Nebe nezná vyvolených
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/152685/bmid_nebe-nezna-vyvolenych-jty-152685.jpg
4
2463
2463
Remarque zde nepíše o válce, ale o poválečném období. Automobilový závodník potkává v sanatoriu dívku, která se zde léčí na TBC. Když odjíždí, dívka se rozhodne odjet s ním, protože už nevěří, že by se vyléčila a chce si užít poslední dny svého života. Knížka se zabývá otázkou života a smrti. Hlavní otázka je, jestli má člověk dlouho žít, ale přitom si nic se života neužije a nebo i pro chvilku štěstí zemřít...?... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1969 , Naše vojskoOriginální název:
Der Himmel kennt keine Günstlinge, 1961
více info...
Přidat komentář
Od této knihy jsem nic moc neočekávala a tento žánr knih nemám moc ráda ale musím říct, že tenhle příběh mě celkem zaujal a vlastně to nebylo tak špatné.
V knize mi byly sympatické obě hlavní postavy a velmi mě zaujaly svými povahami. Líbilo se mi jakým způsobem přemýšlí o životě a že i přes nelehké období, které v knize probíhá a přes všechny problémy, kterými procházejí, si život užívají a plní si své sny. Naopak se mi nelíbilo, že kniha byla částmi zdlouhavá a pomaleji se četla.
Kdybych to měla zhodnotit celé, tak se mi příběh líbil a určitě v něm bylo spoustu věcí na zamyšlení ale nezanechalo to ve mně až takový dojem, takže bych si knihu asi znovu nepřečetla.
Můj první Remarque. Srdcová záležitost a láska na první přečtení. Smutné, podmanivé a smrtelně krásné.
Knihy od Remarqua mám moc rada, ale musim se přiznat, ze Nebe nezná vyvolených mě příliš nezaujala. Podle ostatních recenzi jsem od ni očekávala asi příliš mnoho.
Já bych to shrnula jednoduše. Kniha o životě a smrti a nikdo nikdy neznáme den našeho posledního vydechnuti.
Z mého pohledu byl dej sice silný, ale hrozne se vlekl. Někdy jsem musela stránky preskakovat, abych ji vůbec docetla.
Za mě jen 2 hvězdy
Od knihy jsme neměla žádná očekávání. Od autora jsem znala pouze knihu Na západní frontě klid. Musím přiznat, že po přečtení jsem příběh asi týden rozdýchávala. Občas asi není na škodu si uvědomit s jakou samozřejmostí očekáváme zítřek, další týden, další rok, ale ve skutečnosti netušíme, kolik času tu ještě máme.
Kdysi moje druhá nejoblíbenější od Remarqua. Já jsem jim fandila. Prožívala jsem s nimi každý střípek naděje, každý okamžik, všechnu tu touhu, lásku i zlost. Bojovali, rvali se o kousek štěstí, o každý další den, o příslib něčeho, co nikdy nenastane. Osud to možná věděl - ale oni ne.
I když, možná...
Bolelo to.
Krásny a zároveň smutný príbeh o pominuteľnosti života. Obe hlavné postavy túžia žiť a aj keď dôvody sú odlišné, život oboch je v podstate v neustálom ohrození. Z príbehu plynú rôzne úvahy, napríklad, či obetovať dĺžku života chvílke šťastia a rôzne filozofické zamýšľania sa nad životom a smrťou. Hlavná hrdinka utráca takmer všetky peniaze na luxusný život a cestovanie, ale nemyslím, že by jej to mohol niekto zazlievať. Keď má mladý človek pár mesiacov života a prostriedky, tak je pochopiteľné, že chce toho vidieť a zažiť čo možno najviac. Kniha sa číta dobre, dej plynie príjemne a koniec poukazuje na vrtkavosť osudu. Krásny nadčasový príbeh, na ktorý spomínam aj s odstupom času a určite odporúčam.
Život a smrt. Dvě nerozlučné kamarádky. Láska a naděje. To vše je v této knize. Četla jsem poprvé před 40 lety a nedá se ni zapomenout. Doporučuji.
První knížka v mém životě, kterou jsem si přečetla 2x. A stále si jí připomínám. Každý si myslí, že tady bude do 100 let a za něčím se neustále honí. Když přijde nemoc, tak si někteří uvědomí, že jsme obyčejní smrtelníci a snaží se život přehodnotit. Kde je napsáno, že ten zdravý bude žít déle než ten nemocný. Neznáme dne ani hodinu.
Hlavními postavami této knihy jsou CLERFAYT, který je automobilový závodník a dívka LILLIAN, která se léčí v sanatoriu s tuberkulózou. Seznamujeme se se zaměstnanci a pacienty sanatoria, později naši hrdinové odjedou do Paříže.. Lillian navštíví svého strýce, užívá si nakupování v obchodech, tráví společné chvíle s Clerfaytem, také se zúčastňuje automobilových závodů, ve kterých závodí Clerfayt..
V tomto románu se objevují myšlenky o životě a smrti, při čtení se můžeme zamyslet nad otázkou, co je pro život člověka důležitější – jestli prožít dlouhý život, při kterém se budeme pořád za něčím honit, hromadit majetek, neužijeme si pořádně žádnou volnou chvíli, protože stále budeme v napětí, že ztrácíme čas, který bychom mohli využít k vydělávání peněz, nedokážeme se zasmát, dívat se kolem sebe a jen tak si užít přítomnost okamžiku, anebo prožít krátký život, který prožijeme intenzivně, plnými doušky, ve společnosti někoho, koho milujeme, byť s menším komfortem a tím mám na mysli majetek. Co má pro člověka větší hodnotu? Asi pro každého člověka je to individuální a každý člověk má jiné priority. V románu se nachází také místy filosofování a řada myšlenek, vypsal jsem si jen některé, ale bylo by jich nepochybně určitě více.
Myslím si, že tato kniha obstojí mezi současnými knihami, které mají stejný nebo podobný námět. Naše hlavní hrdiny jsem měl rád. Jsem rád, že se Lillian rozhodla odejít se sanatoria, nebýt Clerfayta, patrně by to nikdy neudělala, ačkoliv ji doktoři od toho odrazovali. Přál jsem si, aby závěr knihy vypadal jinak, ale bohužel nebyl podle mých představ.
Knihu jsem četl pomaleji, asi to bude pravidlem u tohoto autora, ale z druhé strany si říkám, že není kam spěchat, a pokud čtenář nikam nespěchá a nevadí mu, že vyprávění je pomalejší, tak ocení kvalitu příběhu. K některým myšlenkám jsem se vracel, protože jsem je někdy nedokázal na poprvé rozklíčovat. Po dočtení na mne doznívala atmosféra celého románu a byl jsem ve stavu melancholie. Knihu hodnotím na 80 %.
Citáty z knihy, které mne oslovily: /bylo jich určitě více, ale všechny jsem nevypisoval/
Člověk nedělá vždycky, co je správné. Dokonce ani když to ví. V tom někdy bývá kouzlo života.
Ale k čemu to je, když člověk ví, že má pravdu? Člověk má svou špetku rozumu, aby poznal, že jenom podle něho žít nelze. Žije z citů, a s city toho rozum mnoho nesvede.
Bezmocnost je to nejnebezpečnější, co u ženy existuje – neboť žádná žena není ve skutečnosti nikdy doopravdy bezmocná.
Žárlivost přece nezačíná člověkem a taky jím nekončí. Začíná vzduchem, který milovaný člověk dýchá, a nikdy nekončí. Ani smrtí druhého.
Člověk se má dřív, než se vyčerpá zbytečnou nenávistí, pokusit, jestli by v něm nemohl žít.
Jediná věc, která stojí v životě za to, je moci si vyvolit vlastní smrt, a to proto, že pak smrt nemůže člověka zabít jako krysu, nebo ho zahubit a zadávit, když není připraven.
Ty si myslíš, že utrácím peníze – a já si zase myslím, že ty utrácíš svůj život.
Životu není třeba hledět do tváře. Stačí ho jen cítit.
Je to zvláštní, ale dokud si člověk uvědomuje, že padá, není ještě nic ztraceno. Zdá se, že život miluje paradoxy -, když si myslíš, že jsi v bezpečí, jsi vždycky směšný a těsně před pádem -, ale když víš, že jsi ztracen, jsi zahrnován dary. Nemusíš pro to ani hnout prstem – a máš všechno.
Naším neštěstím je, že věříme, že máme právo na život. Ale nemáme je. Když tohle člověk pochopí, opravdu pochopí, pak mnoho hořkého medu rázem zesládne.
Nebe nezná vyvolených, příběh o lásce, o smyslu žití bez budoucnosti a o hře se smrtí, mě už celá léta nepřestává fascinovat svým pokročilým fatalismem. Je psán lehkou rukou, ale mezi řádky je neustále slyšet tichý šelest písku z přesýpacích hodin, které v rukou drží smrt.
Ze začátku mi tahle kniha vůbec nedávala smysl a nebavila mě. Jenže pak, v průběhu týdne mi došlo, že ke mě opět přišla v pravý čas, abych se díky jejímu příběhu zamyslela nad svým životem.
Nikdo nevíme, kolik času nám v tomhle životě ještě zbývá, ale úspěšně to ignorujeme. Každý se ženeme za něčím, o čem si myslíme, že až toho dosáhneme, budeme konečně šťastní. Ale ono to většinou tak nefunguje.
Život je paradox a my všichni žijeme v iluzích. A když potom o některé z iluzí přijdeme, najednou nevíme, co s tím dělat. Říká se, že vše špatné je pro něco dobré, že v nejhlubší propasti se člověku dostává největší příležitosti odrazit se a stoupat vzhůru. Jenže kdo z nás je schopen vidět v přítomnosti propasti to, že už brzy zase uzříme sluneční paprsky?!
"Zdá se, že život miluje paradoxy -, když si myslíš, že jsi v bezpečí, jsi vždycky směšný a těsně před pádem -, ale když víš, že jsi ztracený, jsi zahrnovaný dary. Nemusíš pro to ani hnout prstem a máš všechno." (s. 205)
Říkám si, že knihy, které v poslední době čtu, mi stále přinášejí čím dál tím hlubší zamyšlení nad tím, jak žijeme. Nemám tušení, kam mě to všechno dovede ale mám důvěru v život a v to, že vše má svůj smysl, který ale nemusíme chápat nyní.
Abych se ale vrátila zpět ke knize - tenhle příběh je jiný, než na jaké standardně narážím v knihách, které čtu. Není to zamilovaný román, nenajdete tam sladké pasáže. A ten konec s Vámi prostě musí zamávat, i kdybyste měli srdce z kamene.
Tohle je kniha o lidech, jejichž minulost jim na duši vytvořila šrámy a oni se znovu učí žít. Znovu se učí existovat ve společnosti, zjišťují co je to štěstí, láska, pravda. Příběhem jednoduchá, avšak poselstvím hluboká kniha, která ve mě ale zanechává protichůdné emoce, kterým úplně nerozumím a i z toho důvodu jsem se rozhodla nehodnotit knihu hvězdičkami.
Má první kniha od Remarqua a jistě ne poslední. Lillian chladná, sobecká nebo jen příliš otevřená, přímá a smířená s budoucností? Možná...
Nepromrhala ani jedinou vteřinu "na svobodě" Nečekaná láska s Clerfaytem, avšak bez vyhlídek.
Kapesník do ruky a můžete se začíst.
Remarqueova pozdní tvorba je naprosto skvěla. Strhující kniha o závodění. Jeden ujíždí ostatním závodníkům a druhý své nemoci. Cíl pro je pro oba stejný a nevyhnutelný.
Láska mezi Lillian a Clearfaytem je nekonvenční, jak je u E.M.R. zvykem. Jde o jakési vzplanutí mezi dvěma lidmi kteří žijí dnes. Ani jeden z nich ve vztahu nemá minulost a ani budoucnost.
(SPOILER)
Dlouho jsem se na tuto knihu těšila a vůbec mě nezklamala. Remarqua mám moc ráda a jeho knihy jsou pro mě vždy tak čtivé. Od začátku jsem se tak nějak smiřovala s tím, že na konci knihy se s Lillian budu muset rozloučit, ale smrt Clerfayta mě úplně šokovala.
Moc se mi líbila myšlenka, že člověk nemá nárok na život a proto je každá vteřina na světě dar.
Musím uznat, že pan Remarque má úžasnou slovní zásobu a umí jednu věc či pocit popsat tolika slovy, tolika přívlastky. Ale za mě bohužel na úkor děje. Mám pocit, že toho v knížce moc není. Tak nějak jsem očekávala, že tak silné téma mě hluboce zasáhne a že na konci budu brečet jako želva. Ale nic takového, nějak mě to nechalo chladnou. Možná to bylo tím, že Lillian mi nebyla vůbec sympatická a v průběhu čtení mi začal vadit i Clerfayt. Znám člověka, který má vyměřený čas, ale rozhodně ho neutrácí nakupováním drahých šatů a pitím vína, to přece není to, co by si člověk měl chtít ještě užít.
Nebe nezná vyvolených je nejdůležitější kniha, která mne provází mým životem.
Kdybych si směla vzít na pustý ostrov jednu jedinou věc, vzala bych si tuhle nenápadnou knížku, protože je jedna z těch, kde se doslova mazlím s každou větou. ❤️
Když jsem knihu začínala číst, chvilku mi trvalo, než mě stáhla do děje. Ale pak to stálo za to. Kniha je plná skrytých poselství a moudrostí, že člověk musí potom o životě přemýšlet trochu jinak. Dokonalé dílo.
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Nestárnoucí klasika. Po letech jsem si přečetla znovu a byla jsem opět nadšená.