Naučení korunnímu princi aneb čtyři rozpravy

28.12.2016

Rozprava 1. - Příběh 3.
"Každý, kdo se zabývá povoláním, které je spojeno s přemýšlením, musí být oproštěn od světských starostí a hmotně zajištěn. Jestliže tomu tak není, šípy jeho myšlenek se rozptylují a nedolétají společně k vytyčenému cíli, neboť vhodná slova není možno nacházet jinak než při soustředěné mysli."
Zvláštní, že to, co ve 12. století věděl kdejaký Peršan, neví ve 21. století celý "západ", když na vysoce specializované vědce nakládá břímě byrokracie spojené s granty a obstarávání peněz na výzkum celkově.

Rozprava 1. - Příběh 6.
Zde na příběhu, který má zřejmě prince poučit o tom, že chce-li dcery dobře provdat (a sám si tak polepšit), je třeba, aby byly známé nejen krásou ale i bezpříkladnou učeností, se poprvé výrazně projevuje, že autorem je básník. Obraty jako "závěs nádhernější než jaro v Číně a drahocenější než vyznání víry", "krasavici sladší než život a bytí a spanilejší než zdraví a mládí; s postavou, které by se i urostlý cypřiš upsal do poddanství; s tváří, kterou by i zářící slunce nazvalo svým pánem; s vlasem, který zahanbuje mošus i ambru; s očima, kterým závidí černobílá lastura i narcis" mě autor získal pro další čtení. Kromě toho, že bezejmenná krasavice si budoucího manžela definitivně získala chytrou a pohotovou recitací verše z koránu, tento příběh navíc obsahuje i pár drobností, které naznačují, že některé věci, byly asi dříve v muslimském světě jiné než dnes. Ženich přijel do domu nevěstina otce, kde měl zůstat měsíc a s nevěstou se seznamovat, než si ji odveze. Po přivítání budoucím tchánem vstoupil do nevěstiných komnat, které neopustil po osmnáct dní. Při vítání ho nevěsta uchopila za ruku. Nikde ani zmínka o dohledu mužských příbuzných nevěsty. Přitom manželství zřejmě nedošlo naplnění hned první den, protože příliš rychlý postup zbrzdila nevěsta oním veršem. Na druhou stranu nevěsta a ženich si nejsou rovni a je zjevné, že nevěsta je především šachovou figurkou v politické hře svého otce.

Rozprava 2. - Příběh 3.
Tento příběh opět ukazuje něco, co by mohlo být pro dnešního čtenáře zajímavé. Homosexualita nebránila Jamínuddaulovi, aby byl sultánem a jeho platonická láska k Ajázovi byla dokonce všeobecně známá. Nebylo po něm žádáno, aby Ajáze nemiloval nebo aby své city alespoň tajil. Musel se však zdržet fyzického vztahu, chtěl-li si uchovat svou pozici v islámském světě. Islám tedy nezakazoval homosexuální lásku, ale sex.

Rozprava 2. - Příběh 9.
Zde se jaksi mimochodem dozvídáme, že ženy asi směly v autorově době dědit a vlastnit majetky. Když přišlo poselstvo s dary pro dlouho neuznávaného básníka doslova s křížkem po funuse, chtěli je předat alespoň jeho jediné dceři.
"Vypravuje se, že Firdausí měl dceru neobyčejně ušlechtilého ducha. Chtěli jí předat sultánovy dary, ona však je nepřijala a řekla: "Toho mi není zapotřebí!""

V knize se také mimochodem objevuje pití vína. Například Rozprava 2. - Příběh 10. (autobiografický příběh) poukazuje na to, že muslim Nizámí Arúzí měl vřelý vztah k alkoholu.
"Což o to," odpověděl král smířlivě, "tady ten Nizámí vypije pět číší bílého vína a také udělá pořádnou výtržnost. Mně ale zajímá, který z těch tří je nejlepší básník!"
A následně verše autora:
"Na světě jsme, ó vladaři, tři Nizámí,
celý svět s pochvalou se sklání před námi.
Já sloužím tobě, králi, ve Varsádu,
oni dva v Marvu slaví sultánovu vládu.
Chceš vědět, který z nás tří nejlepší je?
Hle, všichni tři jsme chloubou chorásánské poezie.
Jejich verš -- lehkost ducha, sama ctnost,
sám rozum, přesvědčivý na výsost,
a můj verš víno. A víno, jak se ví,
ducha i ctnost i rozum odplaví!"

Rozprava 3. - Příběh 4.
Sám autor tvrdí, že měl dceru, jejíž horoskop jí dával kvality potřebné pro hvězdářství. Ať už ji měl nebo ne, vyučit ženu takovému váženému řemeslu se v jeho příběhu nejeví jako extravagantní, byť asi nemohla dosáhnout postavení jako muž.
"Když dospěla patnácti let, začal jsem ji vyučovat hvězdářství a ona v tom oboru došla tak daleko, že zodpovídala obtížné otázky této vědy a její výroky byly mimořádně blízko správnosti. Obracely se na ni převážně ženy a pokládaly jí různé otázky..."

Celá rozprava o lékařství stojí za přečtení. Na 12. století (našeho letopočtu) mi z krátkých příběhů (které navíc nemusí být založeny na pravdě) přijde, že lékaři Persie tehdy byli skutečně tak dobří, jak se o nich říká. Několik metod popsaných v rozpravách může dnešnímu Evropanovi připadat podivných, ale vezmeme-li v potaz tehdejší možnosti, mají v sobě často určitou logiku. Navíc se tehdejší lékaři zabývali i psychosomatikou.

Rozprava 4. - Příběh 11.
"Jak jsi vlastně přišel na to," zeptal se potom Fazl katholikose, "že kořen nemoci je v tom, že jsem u svého otce v nemilosti?"
"Aplikoval jsem veškeré příslušné terapie," odpověděl, "a když byly bezvýsledné, uvažoval jsem: snad proti tomu urozenému muži cítí někdo nějakou zášť. Leč nenašel jsem nikoho, kdo by večer usínal se zlobou nebo nevůlí vůči tobě, ale naopak mnohé, kteří se ukládají k odpočinku s modlitbami a žehnáním a blahořečí ti. Až se mi konečně donesla zpráva, že jsi urazil otce a mezi ním a tebou je nepřátelství. Seznal jsem, že příčina je zde, a poukázal na možnost léčení. Tato moje myšlenka neblya nesprávná."

Persie 12. století jistě nebyla osvícená dle našich dnešních měřítek, protože se nejspíš jednalo o otrokářskou společnost (soudím tak z toho, že občas někdo dostal odměnou "sluhu a děvče" a že jeden panovník při urovnávání svých věcí před smrtí propustil na svobodu "sluhy, kteří dobře sloužili"). Na druhou stranu, nebylo asi problémem být židovským hvězdářem nebo křesťanským lékařem, pokud byl ten či onen dobrý ve svém oboru. Přesto je z knihy zřetelné, že židé a křeťané byli druhořadými občany.