Nazí a mrtví
Norman Mailer
https://www.databazeknih.cz/img/books/81_/81758/bmid_nazi-a-mrtvi-Ij7-81758.jpg
4
361
361
Význačný americký spisovatel, příslušník válečné generace, podává v románu na základě osobních prožitků strhující obraz války v Tichomoří. Líčí invasi amerických jednotek na ostrovy Anopopei a boj o jeho vyčištění od Japonců, hlavně se však zaměřuje na charakterizaci amerických vojáků a velitelů, zachycení jejich životních osudů, pohnutek a názorů. Román tak uvádí čtenáře do samého středu amerického života s jeho sociálními rozpory, honbou za úspěchem a mravní bídou. Sugestivně je vylíčen i americký vojenský systém, založený na brutálně vymáhané poslušnosti podřízených, a demoralizující účinky válčení.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2005 , Levné knihyOriginální název:
The Naked and the Dead, 1948
více info...
Přidat komentář
Lidské problémy a vztahy zasazené do válečné doby. Válka jde stranou, o tu tady nejde. Je to jen kulisa k vyhrocení a umocnění vzájemných vztahů mezi vojáky. Každý voják je jiný, každý má své klady a zápory. Ostatně v životě to tak bývá. Pokud budete tuto knihu číst, určitě najdete mezi vojáky a důstojníky někoho s kým se ztotožníte v názorech a psychologii. Mě se to povedlo...
Tuto knihu jsem četl na škole. Moc se mi do ní nechtělo, ale přečetl jsem ji celou. Nebylo to sice úplně ono, možná to bylo tím, že mi bylo 16 let, ale jsem rád, že jsem ji přečetl. Není to oddechové čtení a není to jen o střílení. Je to spíš taková válka člověka se sebou samým. Podruhé bych po ní asi nesáhl.
Jeden z nejlepších válečných románů, jaký jsme zatím četl. Odehrává se na smyšleném ostrově kdesi v Tichomoří a autor se zde soustředí na náhled do lidských duší jednotlivých vojáků. Čím dál delší pobyt u fronty tak zvýrazňuje jejich charakterové rysy, což mezi nimi postupně vyvolává vyhrocenější konflikty. Co se týče bitev, jejich omezené množství vynahrazuje celkem živý popis a čtenář tak do rukou dostává velmi kvalitní knihu, která svědčí o absurdnosti války.
Kniha je dost razatní, vyjma sugestivnosti je to odvyprávěno, odtušeno, odmyšleno velmi syrově. Několikrát sem to chtěla vzdát,ale pak mi to "něco" nedalo. Je v dost nekompromisní. Mám pořád dojem že by mě Mailer v něčem překřičel i kdyby jenom šeptal.
Pro mě je to spíš sonda do duší paranoidních schizofreniků, jejíž vzdálenou kulisu tvoří podivná vojenská operace na nějakém zapomenutém ostrůvku kdesi v Tichomoří. Jestlipak pan Mailer znal nějakého normálního člověka, neřkuli optimistu?
…
Časem, když se nic neudálo a větší a větší úsek průsmyku zůstával za ním, vzrostla i jeho sebedůvěra a netrpělivost. Jeho zastávky byly méně časté a vzdálenosti mezi nimi se zvětšovaly. Na jednom místě byl průsmyk v délce čtvrt kilometru zarostlý vysokou ostřicí. Přebrodil se jí zcela klidně, jistý, že ho nikdo nemůže spatřit.
Až dosud se nenaskytlo žádné vhodné místo pro japonské stráže a jeho opatrnost a bedlivé pozorování pramenily spíš ze strachu z nepostižitelného mlčení hory a průsmyku než z podezření, že narazí na nepřítele. Terén se však měnil. Křoviny houstly a pokrývaly větší plochu; na některých místech jich bylo tolik, že mohly poskytovat úkryt menšímu tábořišti. Věnoval jim cestou zběžnou pozornost, nořil se do stínu lesíků, popošel několik metrů, pak čekal, uslyší-li neklamné zvuky prozrazující spící vojáky. Když se nic nehnulo než listy, práci a zvířata, vyklouzl ven a pokračoval v cestě průsmykem.
V záhybu se znovu průsmyk zužoval; protilehlé stěny útesů zde nebyl víc než padesát metrů od sebe a na několika místech byla soutěska ucpaná divokou džunglí. Trvalo mu mnoho minut, než prošel každým lesíkem, a bylo velice namáhavé prodírat se podrostem a nezpůsobit hluk. Dostal se znovu do poměrně otevřeného prostoru a kráčel dál s pocitem úlevy.
Za dalším záhybem však před sebou spatřil nepatrnou planinu ohraničenou z obou stran útesy a zaplněnou zcela nízkým lesíkem. Ve dne byl odtamtud jistě výborný výhled. Bylo to nejlepší místo pro přední stráže, jaké až dosud viděl, a byl si jist, okamžitě a instinktivně, že Japonci ustoupili sem. Pocítil to se zachvěním v údech a se zrychleným tlukotem srdce. Martinez zkoumal lesík z úkrytu za balvanem, zíraje do měsíčního světla s obličejem staženým a vyjadřujícím napětí. Po své pravici měl pruh hlubokého stínu táhnoucí se podél paty útesu a hladce, aniž si připustil jedinou myšlenku, proklouzl kolem balvanu a plazil se tmou po čtyřech, s tváří skloněnou k zemi. Uvědomil si, že nemůže odtrhnout oči od nepravidelného rozhraní měsíčního světla a stínu, a cítil, že jednou nebo dvakrát nevysvětlitelně přibližuje k světlu. Zdálo se živé, pronikavě skutečné jako on sám; měl stažené hrdlo, jakoby naběhlé, a pozoroval chvění měsíčního světla s němou soustředěností. Lesík se blížil. Nejprve k němu bylo dvacet metrů, pak deset. Zastavil se na jeho okraji a hledal v okolí stopy po kulometném hnízdě nebo po krytu. Ve tmě však neviděl nic než černou hmotu stromů.
Opět byl Martinez v lese, čekaje na nějaký zvuk. Zprvu neslyšel nic a učinil opatrný krok, rozhrnuje rukou podrost, pak další krok vpřed a další. Jeho noha se dotkla ušlapané půdy a s úzkostí ji ohledávala. Poklekl a hmatal po zemi rukama, dotýkaje se listů malého keře po straně. Půda byla udusána a keř byl nalomený.
Byl na nově utvořené stezce.
K tomu ještě někdo pouhých pět metrů odtud zakašlal ze spaní. Martinez ztuhl, takřka ucukl, jako by se byl dotkl něčeho horkého. Kůže na obličeji se mu stáhla a napjala. V tom okamžiku nebyl schopen vydat ani nejmenší zvuk.
Automaticky couvl o krok a slyšel, jak se někdo jiný obrací v přikrývkách. Neodvažoval se už pohnout, obávaje se, že zašelestí o větvičku a probudí je. Nejméně jednu minutu zůstal zcela ochromen. Pustit se nazpět se mu zdálo naprosto nemožné. Vysvětlit by to byl nedovedl; měl z ústupu z lesíka strach, ale nebyl zdaleka tak pronikavý jako hrůza, kterou měl při pomyšlení na další postup. A přece zpět nemohl. Jednou částí své mysli si s neuvěřitelnou rychlostí představil celý výjev, jak se přiznává Croftovi:
„Japčík stojí za nic. “
Ale s dalšími kroky vpřed nebylo cosi v pořádku. Nemohl si to objasnit, hlavu měl jako ponořenou do oleje, ale nějaký důvod tu byl. S odporem, s potlačovanou tělesnou hysterií, jako by kráčel bos mezi spoustou tlustých červů, vysunul jednu nohu, pak druhou, pohybuje se kupředu řadou samostatných náporů vůle. Za minutu postoupil sotva o deset kroků s očima zalitýma palčivým potem. Bylo mu, jako by sledoval každou jednotlivou krůpěj prýštící mu z pórů a spojující se s ostatními, které zaplavovaly vlhké záhyby jeho tváře a těla.
Jednu věc si instinktivně uvědomoval. Japonci dosud mohli prošlapat jen dvě stezky. Jedna musela vést napříč průsmykem, metr nebo dva od kraje lesíka, s výhledem na planinu. Druhá, podélná, by k ní vedla lesíkem kolmo a připojovala by se na první v podobě písmena T. Byl nyní na příčné stezce, po které musel postupovat, dokud by se nedostal k podélné. Podrostem by nikdy neprošel; Japonci by zaslechli i nepatrný šramot a bylo také možné, že by na ně narazil.
Lezl znovu po čtyřech. Vteřiny míjely jako samostatné jednotky, takřka jako by slyšel tikat hodiny. Kdykoli zaslechl některého ze spících vojáků mumlat, musel se zdržovat, aby nehekl. Byli všude kolem něho. Zdálo se, jako by se rozpadal na několik částí; pociťoval nejasnou vzdálenou bolest v kolenou a v dlaních, hrdlo měl mučivě stažené a plné a jeho mozek pracoval s nesnesitelnou zjitřeností. Byl velice blízko osvobozujícím mdlobám člověka ztlučeného do bezvědomí, kterému je už jedno, může-li povstat nebo ne. Jakoby z veliké dálky slyšel šeptající noc džungle.
Tam, kde stezka zahýbala, se zastavil, vysunul hlavu a málem zaječel. Sotva tři kroky od něho seděl voják u kulometu.
Martinez trhl hlavou zpět. Zůstal ležet na zemi očekávaje, že voják otočí kulomet a začne střílet. Nestalo se však nic. Vyhlédl znovu a uvědomil si, že ho Japonec neviděl, že k němu sedí bokem. Za vojákem začínala podélná stezka. Musel by ho obejít a to nebylo možné.
Nyní Martinez věděl, co nebylo v pořádku. Ovšem. Na stezce musela být stráž. Že na to nepomyslel! El juicio. (špan. úsudek). Vedle leknutí, které zažil, byl ještě jiný strach, jako když si vrah vzpomene na všechny zjevné chyby, kterých se při provádění zločinu dopustil. Co ještě, por Dios (špan. Proboha). Znovu vyhlédl a pozoroval vojáka s hypnotickým zaujetím. Kdyby chtěl, mohl by vztáhnout ruku a dotknout se ho. Japonec byl mladý, takřka ještě chlapec, s prázdnými, nedospělými rysy, s mdlýma, přivřenýma očima a s úzkými rty. V měsíčním světle, které proráželo okrajem lesíka, vypadal, jako by napolo spal.
Martinez měl pocit neskutečnosti. Co ho může zadržet, aby se ho nedotkl a nepozdravil se s ním. Jsou oba lidé. Celé soustava války se v jeho mysli zachvěla, takřka zakolísala, až nová záplava strachu zjednala rovnováhu. Kdyby se ho dotkl, byl by zabit. Ale zdálo se to neuvěřitelné.
Nyní již nemohl zpět. Bylo nemožné obrátit tělo tak, aby voják nebyl upozorněn ani sebemenším šelestem. A nebylo ani možné ho obejít; stezka vedla podél kulometného postavení. Bude ho muset zabít. Martinezovy předrážděné smysly se vzbouřily i při pouhém pomyšlení. Zůstal ležet, třásl se a uvědomoval si náhle svou slabost a svou velikou únavu. Zdálo se, že mu v ústech už nezbyla síla k čemukoliv. Nedovedl než zírat mezi keři na měsíční světlo ve vojákově obličeji.
Bude si muset pospíšit. Voják může kdykoli vstát, jít probudit dalšího strážného, aby ho vystřídal, a všechno by bylo prozrazeno. Musí ho zabít ihned.
A znovu se mu zdálo, že v jeho výpočtech je nějaká chyba. Měl pocit, že by stačilo potřást hlavou nebo ohnout údy, aby mu bylo všechno jasné, ale nyní byl chycen. Martinez sáhl po noži a tiše ho vytáhl z pochvy. Rukojeť byla v jeho dlani cizí, jaksi neobratná, ačkoli nože už tolikrát použil k jiným účelům, k otvírání konzerv nebo ke krájení, a nyní věděl, jak ji držet. Ostří neustále odráželo stříbro měsíce, schoval je pod paži a zděšenýma, vytřeštěnýma očima zíral na vojáka sedícího u kulometu. Zdálo se mu, že ho už dobře zná; každý z jeho pomalých, bezstarostných pohybů se důvěrně vrýval Martinezovi do mysli. Když se Japonec zarýpal v nose, objevil se na Martinezově tváři strnulý úsměv. Nebyl si toho však vědom, cítil jen únavu lícních svalů.
Já ho zabít, rozkázal si, ale nic se nestalo. Zůstal ležet, kde byl, s nožem ukrytým v podpaží a vlhká půda stezky zvolna prochlazovala jeho tělo. Střídavě cítil horečku a mrazení. Zase se mu zdálo všechno neskutečné a zmocnila se ho táž hrůza, která ho přepadala ve snech. Nemůže to být pravda, a znovu se zachvěl pomýšleje na ústup. Zvolna – trvalo mu to víc než minutu – se zdvihl na ruce a kolena, vsunul jednu nohu pod sebe a kolísal, nevěda, udeří-li nebo ustoupí, jak když kutálející se peníz ztrácí rovnováhu a padá. Znovu si uvědomil, že drží v ruce nůž.
„Nikdy nevěř Mexikánovi s nožem.“
Vlilo se mu do mysli, dlouho skrývaný útržek zaslechnutého rozhovoru dvou Texasanů, a pocítil křivdu. Zatracená lež a pak všechno zaniklo v představě toho, co se chystal udělat. Polkl. Ještě nikdy v životě nebyl tak ztuhlý. V pozadí všeho byla zmatená vyčítavost k noži, takřka ohromující strach a neodbytné měsíční světlo. Chvíli hmatal, nalezl oblázek, a ještě než byl zcela rozhodnut, vylétl mu z prstů a dopadl na druhou stranu kulometného stanoviště.
Japonský voják se obrátil ve směru zvuku a nastavil mu svoje záda. Martinez se tiše hnul o krok kupředu, zastavil se a šlehnutím paže zachytil vojáka kolem krku. Pak mechanicky, takřka bezstarostně opřel špičku nože o měkké místo mezi jeho krkem a ramenem a vší silou nůž zabodl.
Japonec se mu zmítal v náručí jako plaché zvíře zdvižené svým pánem a Martinez cítil jen osobní podrážděnost. Proč dělá takové obtíže? Nůž nezajel dost hluboko, musel jím cloumat, až ho vytrhl, a bodl znovu. Voják se mu chvíli svíjel v rukou a pak se zhroutil.
S tím opustily i Martineze všechny síly. Hloupě na něj pohlédl, sáhl pro nůž, snažil se ho vytáhnout, ale třásly se mu prsty. Cítil, jak mu po dlani teče krev, trhl sebou a začal si otírat ruku o kalhoty. Mohl je někdo slyšet? Martinezovy uši rozbíraly opět všechny zvuky jejich zápasu, jako by byl z dálky spatřil výbuch a očekával nyní jeho ozvěnu.
Pohnul se někdo? Neslyšel nic a uvědomil si, že se všechno událo velice zticha.
A pak se dostavila reakce. Mrtvý strážný se stal čímsi odporným, čeho bylo třeba se stranit. Martinez pocítil směs úlevy a nechuti jako člověk, který pronásledoval po zdi švába a konečně ho zamáčkl. Mělo to na něj přesně týž a nijak silnější účinek. Zachvěl se, protože mu na rukou schla krev, ale byl by se zachvěl stejně, kdyby na nich měl zbytky rozmačkaného švába. Náhle jediné, na čem mu záleželo, bylo hnout se z místa a Martinez vyrazil, takřka běžel podélnou stezkou pryč.
Dostal se ven do otevřeného průsmyku, urazil dalších několik set metrů a vyhnul se několika lesíkům. Nemohl se už dostatečně soustředit na svůj úkol a bloudil, neboť ztratil svůj jemný pozorovací smysl. Půda průsmyku dosud stoupala, ne sice už tak příkře, ale stále souběžně s úbočím hory. Nemělo to konce. Ačkoli věděl, že ušel teprve několik kilometrů, měl dojem, že ušel daleko víc.
Dorazil k jiné planince s lesem podél levého okraje a poklekl ve stínu, obhlížeje tupě terén. Náhle se zachvěl. Uvědomil si, že se dopustil chyby, když stráž zabil. Snad bude voják, který ji měl vystřídat, spát až do rána, ale ještě pravděpodobněji se probudí; Martinez nikdy nemohl tvrdě usnout, dokud neměl stráž za sebou. Jakmile přijdou na zabitého vojáka, zůstanou všichni vzhůru po celou noc. A ven se nedostane nikdy.
Martinezovi bylo do pláče. Čím déle zůstane, tím to bude nebezpečnější. A pak, jestliže se dopustil takové chyby, kolik je dalších, o kterých neví? Byl znovu na pokraji hysterie. Musí se vrátit, a přece… byl četař, četař armády Spojených států.
Bez této naprosté oddanosti by se byl už před mnoha měsíci zhroutil. Martinez si utřel obličej a vykročil. Dostal neuvěřitelný nápad pokračovat, až by prošel průsmykem a japonským týlem, tak dlouho, až by sám prozkoumal obranu Botoiského zálivu. Na okamžik se mu myslí střídaly slavné výjevy; Martinez vyznamenáván, Martinez stojí před generálem. Martinezova fotografie v mexických novinách v San Antoniu, ale vyprchalo to, muselo to ustoupit před zřejmou neuskutečnitelností úmyslu. Neměl ani potraviny, ani vodu, dokonce neměl už ani nůž.
…
Tohle není kniha pro každého, je celkem složitá a nedoporučoval bych jí jako knihu na relaxaci, ale naproti tomu budete při čtení přemýšlet o věcech, které se v knize dějí a dělat si na ni svoje názory, protože tohle kniha spíš o lidech než o válce, a přestože jsem ji poprvé po 60 stránkách přestal číst, tak na druhý pokus jsem jí přečetl a jsem za to strašně rád. Pokud chcete vědět jaké svinstvo je válka a jaké břemeno váže na obyčejné vojáky nebo na důstojníky doporučuju všemi pěti hvězdičkami, protože kniha si je určitě zaslouží, pokud hledáte odpočinkové čtení poohlídněte se jinde. This is end.
Válka z pohledu vojáka v první linii, poddůstojníka, důstojníka i generála. Komplexně vylíčená operace. Té knize nic nechybí. Vůbec mi nevadilo, že je tak tlustá. Její čtení zasáhne vše od amygdaly po neokortex. Silná kniha, silný zážitek.
Skupina asi deseti vojáků dostane za úkol obejít frontu a dostat se nepříteli do týla. A tak jdou. A čeká je utrpení a některé i smrt. Když ta anabáze skončí (téměř legračně), pokouší se vyléčit si bolavé duše. A mně se ten příběh moc líbil a doporučuji ho k přečtení všem, nejenom příznivcům válečných románů.
Až se mi chce napsat konečně nějaký válečný román, který není o válce, ale hlavně o lidech. Tedy svým způsobem více sociální, než válečný román. Docela trefně na to poukázal Jaroslav Hornát v doslovu k mému vydání: "V takovém interpretačním schématu představuje pak - se všemi důsledky, jež z toho vyplývají - generál Cummings oficiální politickou autoritu, poručík Hearn radikální opozici a vojáci Croftova průzkumného oddílu dezorientované lidové masy." V dílčích úsecích, pasážích a částech má kniha neopakovatelné a velmi zajímavé kousky. Velmi se mi líbilo Mailerovo kašlání, co na to asi řeknou čtenáři a čtenářky, prostě se s ničím nepáral a nastavoval zrcadlo realitě (mnohdy i nepředstavitelné), jak nejlépe mohl. Škubal oponou seč mu síly stačily a já jen doufám, že se mu povedlo odhalit co nejvíce, o čemž by svědčila i změna pohledu na samotný román v americké společnosti někdy v šedesátých letech. Líbila se mi ta prostota jazyka, s jakým je román napsán. Nejde o žádnou květnatou mluvu o dokonale vytvářené celky a důkladně slepované věty. Možná je to i překladem, který ovšem v takovém případě lze považovat za velmi povedený, ale autor si s nějakou slovní zásobou nijak nezavdal, psal prostě jak mu "huba" narostla a to v tomto typu příběhu nelze než neocenit. Hodí se to k němu. Velmi zajímavé mi přišlo, že jsem si během čtení nedokázal k tělu připustit žádnou postavu. On ten příběh v podstatě neobsahuje žádnou kladnou, příjemnou či nějak blízkou postavu. Každá z nich, stejně jako skutečný, reálný a opravdový člověk, obsahuje něco, co čtenáři je nepříjemné, protivné, nebo s tím nemůže souhlasit. Ať už jde o politické přesvědčení, okázale vystavované náboženské přesvědčení, vztah k ženám apod. Za nejúžasnější pasáž knihy považuji rozhovor vojáků o tom, že zabíjet Japonce je v pohodě, protože to jsou pohani a jeden z nich nadhodí, že v Japonsku je na sto tisíc křesťanů. Úžasná ukázka nejen lidského, ale i křesťanského pokrytectví: "Věřím, že mě Bůh nenechá zastřelit křesťana." Postupné flashbacky do "civilního" života hlavních hrdinů jsou mnohem zajímavější, poutavější, hodnotnější a já nevím co ještě, než celá válečná linie. Román má jednu závažnou chybu, která ho u mě připravila o čtvrtou hvězdičku. Tím je její konec, který je strašně natahovaný, ukecaný, zbytečný, zdlouhavý, nudný a nepochopitelně rozdělený do liní několika skupin či osob. Posledních tak 100 stránek oproti předcházející 450 nemá takřka žádnou výpovědní hodnotu, četl jsem je jen z vlastní upjaté neústupné rozhodnosti dočítat rozečtené knihy. Bylo to docela utrpení. Čekal jsem nějakou pointu, nějaké vyvrcholení, ale žádné se nedostavilo.
Vojáci jsou jenom lidé, každý má svůj sen co bude dělat až se vrátí domů, svůj strach při noční hlídce a poslouchání "Yank, jdeme si pro tebe" v zákopech, svoje slabosti, když se blíží vylodění a svírá se mu žaludek, svoje posrané kalhoty, když vedle bouchne granát a utrhne kamarádovi nohu, vzpomínky, jaké bylo milování se ženou. O tom všem je román "Nazí a mrtví".
Při čtení knížky Nazí a mrtví si uvědomíte, že válka není o hrdinství, patosu a ideálech, ale že je to hnusná, špinavá, nesmyslná věc, která by se neměla opakovat. Není to lehké ani příjemné čtení, ale stojí za to si tímhle silným zážitkem projít.
.........nazí a mrtví, spolu s knihou oheň na měsíci jsou balzámem pro fajnšmekry, vynikající........
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) prvotina zfilmováno ostrovy americká literatura válka v Tichomoří americká armáda
Autorovy další knížky
| 1986 |  Nazí a mrtví |
| 1992 | Katova píseň |
| 1990 |  Americký sen |
| 2005 | Duch děvky I. |
| 2010 | Duch děvky |
docela těžko čitelná kniha, která ale velice dobře zachycuje atmosféru. valčení jako takového tam moc není. je to spíš o dění mezi postavami. psychycké pochody a to jak spolu vycházejí, no situace ve které by se asi nechtěl ocitnout nikdo z nás. na jednu stranu jsem rád, že jsem tuhle knížku přečetl, ale na druhou stranu jsem se u ní i nudil.