Ne před slunce západem přehled
Johanna Sinisalo
Román současné finské autorky vypráví příběh mladého reklamního fotografa Mikaela, který se ujme raněného lesního trolla. Mytická a tajemná noční šelma známá ze severských pohádek a pověstí, vědecky objevená a popsaná až na počátku 20. století, je znepokojivým způsobem podobná člověku, a přece se od něho tolik liší. Mikael je přesvědčen, že jako představitel lidské kultury a civilizace má moc uvěznit bytost z divoké přírody ve svém městském bytě, ale magický vztah, který se mezi ním a trollem vyvine, zpochybní a rozruší veškeré hierarchie a kategorie, v nichž Mikael dosud uvažoval.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2003 , One Woman PressOriginální název:
Ennen päivänlaskua ei voi, 2000
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Ne před slunce západem. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (27)
Seveřani umí realitě transplantovat báje hezky bez jizev. Takhle přirozeně působící nadpřirozeno na mě naposled dýchlo z Lindqvistova „Ať vejde ten pravý“. Tklivě snivé, hodně smutné. Tak blízko a tak daleko, všichni.
Trochu pachuť citového vydírání...a s ním i pád...snaha o „velký“ přesah bolí, překotná dramatizace shazuje. Poklidná přitažlivost tajemna s jemným důrazem na vztahová prázdna by mi ve své komorní sevřenosti krásně stačila...lehce zklamán váhám, tedy vyčkám; co ráno zůstane, co se rozplyne?
.
.
.
v mrazu se 3 troli pod nadjezdem choulí...škoda, potenciál tu byl; i tak jsem za přečtení rád, šlo o nevšední zážitek
Neobvyklý příběh, uvěřitelně a skvěle napsané. Četla jsem již podruhé a opět jsem nadšená. Určitě se chystám i na další autorčinu tvorbu.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Ne před slunce západem v seznamech
v Právě čtených | 2x |
v Přečtených | 148x |
ve Čtenářské výzvě | 13x |
v Doporučených | 16x |
v Mé knihovně | 25x |
v Chystám se číst | 151x |
v Chci si koupit | 40x |
v dalších seznamech | 4x |
Sinisalo má dar popsat věci tak, že mám pocit, že je vidím, cítím nebo slyším. Zároveň mě nenápadně vede k tomu, abych přemýšlela o sobě a o tom, kde končí "civilizace" a začíná "divočina". A nemusí to být jen v přírodě – tahle hranice je možná i v nás samotných. Čtení tohoto románu pro mě bylo zvláštní směsí fascinace a neklidu. Bylo to divné, trochu i krásné a hodně znepokojivé. A přesně proto to bylo skvělé. Finské podivno v nejlepší formě. Jako bych pootevřela dveře do světa, který vždycky někde existoval, jen jsem si ho nevšimla.