Nebo nepozná obľúbencov
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/136789/nebo-nepozna-oblubencov-136789.jpg
4
2509
2509
Príbeh lásky smrteľne chorej Lilian a automobilového pretekára Clerfayta, o potrebe žiť život naplno i napriek nebezpečenstvu a vedomiu dočasnosti. Vyšlo v edícii Spoločnosť priateľov krásnych kníh.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1971 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Der Himmel kennt keine Günstlinge, 1961
více info...
Přidat komentář
Školní povinná četba v teen věku a nyní audio kniha. Už si nepamatuji, co ve mně četba tehdy vyvolala, snad pozastavení nad dívčiným smutným osudem. Ve svých 49 letech vnímám ze stránek blížící se smrt a Lillianino carpe diem jako touhu žít nemarnivě. Clerfaytovo závodění je v jejich očích zavrženíhodné, přesto jeho absence lítosti (ke všemu) jí imponuje. On bere hazard jako hru, která mu přece vyjde. Ona jako poslední štaci s jasným koncem, před kterým neuteče.
Bezvadná kniha, kterou jsem četl už hodně dávno někdy na Průmyslovce jako povinnou četbu. Už tenkrát se mi hodně líbila. Teď jsem se k ní díky výzvě znovu dostal a líbila se mi pořád. Jinak si myslím, že 666Jitka to napsala naprosto perfektně a nezbývá než souhlasit.
Krásný román o dvojici hrdinů se zvláštním vztahem ke smrti. Clerfayt je automobilový závodník, Lillian těžce nemocná dívka, která nevěří, že by se ještě mohla vyléčit. I přes všudypřítomné téma umírání jde o knihu plnou života, rozhodně se nejedná o ponuré a patetické čekání na smrt, naopak. Postavy ovšem hodně filozofují a čtenář je neustále nenásilně konfrontován s jejich nevšedními postoji.
„Z Brescie do Brescie! Existoval větší symbol nesmyslnosti? K tomu jim život daroval takový zázrak, jako jsou zdravé plíce a srdce, nepochopitelné chemické továrny jako játra a ledviny a bílou, měkkou hmotu v lebce, fantastičtější než všechny hvězdné systémy, to všechno proto, aby to dávali v sázku a aby, budou-li mít štěstí, dojeli z Brescie do Brescie! Jaké absurdní šílenství. Pohlédla na řetěz aut projíždějících bez ustání po nábřeží. Nejede vlastně každé z Brescie do Brescie? Z Toulouse do Toulouse? Od sebeuspokojení k sebeuspokojení? A od sebeklamu k sebeklamu? Já také, pomyslela si. Já pravděpodobně také! Přesto přese všechno! Ale kde je ta má Brescie?“
Je to smutné, když se člověk až nyní potká s E.M.R. a je to veliké štěstí, že jej konečně objevil! Bylo mi dopřáno prožít tak intenzivně bolestný život a nechat si ještě dlouho rezonovat otisk jeho duší. A jaký je ten náš?
K danému autorovi mě přivedl kdysi dávno dobrý přítel. Vždy je to vzpomínka i na něj, která hřeje na duši.
Autor semnou vždy zamává a jeho příběhy ještě dlouho zůstávají pod kůží.
Po mnoha letech, kdy mne kniha jako povinná četba, nijak zvlášť nebrala, jsem si ji poslechla na ČRo. V podání Igora Bareše mne nadchl nejen skvělý přednes, ale i obsah jsem najednou, po těch letech, vnímala úplně jinak, s větším porozuměním. Do některých knih musí člověk asi dorůst, i když velkým plusem byl fakt, že šlo o audio verzi (měla-li bych se vrátit k tištěné podobě, rozmýšlela bych se asi více, déle a kdo ví, jestli bych ji nakonec neodložila).
Poslech ČRo. Doma v knihovně několik knih od Remarque, bohužel dodnes žádná pokořená. Knihu jsem si pouštěla nejméně 3x a pořád v ní nacházela něco, co mě přimělo popřemýšlet. Téma bylo velice dobře zvolené - polemika o křehkosti života v podání těžce nemocné mladé ženy. Po přečtení jsem měla chuť si koupit nějaké drahé šaty, vyrazit na vysněné cesty, usmívat se nad nesmyslností závodů z Brescie do Brescie a lpění na majetku. Krásný, citlivý příběh s podmanivým hudebním doprovodem a hlasem Igora Bareše.
Audio ČRo: Velmi líbivý román. Je faktem, že kdybych ho měl číst, asi by mě nebavil. Dost udělal hudební podkres.
Využila jsem poslechu na ČRo a udělala jsem dobře. Přednes Igora Bareše byl skvostný a lahodný pro mé uši. Vrátila jsem se do maturitní četby, vnímala už vyzrále. Remarque - pro mě nostalgická romantika, odvažná, feministická i vamp hrdinka. I na mě zavál Kouzelný vrch. Líbilo se mi to smutné dobrodrůžo.
Četla jsem již podruhé a to s rozestupem 25 let. A pořád mě to dokáže dostat ten smutek a "beznaděj válečné genetace".
A vlastně jsem došla opět ke stejnému závěru, že je lepší ten život prožít, než ho jej jen tak přežívat.
Remarque patřil k mým nejoblíbenějším spisovatelům v době střední školy. Určitě bych tuto knihu v tom věku ocenila víc než teď. Mrzelo mě, že děj i konec byl příliš předvídatelný. Přesto je to kniha, která stojí za přečtení.
Dojemný příběh dvou náhodně se setkajicich lidí, kteří si nesou v srdci bolest. Smutné, úchvatně napsané.
Na ČRo2 byla četba na pokačování této knihy. Z knihovny jsem vytáhl brožované prvé vydání, po více než 50 letech, rozevřel stránky a sledoval text. V četbě bylo mnohé vynecháno, stopnul jsem a slova, věty, odstavce a mnohdy i celé stránky jsem dočítal.
Již v prvé polovině jsem zjistil, jak velký rozdíl je číst tento příběh života, lásky a smrti ve 20 a nyní (75). Tenkrát jsem byl plný nadějí, očekávání i naivity, dnes po krásně i smolně prožitých letech chápu příběh Lillian a Clerfayta mnohen hlouběji. V mládí byla smrt něco obávaného, ale vzdáleného, o čem nebylo nutné uvažovat, vévodila láska. Dnes, když je konec v dohlednu a láska odešla, již smrt není obávaná, ale přirozená.
Poslouchala jsem jako audio, bylo to velmi zajímavé, knížka o životě, o touze žít a o smrti, knížka s přesahem. Myslím, že v mysli semnou zůstane dlouhou dobu.
(SPOILER) Krásná, dojemná knížka zabývajíci se otázkami života a smrti. Vážně nemocná dívka Lillian odejde z horského sanatoria s automobilovým závodníkem Clerfaytem. Jejich láska nemá dlouhé trvání, Clerfayt se zabije při závodu a nedlouho po něm umírá i Lillian na TBC. Doporučuji.
"Mít odvahu je něco jiného než nemít strach.
To první je vědomí nebezpečí, to druhé je nevědomí."
Krásná kniha
Je to starší text, běkteré slovní obraty jsou zkrátka "ojeté" řečeno slovy jedné z postav knihy, ale jinak je to skvostné.
O touze žít, nejen přežívat a čekat na smrt. A tak by to měl mít každý.
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Před pár dny jsem potkal známou z protějšího paneláku. Ahoj, kde máš manžela s pejskem? On mi umřel a pejsek taky. A byl ještě mladý a zdravý, měl jenom 70 let. Začal kašlat krev a za měsíc byl mrtev. V tu chvíli jsem odpověděl: Nebe nezná vyvolených. Ještě ten večer jsem šáhl do knihovny a otřepanou knihu na jeden zátah potřetí přečetl. Vážný a kraso-smutný román (výstižný Hrabalovský výraz) je napsaný z lehkostí autorových knih. Téma nemůže být jiné, než o smyslu naplnění krátkého života a příchodu brzké smrti. Kniha vyšla v roce 1961 a Remarque ji zřejmě napsal pod vlivem události na v té době proslulém italském automobilovém závodě Mille Miglia (tisíc mil) tzv. Z Brescie do Brescie. viz. https://cs.wikipedia.org/wiki/Mille_Miglia
Latinské: Carpe diem-užívej dnes a važ si života ztrácí v současné konzumní době ,,mekáčů s big hamburgery" na významu. Doporučuji, nejenom jako povinnou školní četbu. Film ,,Bobby Deerfield" s All Pacinem a Martou Keller je filmová světová klasika z roku 1977.
P.S. urguji marně duplicitu vložených recenzí. Hoši se ale více starají, zda je na profilech fotka oválná, nebo čtvercová...