Ne před slunce západem
Johanna Sinisalo
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/31543/bmid_ne-pred-slunce-zapadem-XGZ-31543.jpg
4
120
120
Román současné finské autorky vypráví příběh mladého reklamního fotografa Mikaela, který se ujme raněného lesního trolla. Mytická a tajemná noční šelma známá ze severských pohádek a pověstí, vědecky objevená a popsaná až na počátku 20. století, je znepokojivým způsobem podobná člověku, a přece se od něho tolik liší. Mikael je přesvědčen, že jako představitel lidské kultury a civilizace má moc uvěznit bytost z divoké přírody ve svém městském bytě, ale magický vztah, který se mezi ním a trollem vyvine, zpochybní a rozruší veškeré hierarchie a kategorie, v nichž Mikael dosud uvažoval.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2003 , One Woman PressOriginální název:
Ennen päivänlaskua ei voi, 2000
více info...
Přidat komentář
Neobvyklý příběh, uvěřitelně a skvěle napsané. Četla jsem již podruhé a opět jsem nadšená. Určitě se chystám i na další autorčinu tvorbu.
Rozhodně jeden z nejzvláštnějších příběhů, jaké jsem kdy četla. Pořád žasnu, kolik témat a hloubky dokáže autorka vtěsnat do takřka pár stránek - a přitom tak, že nemáte pocit tlačení na pilu. Jádro slunce se mi líbilo moc, tahle knížka ve mně zase rezonuje na spoustě úrovní, přestože dějově vlastně neobsahuje nic, s čím bych mohla očekávat, že budu schopná se ztotožnit. Před paní spisovatelkou smekám a opět jsem se utvrdila v tom, že suomikumma je pro mě rozhodně jeden z nejzajímavějších současných literárních proudů vůbec.
Z knihy jsem byla chvílemi rozpačitá, na druhou stranu se mi líbily různé odborné články, básně či legendy, které tvořily osvěžující vsuvky. Zajímavý koncept.
Jádro slunce se mi od autorky líbilo víc, hlavně kvůli tématu feministické dystopie. Kniha se četla dobře, forma vyprávění z pohledu různých postav byla zábavná, ale ten příběh mě neoslovil, nevěřila jsem mu.
Super čtivá kniha, kde se prolíná fantazy s reálným světem tak, že vám to ani nepřijde divné, nereálné. Skoro cítím jalovec, les a pyžmo :)
Velice příjemná kniha. Napsáno poutavě, přečteno během jednoho dne. Za mě zajímavé téma.
Propojení severské mytologie s gay tématikou není pro každého. Fantasy prvek slouží spíš jako odrazový můstek pro popisy vnitřního boje nepodlehnout svojí temné-divoké (přirozené?) stránce, emoční závislosti a zneužívání jiné bytosti. Autorka má fakt talent, protože se mi jejích z popisů uvažování hlavního hrdiny dělalo šoufl. Bravo, ale opakované čtení by byl masochismus.
Tak tohle mě hodně oslovilo. Zprvu jen trochu mystifikace o tom, že trollové existují a jsou to skutečná zvířata, lesní noční šelmy. Jenže pak se příběh rozvinul v hodně působivou ilustraci našeho světa, vztahů mezi lidmi i vztahů k přírodě; Pesimu i Mikaeli jsem v závěru moc držela palce, i když to vlastně moc logiku nemá…
Finské podivno je myslím pro našince dost blízké, kniha mi v něčem připomněla Urbanova Hastrmana, snad i tou tvrdou konfrontací mezi člověkem a bytostí, která se člověku hodně podobá, ale přece je tak jiná…
Má fascinace severem se rozrůstá. Škoda, že stránky dobrých knih se otáčí vesmírnou rychlostí,..na začátku jsem se snad jen trochu obávala vztahů, které se na severu obvykle popisují dost bez obalu, avšak obavy byly (minimálně v tomle případě) zbytečně přemrštěné.
Po celou dobu čtení jsem se v hlavě snažila uplácat podobu trolla Pesiho nebo 'Sinisalotrollo' obecně. Proklikávala jsem obrázky/ilustrace trollích stvoření, ale žádná vyvedená podoba mě nesedí a tak se musím vrhnout do vlastního vypuzení popisované představy, alespoň na papír. Ráda bych taky přičichla k oné borovicové, jalovcové, jehličnaté,.. hutné lesní vůňi. Troll Pesi a tahle vůně je jeden z hlavních důvodů, proč tuhle fantazii zařadit do škatule přečteno. :)
Nejvíce oceňuji, že autorka čerpá z vlastních finských kořenů/mýtů, které oživuje a páruje se současností. Charaktery postav jsou jasné a jednotliví aktéři dostávají slovo vždy ve vlastní kapitole. Příběh je proklán řadou úryvků z finských mýtů, pohádek, poezie, románů, článků ze zpravodaje, odborné literatury,..dotýkajících se trollích stvoření z různých pohledů.
Můžeme si pro sebe uzamknout kus lesa? nebo 'exotické filipínské srnčí oči'? či cokoliv jiného, co nás popadne?
Trochu zklamání. Zábavné i chytré, ale závěr vlastně nejapný - tohle už to bylo mockrát.
Podle mně jeden z vrcholů žánru finského podivna. Neuvěřitelné jak přesně se to povedlo autorce - ženě vystihnout.
Kdo se jednou napil nektaru z poháru trollů, nikdy se už z jejich jeskyně nedostane ven. (One Woman Press 2003, strana 263)
Nezapomenutelná.
Originální.
Otřásající výpověď o lidství a vztazích, o přírodě a civilizaci, o pudech a svobodě.
A o mnohém dalším.
Podivná, napínavá, laskavá i krutá. Severská láska mezi muži, svět reklamního byznysu, naše nelítostná současnost. A přesto uvěříte v trolly, dozvíte se o nich spoustu reálného i mýtického. Zamilujete si trolla Pesiho a budete kroutit hlavou nad světem, ve kterém žijeme my, lidé. Když dočtete, nikdo na vás nebude moci dlouho mluvit.... Je náš svět i světem trollů?
Musím říct, že jsem čekala něco úplně jiného. A myslím si, že nejsem jediná. Přestože název i popis působí magicky, autorka si zahrává s ošemetnými tématy, které mohou člověka uvést do silných rozpaků. Jsou pasáže, které jsem si musela přečíst několikrát za sebou, protože jsem nemohla uvěřit tomu, že se vážně staly. Kniha je plná popisků, abychom si dokázali co nejlépe přestavit, jak ten troll tedy vlastně vypadá. To se jí daří, ale občas už to nutí člověka k netrpělivosti. Je dosti možné, že někteří lidé knihu z důvodu určitých "vztahů" zrovna dvakrát neocení. Nicméně pro ty, kteří jsou připraveni na něco neotřelého a zvláštního, může toto být velmi zajímavé čtení.
Na tuhle knihu jsem se těšil a chtěl si ji původně koupit, ale dá se říct, že mě to vlastně zklamalo. Bylo to tak strašně odměřený a zvláštní, že mě to místy vážně nebavilo. Vztah mezi trollím mládětem a hlavní postavou byl zajímavý, ale ty popisky jejich druhu a hraní si na reálnou fikci už tolik ne...
Seveřani umí realitě transplantovat báje hezky bez jizev. Takhle přirozeně působící nadpřirozeno na mě naposled dýchlo z Lindqvistova „Ať vejde ten pravý“. Tklivě snivé, hodně smutné. Tak blízko a tak daleko, všichni.
Trochu pachuť citového vydírání...a s ním i pád...snaha o „velký“ přesah bolí, překotná dramatizace shazuje. Poklidná přitažlivost tajemna s jemným důrazem na vztahová prázdna by mi ve své komorní sevřenosti krásně stačila...lehce zklamán váhám, tedy vyčkám; co ráno zůstane, co se rozplyne?
.
.
.
v mrazu se 3 troli pod nadjezdem choulí...škoda, potenciál tu byl; i tak jsem za přečtení rád, šlo o nevšední zážitek