Nebe nezná vyvolených
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/407/bmid_nebe-nezna-vyvolenych-OCu-407.jpg
4
2471
2471
V malém sanatoriu vysoko ve švýcarských horách svede náhoda dohromady dva hráče se smrtí - křehkou, krásnou, avšak nevyléčitelně nemocnou dívku Lillian a stárnoucího automobilového závodníka Clerfayta, který přijel navštívit přítele. Lillian, jež odmítá pomalé umírání pod lékařským dohledem, přijme Clerfaytovu nepříliš vážně míněnou nabídku a hluchá k varování odborníků i přátel opouští sanatorium a odjíždí s novým známým do Paříže. Nehodlá promarnit ani vteřinu. Láska, která mezi Lillian a Clerfaytem vzniká, je bez minulosti a budoucnosti, je to láska ve stylu carpe diem odměřená časem od závodu k závodu a od jednoho chrlení krve k druhému. Zpočátku celkem nezávazný vztah se však náhle začne komplikovat…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , Ikar (ČR)Originální název:
Der Himmel kennt keine Günstlinge, 1961
více info...
Přidat komentář
Krásně smutná kniha, mám jí přečtenou už asi po desaté a vždycky mě dostane a brečím u ní jako želva
To, ako vie Remarque opísať bežné denné udalosti neobyčajne pôvabne, je jeho najväčšia prednosť.
"Jakže to jednou Clerfayt řekl? Jediná věc, která stojí v životě za to, je moci si vyvolit vlastní smrt, a to proto, že pak smrt nemuže člověka zabít jako krysu, nebo ho zahubit a zadávit, když není připraven. Ona připravena byla. Chvěla se, ale byla připravena....."
Remarque, ako to robíš? Ako je možné, že aj napriek očakávanému dokážeš vždy prekvapiť?
Pdobnosť s Troma kamarátmi je síce veliká, ale v samotnej podstate sa jedná o úplne iný príbeh. Príbeh, ktorým Remarque zas a znova poukazuje na život a na smrť. Na tú tenkú hranicu medzi bytím a nebytím. A práve medzi tou tenkou hranicou sa odohráva náš život. Neistý, nepredvídateľný, ale náš. Remarque vie, a preto nám prostredníctvom každej z jeho kníh pokladá tieto dôležité životné úvahy tak, aby sa čitateľ mohol zamyslieť. On nám vlastne ukazuje to, čo je v živote dôležité a je len na nás, či sa do jeho úvah ponoríme a zhodnotíme vlastné životy, alebo jeho príbehy "uchopíme" len ako spestrenie dlhých večerov.
"Jsme odsouzení k smrti. Ale nejenom my. Ostatní taky! Všichni! Všichni! Jenomže my to víme. Ti ostatní ne."
Pro mě dost atypický Remarkův román,ve své podstatě dosti komorní. Nebojí se ubrat válečný patos,pro něho tak typický. Zúžené a přesto citlivé dialogy,pouze čtyři pět hlavních postav,inu,velmi vkusné a překvapující...
Můj milovaný autor. Není kniha od něj, která by se mi nelíbila. A tahle patří k těm, co mě uchvátila nejvíc.
Nikdy nikdo neví kolik dnů má před sebou a tohle poselství je v tomto krátkém příběhu umocněné krutou ironií osudu, kdy na smrt nemocná dívka přežije svého přítele...
Velmi mě to mrzí, jelikož jsem po chvále na Remarqa měla opravdu velká očekávání a kniha mě zklamala. Ne že by se nečetla rychle a neměla myšlenku, ale neshledala jsem na ní nic fantastického, pro co bych jí chtěla doporučovat dál nebo snad číst znovu. Příběh byl na můj vkus moc předvídatelný a nedokázal mě ničím nadchnout, všudypřítomné filozofování nad životem a smrtí bylo na můj vkus příliš "ukecané" a převážná většina dialogů o ničem. Tohle opravdu není můj šálek čaje...
Tragický příběh, ostatně jak je u Remarqua zvykem. Ve druhé polovině strhující, v některých pasážích je třeba velkého soustředění. Stojí za přečtení.
Pěkný knižní zážitek.... Zatím jsem od Remarqua měla nejraději Tři kamarády, ale tato knížka se tomu velmi přiblížila... I když jsem cca od půlky věděla, jak to asi dopadne, nevadilo mi to...
O hodně lepší, jak Stíny v ráji, kterou jsem četla před touhle, ale jako například k Jiskře života nebo Třem kamarádům se to ani nepřiblížilo.. Téma je podobné jako u Třech kamarádů, ale celkový zážitek je úplně jiný.
Hodnotenie, ktoré uviazlo na polceste... zvláštne. Knihu som prečítal jedným dychom behom dvoch večerov a zároveň bola predvídateľná. Postavy mi boli sympatické a zároveň vzdialené - nestihol som si k nim vypracovať vzťah a ani pochopiť ich životný štýl. Ale malo to isté čaro.
Mrzelo mě, že jsme se nikdy nedozvěděli, jak se Clerfayt jmenovat jménem :D :/
Tuto knihu mám od Remarqua nejraději. Nádherný příběh, popsaný takovým způsobem, že čtenář ten smutný a krátký život žije spolu s postavami.
Kniha se mi velmi líbila, příjemná změna od Remarqových válečných knih. Hlavní poselství: máme si vážit života a užívat si ho, jak jen to jde.
Tento neveselý příběh automobilového závodníka a nemocné dívky je asi první prózou, kterou jsem skutečně naplno přečetl a která se zároveň navždy zapsala do mého srdce. Líčí totiž láskyplný vztah dvou lidí pohybujících se na hranici života a smrti, v němž není minulost ani budoucnost a v němž je vše nutné prožít naplno, protože nebe nezná vyvolených a nikdo si zcela nemůže zvolit čas svého odchodu. Na pozadí tak trochu mrazivé atmosféry všudypřítomného konce bytí se tak odehrává děj plný vášně, bláznovství, strachu a touhy po životě. 95 %
Přiznám se že knihu jsem "četla" jako audiopovídku v autě. Ale získala si mě naprosto :) jedna z mála knih, u které nemůžete předvídat co se stane dál, protože pokud se o to pokusíte, zjistíte, že jste střelili naprosto vedle. Není to tedy taková ta kniha plná úvah, popisů a tedy statická a nudná. Střídají se tu pasáže, kdy se musíte zamyslet a uvažovat nad životem a smrtí a pak najednou baf a nastane neočekávaný zvrat. Jinými slovy, dokonalost
Moc povedená kniha, i když jak již bylo párkrát zmíněno níže, pro ty co četli Tři kamarády, je tohle trochu sklamáním. Avšak i přes mírné opakování děje se v knize pro mě našli nové odchylky, které mě chvílemi štavaly (např. lhostejnost Lillian) a jindy zase okouzlily... Prostě Remarque je jednen z mých nejoblíbenějších spisovatelů a tak to i zůstane :)
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Kniha se mi líbila, ale musím říct, že na Remarqua jsem čekala tak nějak víc, děj se mi zdál jasně předvídatelný a do hlavních postav jsem také příliš nepronikla. Občas se v knize objeví zajímavé filozofické myšlenky, ty mě ale nakonec taky začaly spíše nudit častým opakováním a vracením se k přemítání o smrti. Ale nakonec se kniha četla dobře, jen mi nepřišla psaná autorovým klasickým stylem.