Nebožka Smrt

30.12.2021

Tak zase smrt dohnala jednoho básníka. Nebožka smrt! Proto jsem vytáhl z knihovny tuhle knížečku z roku 1963. Přišel jsem k ní při vyřazování zakázaných knih, když jsem pracoval jako knihovník. Krádež = záchrana! Tenkrát to šlo šmahem: Šiktanc nesouhlasil se „vstupem bratrských armád Varšavské smlouvy“, které nás „osvobodily od kontrarevoluce“ v osm a šedesátém. Byl umlčen a jeho knihy se už nesměly půjčovat.
Šiktanc však nebyl básníkem typu Láska a smrt. Jeho Nebožka smrt je pro ty, co se se smrtí alespoň nějak seznámili. Jinak lehce dochází k neporozumění – viz. stížnosti čtenářky níže… Hned první báseň z dobříšského zámku, kde tenkrát oficiálně hřadovali prorežimní básníci, začíná provokací:

Na zdi portrét Kosti Biebla trochu šejdrem Jako
vždycky

Vzpomínka na básníka, který se po komunistickém převratu vrhl po mediální štvanici z okna je tu jasným znamením posunu, oteplení klimatu začátku šedesátých. A pocit zmaru z toho, že já na rozdíl od něho ještě žiji:

Taková divná z ničeho nic úzkost
Že už to nejsem já Že zasedl jsem židli

Kolik básníků si tenkrát takovou úzkost připustilo?
Šiktancovi bylo 35. Ve svých básních plných zvukomalebnosti se snažil s nebožkou smrtí vypořádat. Měl zkušenosti, nedaleko ležely Lidice… A prohlásil smrt za nebožku, aby ji porazil…
Tož tak. Zkuste to s ním. Já šeptám:

Je čas
A černá bývá barvou gala
Nebožka smrt
Zívá -
Básníka si vzala!

14.04.2021

Se Šiktancem jsme stále ještě nenašli společnou řeč, při četbě jeho poezie cítím, jak mi něco uniká, ale ještě jsem nepřišla na to, jak to napravit. Ale styl má krásný, to se musí nechat, jeho básně jsou na mě sice krapet dlouhé, ale mají úžasnou kadenci (trochu jako ty Villonovy) díky které mám dojem, že mi tepou celým tělem.

"...Nehledejte hrob Oskara Kričaka.
Je na něm sníh.
Sníh prach.
Sníh kámen.
Mletá slída.
A zemi, v které spí, říkají Antarktida. ..."

Vezměte si třeba tohle, je to krásné, ale kdo je Oskar Kričak? Googlení ze začátku nenabídlo žádný uspokojivý výsledek, jmen je tam daleko víc a na žádné z nich nic... až to poslední, Oldřich Kostka, přineslo kýžený výsledek. (https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Kostka) Ve zkratce byl Kostka člen sovětské výpravy na Antarktidu, kde na stanici vypukl požár a jedenáct členů na jeho následky zemřelo. Mám ale pocit, že to vyvolává více otázek než to zodpovídá. Zaprvé, báseň se jmenuje "Báseň osmi", ale lidí tam uhořelo 11, proč tři z nich nejmenuje? Zadruhé wikipedie tvrdí, že byl případ komunistickou stranou tajen a bylo zakázáno o něm hovořit v médiích, přesto ale tato báseň roku 63 vyšla s předsádkou, která je zřetelně prostranická ("...Patří k nim úcta k dělnosti a družnosti, sourozenectví s reálnými hmatatelnými předměty, které nezklamou, ani když selžou příliš velká slova. ..."). Hádám, že se jen snažím říct, že vůbec získat kontext, kteří Šiktancovi doboví čtenáři pravděpodobně běžně měli, není snadné a četba je to tedy nutně neuspokojující...

"...Bylo
bylo
Bylo loni
Bylo bílo Bily zvony
Toho roku
někdo volá
Někdo v olších skáče se zdi
Běží
běží přes přejezdy
V loužích hvězdy
V loužích kola..."

Na druhou stranu pro mě jeho básně mají určité kouzlo, jak to dle mého názoru celkem přesně popsala předsádka "...prokázal Šiktanc i v této knize vytříbený kompoziční smysl, cit pro pravou míru patosu i onu schopnost zvláštní polyfonie, jíž jeho básně dostávají podobu dramatických skladeb." Samotnou by mě zřejmě nikdy nenapadlo básně jako polyfonické popsat, ale sedí to přesně... Příště asi zkusím nějakou ze sbírek novějších...
(Hodnotím jen třemi hvězdičkami, protože "Jak se trhá srdce" mi přece jen přišlo o něco lepší... ale rozhodně bych neřekla, že je tahle sbírka špatná...)