Nebo nepozná obľúbencov
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/136789/nebo-nepozna-oblubencov-136789.jpg
4
2461
2461
Príbeh lásky smrteľne chorej Lilian a automobilového pretekára Clerfayta, o potrebe žiť život naplno i napriek nebezpečenstvu a vedomiu dočasnosti. Vyšlo v edícii Spoločnosť priateľov krásnych kníh.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1971 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Der Himmel kennt keine Günstlinge, 1961
více info...
Přidat komentář
"Naším neštěstím je, že věříme, že máme právo na život. Ale nemáme je. Když tohle člověk pochopí, opravdu pochopí, pak mnoho hořkého medu rázem zesládne."
Knížka o životě a smrti. Lillian ví, že brzy zemře, a proto si chce užít každý den. Clerfayte je závodník, užívá si života, ale při každých závodech ho riskuje. Dva rozdílní, kteří se náhodně setkají a je z toho láska....Láska, která ví, že brzy skončí...
No, tak co k tomu. Krásný a smutný příběh, který jsem za život četl několikrát, pokaždé mi dal něco jiného a teď byl - díky jistým smutným rodinným záležitostem - obzvláště intenzivní, protože jsem si prostě více uvědomoval řadu věcí, které si mladý bezstarostný člověk až tak k tělu nepřipouští.
Kniha je to vlastně o nevyhnutelnosti smrti. Svádí k sobě holčinu, která je těžce nemocná na plíce a víceméně ví, že to má spočítaný a automobilového závodníka, který žije na hraně a plánování budoucnosti pro něj končí jen dalším závodem. Rozhodnutí, jestli těch pár měsíců užít naplno nebo být hodný a nějaký ten týden či měsíc života si přidat asi není to, co by člověk chtěl někdy řešit. Lillian s Clerfaytem zvolí život na plno, ikdyž oba vědí, že to prostě jednou přijde.
Jen doporučuji.
Clerfayt a Lillian - milenci ve stínu smrti. Knihu jsem již kdysi četla, úplně jsem zapomněla, jak je dobrá. Držíte palce Clerfaytovi, trochu pokyvujete hlavou nad Lillianiniu rozmařilostí, ale kdo by to nechápal? Nedávno mi zemřela kamarádka, tudíž má kniha pro mě další přesah.
(SPOILER) Remarque je sázka na jistotu, o tom není pochyb. I tento příběh, zasazený do tolika krásných zemí a míst, stál za to. Velmi ve mně rezonovala bolestivá pravda, že přijde onen konec a že ať chci nebo nechci, děj knihy k němu až příliš rychle směřuje. To umocnilo i uvědomění Clearfayta, že bez Lillian vlastně nechce žít. A takové přiznání je u hrdiny a borce jeho formátu tedy něco! Závod Targa Florio zakomponovaný do děje hodnotím velmi pozitivně. Při všech těch přípravách na tento legendární závod a vnitřním přemítání Lillian o tom, co bude dál, jsem čekala všechno, ovšem tohle ne. Smrt čeká na každého, ale často přijde tam, kde se s její návštěvou zatím nepočítá. Po přečtení ve mně zůstal sladkobolný pocit ironie života, který dává i bere naprosto bez varování a nepředvídatelně.
Jak bych to řekla.... poprvé jsem četla knihu v době, kdy motem bylo "každý čtvrtek novou knihu", ale výběr nebyl převeliký. V době, kdy mi bylo čerstvě náct. Tehdy jsem byla uchvácena. Ale ani dnes nejsem zklamaná, mně se to prostě líbí, má to děj, myšlenku, na dnešní dobu pomalé tempo (na závodníka pak obzvláště :-). Ovšem chápu, že v dnešní době je složité něčím takovým zaujmout....
Román o lásce automobilového jezdce a dívky, která se léčí s tuberkulózou. Oba vědí, že smrt může přijít kdykoliv, a proto svůj život žijí naplno.
V knize se střetávají dva světy. Lilian představuje pohled člověka, který ví že umírá a uvědomuje si cenu života. Na druhé straně potkává zdravé lidi, kteří se chovají jako by smrt neexistovala. Někde mezi oběma světy stojí automobilový závodník Clarfayt. Jeho vnímání života je jen do dalšího závodu. Proto se s ním Lilian rozhodne odejít a vrátit se do Paříže. Protože s ní nezachází jako s nemocnou.
Kniha není objemná a určitě stojí za přečtení. I když téma není nejveselejší, není příběh napsaný jako tragédie.
(SPOILER) Tak nevím. Podle anotace mělo jít o příběh dvou hráčů se smrtí. Ona nechtěla umírat pomalu v sanatoriu, tak utekla a umírala pomalu ve velké společnosti, kterou pohrdala. On si smrt nepřipouštěl, spíš byl průvodcem z atraktivního prostředí. Ona chrlila celou knihu duchaplné myšlenky, které ale nikomu neřekla a divila se, že jí nikdo nerozumí. Já taky ne.
[audiokniha]
Zaujal mě vtip a šarm první kapitoly, kdy přichází na scénu Clerfayt. Pak už se to jen táhlo a jediná myšlenka nestála za případnou citaci nebo zamyšlení. Vyposlechla jsem třetinu příběhu ve velmi zdařilém provedení Davida Novotného, o tom žádná.
Po nedávné zkušenosti se Třemi kamarády už asi E.M.R. nebude spisovatelem mého srdce, jako tomu bylo za studií, kdy jsem Nebe četla poprvé :o) Škoda času, když existuje tolik dobrých knih. Také jsem chtěla do ČV, ale asi zvolím třeba Franze Werfla, s jeho světem rezonuji víc :o)
Morová rána Betty MacDonald je na podobné téma asi lepší. . . .
Na střední škole jsem přečetla Tři kamarádi a moc mě kniha bavila. Přesto jsem šla ale do čtení Nebe nezná vyvolených s mírnými obavami. Na střední jsem totiž také bez problému přečetla knihu U štěstí dam od Emila Zoly. Když jsem pak o pár let později četla Zabijáka, musela jsem to vzdát. Zabiják mě trápil několik dní, dokud jsem si nepřiznala, že tohle dočíst je nad mé síly. Ale Remarque je jiný případ. Zde jsem neměla problém knihu dočíst. Sice v pár momentech jsem se lehce nutila do čtení, ale povětšinou mě příběh bavil. Zvláště ke konci jsem se nemohla odtrhnout.
Ráda bych si přečetla jeho nejznámější knihu Na západní frontě klid. Ovšem mezi mé oblíbené autory se Remarque nedostane. Myslím, že nedokáži ocenit díla tohoto mistra.
Čtenářská výzva 2022: Téma číslo 8. Kniha autora, který prožil 1. světovou válku.
Krásný příběh, který mě oslovil stejně silně jako před lety. Některé knížky přečtené znovu v jiném životním období najednou neobstojí, ale tahle má pořád svoje kouzlo a naléhavost. Nadčasová kniha.
Klasika, kterou asi netřeba komentovat. Četla jsem poprvé coby náctiletá, hloubku knihy dokáži ocenit až nyní po skoro 30 letech.
Tento Remarque byl pro mě docela zklamáním. Dost předvídatelný děj je zhusta prošpikovaný úvahami o životě a smrti. Tyto myšlenky však procházely kolem mně zcela bez povšimnutí, žádná z nich mně bohužel nějak hlouběji neoslovila. Anebo jsem je nějak hlouběji nepochopil. Možná je potřeba tuto knížku číst v určitém věku, myšlenkovém rozpoložení či s životními zkušenostmi - anebo bez nich, kdo ví...
"Kdo často uniká smrti, právě tak často se rodí znovu a pokaždé s hlubší vděčností, jestliže se ovšem vzdá iluze, že má právo na život."
Je jen pár knih, které čtu opakovaně. Je jich tolik, že na to 1 život nemůže stačit.
Četla jsem ji ve 14 a díky výzvě teď znovu ve 40 letech. Je samozřejmé a přitom zvláštní, jak v každé fázi života vnímáme věci různě.
Tehdy jsem vnímala hlavně tu smutnou lásku. Dnes i sobectví, pro které mám ale pochopení. (Neřeším filozofické úvahy o životě - to je pochopitelné).
Styl psaní, který mi byl tenkrát víc jedno a dnes ho oceňuju, na druhou stranu si uvědomuju, jak je dnes všechno jinak, všechno rychlejší a kdybych nevěděla, do čeho jdu, asi bych se musela chvilku “začítat”.
Už dlouho jsem se na tuto knihu chystal a teď mezi vánočními svátky jsem ji četl. Nebe nezná vyvolených pojednává o pacientce Lillian Dunkerqueové, která se léčí v sanatoriu na tuberkolózu. Shodou okolností do tohoto sanatoria přijíždí Clerfayt, který se živí závoděním, navštívit svého známého, rovněž kdysi závodníka a Clerfayt se tu seznámí s Lillian. Lillian dostane od Clerfayta nabídku, aby s ním odjela do Paříže. Lillian je vážně nemocná, ale chce si ještě užít trochu života a Clerfayt je k tomu prostředkem. Mezi oběma vznikne nezávazný vztah a oba užívají dny, jak plynou a zpříjemňují si je světskými rozkošemi. Jak už to tak bývá, oba Remarqueovi hrdinové ochutnají krom svobody a žití i jiné životní zkoušky. Je to 60 let stará kniha a tak je třeba i knihu chápat. Některé scény se jeví z pohledu dneška jako staromódní, některé části knihy jsou bez většího dramatu, ale konec vše vynahradí. Je to kniha, která evokuje čtenáře k tomu, že zdánlivé jistoty v životě nemusí být a ani nejsou samozřejmostí. Knihu doporučuji ostatním, ale mladší čtenáře nabádám k trpělivosti. Kniha je výpovědí a ta nezačíná hned první stránkou, je třeba mít s knihou trpělivost. Je to ale jinak velmi poučná a jistým způsobem krásná polemika o životě a jeho skutečných hodnotách.
“V narůžovělém soumraku před ní ležely tisíce začátků, tak jako tisíce zákoutí tohoto města, které masky zbožňuje a miluje. Kam ty začátky vedou? K neznámým bezejmenným novým objevům nebo jen k půvabným opakováním, z nichž se člověk probouzí s kocovinou, že promarnil to nejcennější co má - čas. Ale vždyť nezbývá než ho promarnit...”
Nádherný hluboký citlivý příběh na mne zapůsobil ani ne jako milostný, ale spíš jako oslava života ženy trpící nevyléčitelnou nemocí s tušením blízkosti smrti. Lillian dar života nebere tak samozřejmě jako ostatní a rozhodne se své zbývající dny skutečně prožít. Utíká od místa, které jí drásavě připomíná její nemoc a pod vlivem nepředvídatelných událostí si uvědomuje konečnost lidského života.
Hoci sa povinná literatúra v školách zavádzala s cieľom oboznámiť deti s najvýznamnejšími dielami svetovej tvorby a motivovať ich k čítaniu, prívlastok „povinná“ sa jej v mnohom vypomstil a na študentov mal skôr opačný vplyv. Raz za čas sa však aj medzi tými „nanútenými“ objavil autor, ktorý si získal srdcia mladých čitateľov – zaujal, dojal, opantal.
Z takých bol aj Remarque, ktorý si mnohých (vrátane mňa) získal kultovým románom Na západe nič nové a hoci som si dlho myslela, že ten už nijako neprekoná, paradoxne ma s každou ďalšou prečítanou presviedča o opaku.
Ach, Remarque, čo si mi to urobil? Naľahko zbalená som nasadla do auta očakávajúc pokojný výlet – cestu lemovanú prekrásnym výhľadom, kde-tu náznak dobrodružstva – no už po pár stranách či kilometroch som sa ocitla tvárou v tvár nečakanému zrázu, ktorý ma vymrštil priamo do srdca turbulentného závodu. Doslovného aj metaforického.
Horský vzduch a zdanlivo pokojná atmosféra vyvolaná takmer nedotknutou prírodou sa postupne, spolu s „oťukávaním si“ okolia a spoznávaním postáv, menila z ležérnej na búrlivú, z nedotknuteľnej na emočný vodopád. Zo švajčiarskych hôr do Paríža, z Paríža do Ríma, z Ríma do Benátok. Trpkosladké precitnutie, paradox života...
Ľúbostné príbehy veľmi nemusím, no Nebo nepozná obľúbencov si ma získalo. Zrejme preto, že v ňom nešlo ani tak o lásku romantickú (hoci tá sa v príbehu mihla tiež), ale skôr o lásku k životu. O vášeň prameniacu zo života na hrane, o túžbu vychutnať každučký okamih a s tým spojenú obavu, že času nie je nazvyš.
Podmanivý príbeh Remarque okorenil jedinečným štýlom a myšlienkami na zamyslenie, čím vytvoril čosi nezabudnuteľné, čosi, čo si vás k sebe pripúta a nedovolí vám "vystúpiť", pokým neprefrčíte cieľovou rovinou. Či už Remarque píše o vojne, o láske alebo o živote (a umieraní), získa si vás ako nikto iný.
Krásná, smutná, poetická klasika o pohledu na život od člověka, kterému už moc času nezbývá. Po jejím přečtení ve vás zůstane melancholický pocit a pravděpodobně si ji budete dlouho pamatovat, to se o většině knih říct nedá.
Nádherný příběh se stejně nádherným zpracováním! Remarque psal neskutečně procítěně, což na jeho dílech oceňuju nejvíc. Při četbě si člověk uvědomí, jak moc cenný je život, zdraví, čas, a že bychom si toho všeho měli užívat, dokud můžeme. Jedná se o hluboce lidský román doplněný o filozofické myšlenky, které budou vždy aktuální - otázky života a smrti, zdraví a nemoci, naděje a beznaděje, radosti a smutku...
"Člověk nedělá vždycky, co je správné. (...) Dokonce ani když to ví. V tom někdy bývá kouzlo života."
"Žárlivost přece nezačíná člověkem a taky jím nekončí. Začíná vzduchem, který milovaný člověk dýchá, a nikdy nekončí. Ani smrtí druhého."
"Naším neštěstím je, že věříme, že máme právo na život. Ale nemáme je. Když tohle člověk pochopí, opravdu pochopí, pak mnoho hořkého medu rázem zesládne."
Štítky knihy
láska 20. století Paříž Itálie smrtelné choroby tuberkulóza sanatorium, ozdravovna
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Tak tahle kniha pro mě byla vykročení z komfortní zóny, čteno v rámci čtenářské výzvy. Nějak mi nesedl styl psaní a dialogy jsem často nedávala, byly hodně filosofické. Děj i postavy běželi kolem mě, až konec byl pro mě snáze uchopitelný. Nemocná Lillian nechce trávit čas v sanatoriu a tam pomalu umírat, chce poznávat život. Vyrazí s automobilovým závodníkem pryč z hor, do míst překypujících životem a lidmi, který si života neváží, protože nevnímají existenci smrti. Závodník Clerfayt riskuje svůj život při každém závodu, a i když je zdraví, od smrti ho dělí jen tenká hranice.