Nebe nezná vyvolených
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/39239/nebe-nezna-vyvolenych-39239.jpg
4
2463
2463
V malém sanatoriu vysoko ve švýcarských horách svede náhoda dohromady dva hráče se smrtí - křehkou, krásnou, avšak nevyléčitelně nemocnou dívku Lillian a stárnoucího automobilového závodníka Clerfayta, který přijel navštívit přítele. Lillian, jež odmítá pomalé umírání pod lékařským dohledem, přijme Clerfaytovu nepříliš vážně míněnou nabídku a hluchá k varování odborníků i přátel opouští sanatorium a odjíždí s novým známým do Paříže. Nehodlá promarnit ani vteřinu. Láska, která mezi Lillian a Clerfaytem vzniká, je bez minulosti a budoucnosti, je to láska ve stylu carpe diem odměřená časem od závodu k závodu a od jednoho chrlení krve k druhému. Zpočátku celkem nezávazný vztah se však náhle začne komplikovat…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1992 , SvobodaOriginální název:
Der Himmel kennt keine Günstlinge, 1961
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Čtu teď na střídačku různého Remarqua a Harryho Pottera, oboje poprvé v životě, celkem zajímavá kombinace.
Nebe nezná vyvolených vůbec nevím, jak hodnotit, celou dobu jsem váhala, jestli mám k některé z hlavních postav nějaké sympatie.
Clerfayt, už asi spíš středního věku, automobilový závodník, za války, nebo i před ní však prý dělal ledacos; co vede člověka k tomu, že si pak vybere k vydělávání peněz zrovna tohle? Snadné a rychlé? Ale riskovat kvůli tomu život, když jsem si ho i přes válku zachoval? Nebo už na životě nelpí, protože válka mu vzala mu vzala někoho, koho měl rád?
V knize se nepíše, jak a kde válku prožili, jsou tam jen náznaky. Clerfayt byl v zajateckém táboře: “Taky jsem byl takový. Před tisíci lety. Důkladně jsem se změnil. Musel jsem. Jenže co zbylo? Kromě cynismu, ironie a falešné povýšenosti?
U Lillian víme, že jí je 24 let, v sanatoriu je 4 roky a předtím byla 6 let válka. “Co znám ze života? Zkázu, útěk z Belgie, slzy, strach, smrt rodičů, hlad a pak nemoc z hladu a útěku. Předtím jsem byla dítě… Znám jen zatemnění a déšť bomb z temného nebe a pak okupaci, strach, skrývání a zimu.
Stačí toto k vysvětlení jejich počínání? Smutná kniha.
Krásný a emotivní román z pera světového spisovatele. Tentokrát není přímo z války, spíš z meziválečného období. Skvěle vybraný námět a krásně napsané dílo.
Knížka veskrze filosofická, ale po západní frontě čekala jsem více.
Chápu nesnesitelnost dlouhodobého pobytu v sanatoriu, ale kdo si tenkrát mohl dovolit léčení ve Švýcarsku? Přesto dívka měla už všeho dost a rozhodla se užít si poslední čas života, ale jakoby nevěděla jak. Utrácela kapesné a zapíjela žal. Čekala smrt a dělala všechno pro to, ale když se s ní setkala nečekaně, chtěla se vrátit a ještě se pokusit... Moc smutný román.
Já jsem byla mile překvapená. Od autora jsem zvyklá spíš na válečný díla a tohle bylo něco jiného. Zajímavé, důležité otázky a ten konec jsem upřímně čekala jiný... Doporučuji
Je mi líto, ale nadšení ostatních nesdílím. V každé knize by měla být jedna postava které je nutno fandit, ale tady jsem nenašel žádnou. Clerfayt byl jen povrchní floutek, který vše bral na lehkou váhu a Lillian egocentrická na dámičku si hrající nána. Když by nezemřela na TBC, stejně by zemřela na ztvrdlá játra z alkoholu. Toho nemělo absolutně nic společného s "užíváním si života" ale spíše s hyřením a rozmařilostí. Sorry, ale tato klasika se minula účinkem. Líto mi nebylo ani jednoho z nich. Slabé 45%
(SPOILER)
Pro prvním přečtení v nácti jsem byla okouzlena romantikou příběhu i atmosférou Paříže, Benátek a riviéry. Teď po asi 30 letech to cítím jinak. Přestože příběh zůstal stejný, já jsem se asi trochu změnila a víc než romantiku vztahu Lillian a Clerfayta jsem teď vnímala jeho vývoj i vývoj Lillianina smíření se s koncem. Navíc mě teď, po nespočetném shlédnutí mého oblibeného filmu Nebožtíci přejií lásce, u jinak smutného konce překvapivě a vlastně dost nepatričně pobavila zmínka o dvou zinkových rakvích.
" Na okamžik nemohla pochopit, že muž necítí to, co ona - ale zřejmě i zázraky časem zevšední."
(SPOILER) jedna z prvních knih, které si někdy v době, kdy dospíváte, můžete z hodnotné beletrie přečíst. Někdy v 16 jsem z ní byla nadšená, dojatá, zhltla jsem ji jedním dechem. Může vám dát podnět k zamyšlení se nad tím, co je v životě důležité, nad tím, jak někdy s životem hazardujeme, jindy se ho snažíme držet zuby nehty, když se přiblížíme k druhému břehu... A také je o tom, že nebe nezná vyvolených a že neexistuje žádný pořadník na to, kdo z tohoto světa odejde dřív, ať už proto, že je nemocný či starý. Jsme jen hosté na této planetě a nikdo nemá záruku, že tu bude do stovky.
Knihu mi spomenul jeden z mojich žiakov keď som sa pýtala na obľúbenú knihu. A som rada, že som si ju prečítala. Je úžasná. Smutná, krásna, trpká, nespravodlivá- taká, aký je aj život. Človek si naozaj uvedomí, že je tu iba na prázdninách a ako by sme si ten život mali užiť čo najlepšie a starať sa iba o veci, na ktorých záleží.
Čtu již po druhé v životě - po cca 30ti letech… je to stále “ krásně smutný příběh, který mě vzal u srdce…
Chcete se dozvědět něco o ženách a o mužích a o jejich myšlení? Čtěte tohoto Mistra slova. Tentokrát v příběhu lásky, která byla už předem odsouzena k tragickému konci. Přesto se necháváme rádi strhnout a doufáme v zázrak. Tak hluboce pravdivé, tak hrozně smutné, tak úžasně napsané.
Krásný a poutavý příběh s velkým odkazem a filozofickou hloubkou napsaný tak, jak to dokáže jen pan Remarque.
Pokaždé, když ho čtu, působí na mně jinak a objevují se nové věci a nové úhly pohledu.
Před pár dny jsem potkal známou z protějšího paneláku. Ahoj, kde máš manžela s pejskem? On mi umřel a pejsek taky. A byl ještě mladý a zdravý, měl jenom 70 let. Začal kašlat krev a za měsíc byl mrtev. V tu chvíli jsem odpověděl: Nebe nezná vyvolených. Ještě ten večer jsem šáhl do knihovny a otřepanou knihu na jeden zátah potřetí přečetl. Vážný a kraso-smutný román (výstižný Hrabalovský výraz) je napsaný z lehkostí autorových knih. Téma nemůže být jiné, než o smyslu naplnění krátkého života a příchodu brzké smrti. Kniha vyšla v roce 1961 a Remarque ji zřejmě napsal pod vlivem události na v té době proslulém italském automobilovém závodě Mille Miglia (tisíc mil) tzv. Z Brescie do Brescie. viz. https://cs.wikipedia.org/wiki/Mille_Miglia
Latinské: Carpe diem-užívej dnes a važ si života ztrácí v současné konzumní době ,,mekáčů s big hamburgery" na významu. Doporučuji, nejenom jako povinnou školní četbu. Film ,,Bobby Deerfield" s All Pacinem a Martou Keller je filmová světová klasika z roku 1977.
P.S. urguji marně duplicitu vložených recenzí. Hoši se ale více starají, zda je na profilech fotka oválná, nebo čtvercová...
Školní povinná četba v teen věku a nyní audio kniha. Už si nepamatuji, co ve mně četba tehdy vyvolala, snad pozastavení nad dívčiným smutným osudem. Ve svých 49 letech vnímám ze stránek blížící se smrt a Lillianino carpe diem jako touhu žít nemarnivě. Clerfaytovo závodění je v jejich očích zavrženíhodné, přesto jeho absence lítosti (ke všemu) jí imponuje. On bere hazard jako hru, která mu přece vyjde. Ona jako poslední štaci s jasným koncem, před kterým neuteče.
Bezvadná kniha, kterou jsem četl už hodně dávno někdy na Průmyslovce jako povinnou četbu. Už tenkrát se mi hodně líbila. Teď jsem se k ní díky výzvě znovu dostal a líbila se mi pořád. Jinak si myslím, že 666Jitka to napsala naprosto perfektně a nezbývá než souhlasit.
Krásný román o dvojici hrdinů se zvláštním vztahem ke smrti. Clerfayt je automobilový závodník, Lillian těžce nemocná dívka, která nevěří, že by se ještě mohla vyléčit. I přes všudypřítomné téma umírání jde o knihu plnou života, rozhodně se nejedná o ponuré a patetické čekání na smrt, naopak. Postavy ovšem hodně filozofují a čtenář je neustále nenásilně konfrontován s jejich nevšedními postoji.
„Z Brescie do Brescie! Existoval větší symbol nesmyslnosti? K tomu jim život daroval takový zázrak, jako jsou zdravé plíce a srdce, nepochopitelné chemické továrny jako játra a ledviny a bílou, měkkou hmotu v lebce, fantastičtější než všechny hvězdné systémy, to všechno proto, aby to dávali v sázku a aby, budou-li mít štěstí, dojeli z Brescie do Brescie! Jaké absurdní šílenství. Pohlédla na řetěz aut projíždějících bez ustání po nábřeží. Nejede vlastně každé z Brescie do Brescie? Z Toulouse do Toulouse? Od sebeuspokojení k sebeuspokojení? A od sebeklamu k sebeklamu? Já také, pomyslela si. Já pravděpodobně také! Přesto přese všechno! Ale kde je ta má Brescie?“
Je to smutné, když se člověk až nyní potká s E.M.R. a je to veliké štěstí, že jej konečně objevil! Bylo mi dopřáno prožít tak intenzivně bolestný život a nechat si ještě dlouho rezonovat otisk jeho duší. A jaký je ten náš?
K danému autorovi mě přivedl kdysi dávno dobrý přítel. Vždy je to vzpomínka i na něj, která hřeje na duši.
Autor semnou vždy zamává a jeho příběhy ještě dlouho zůstávají pod kůží.
Po mnoha letech, kdy mne kniha jako povinná četba, nijak zvlášť nebrala, jsem si ji poslechla na ČRo. V podání Igora Bareše mne nadchl nejen skvělý přednes, ale i obsah jsem najednou, po těch letech, vnímala úplně jinak, s větším porozuměním. Do některých knih musí člověk asi dorůst, i když velkým plusem byl fakt, že šlo o audio verzi (měla-li bych se vrátit k tištěné podobě, rozmýšlela bych se asi více, déle a kdo ví, jestli bych ji nakonec neodložila).
Poslech ČRo. Doma v knihovně několik knih od Remarque, bohužel dodnes žádná pokořená. Knihu jsem si pouštěla nejméně 3x a pořád v ní nacházela něco, co mě přimělo popřemýšlet. Téma bylo velice dobře zvolené - polemika o křehkosti života v podání těžce nemocné mladé ženy. Po přečtení jsem měla chuť si koupit nějaké drahé šaty, vyrazit na vysněné cesty, usmívat se nad nesmyslností závodů z Brescie do Brescie a lpění na majetku. Krásný, citlivý příběh s podmanivým hudebním doprovodem a hlasem Igora Bareše.
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Kniha má zajímavý příběh trochu některé pasáže zdlouhavé konec jsem čekal že bude takový jen že v jiném poradi.