dejinách európskych krajín, a už vôbec nie o tých ázijských. Nestabilným Poliakom však neverím ani ja. :D
Táto kniha má veľmi málo spoločného s reálnou geopolitikou. Dojme aj skutočnosť, že sa Kanada tu vôbec nespomína, hoci susedí s krajinou autora knihy. Súhrnne povedané, táto kniha nie je o prognózach, ale o autorových túžbach, ktoré nerátali s brexitom, covidom či Orbánom. Celý čas čítate o americkej zakomplexovanosti z Japonska, záhadnom postoji k Číne, len nie o tom, čo by sa reálne mohlo udiať (až na demografický text), ale čo by chcel sám autor, aby nastalo. To je celá pointa tohto braku.
Dúfam, že zvyšok sveta, kľúčové krajiny ako Čína, India, Rusko, Nemecko, Francúzsko, Brazília, JAR sa budú naďalej snažiť o multipolárnosť sveta a budú víťaziť napríklad nad ambíciami americkej politiky robiť zo sveta bipolárnu kohútiu arénu. S týmto musia politici pracovať, zatiaľ ale tí európski robia všetko pre dobro USA... tretia strana vždy bude ťažiť z konfliktu dvoch strán, to je pravda, ktorú ignoruje iba extrémista oháňajúcimi sa ľudskými právami, dobrom a zlom... kľúčové krajiny musia smerovať k multipolárnej zostave sveta. Určite najvážnejším problémom zostáva otázka otvoreného vesmíru. Kombinácia slov USA a vesmír je veľmi špatná, určite horšia než kombinácia slov Tom Cruise a prvý film točený vo vesmíre... a to už osobne v oboch prípadoch nepovažujem za nereálny jav...
Problém, ktorý sa nazýva USA, môže vyriešiť iba snaha zvyšku sveta o spojenectvá za účelom ísť nie proti USA, ale vytvárať multipolárny svet. Pomôcť vyriešiť problém USA ešte môžu zásadne samotní Američania a ich voľbou. Zatiaľ môžeme nostalgicky spomínať na Donalda Trumpa.