Nebožtík na rynku
Miloň Čepelka
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/345801/mid_neboztik-na-rynku-xVu-345801.jpg
4
25
25
Říká se, že člověk zmoudří a porozumí sám sobě teprve k stáru – jinými slovy, že v pozdějším věku najde sám sebe. Co si má ale hlavní hrdina počít ve chvíli, kdy sám sebe najde doslova? Ano, emeritního docenta bohemistiky Igora Juráška by ani v nejčernějším snu nenapadlo, že když se po mnoha desetiletích vydá do městečka Staré Rasošky, kde kdysi začínal své učitelské povolání, nalezne tam za živým plotem mrtvolu… sebe sama! Po prvotním šoku jde coby zákona dbalý muž ohlásit nález na místní policejní stanici. Tak zapeklitý případ ovšem rychle směřuje do nejvyšších policejních pater. Podezřelý (stejně jako „válka s Turkem“) musí být, takže se jím stává sám nešťastný nálezce – a to, že si policisté lámou hlavu, z čeho jej vlastně podezírat, jen zvyšuje jejich nerudnost a Juráškovu nejistotu. Starý pán, pronásledovaný výčitkami svědomí vůči své oddané manželce Hedvice, jíž – mírně řečeno – nebyl vždy zcela věrný, vůči celé plejádě dalších žen, jimž nedokázal odolat, a nakonec i vůči několika kolegům či přátelům, jejichž cestě na onen svět neuměl (jak sám sebe obviňuje) zabránit, se uchýlí k rekapitulaci vlastního života. Resumé je neradostné – avšak jak tomu u Čepelky-prozaika bývá, ani tentokrát nebudeme jen přemýšlet či nedejbože truchlit, ale pobavíme se nad osudy muže, kterého autor v myšlenkách provádí od dětství za protektorátu až do současného stáří. Dějinné i nicotné události, avantýry i láska, rovná záda (méně často) či „důstojný“ únik před zodpovědností (to mnohem častěji) – smějte se, milí čtenáři, ale neříkejte, že jste se leckde nepoznali… Konec pak překvapí i toho, kdo se po celou dobu domníval, že přijde nějaké buď banální, nebo naopak zcela nadpozemské vysvětlení. Ostatně i v našich životech je tomu podobně – extrémům se (naštěstí) většinou vyhýbají, byť i ta „zlatá střední cesta“ umí být zatraceně klikatá a trnitá a vést bůhvíkam. Nás ale stránkami této někdy zábavné, jindy zádumčivé, ale bezesporu čtivé a nevšední novely provází autor, kterému nic lidského není cizí a jenž dokáže své literární postavy pozorovat a vykreslit jako málokdo.... celý text
Přidat komentář
„Náhody neexistují, od toho nemínil ustoupit.“
Tak podívejte, náš problém není žádná vědecká fantastika … a přesto, zcela nepochopitelně a nepřirozeně tu máme „dvojjediného živého mrtvého“, jenže, co s tím, když jste přesvědčení, že „náhody nejsou, poněvadž naše životy jsou vpleteny do jakési neuchopitelné a nepochopitelné sítě, kde všechno souvisí se vším a jen klíč k těm souvislostem chybí“. Milý profesor Jurášek se prostě musí pustit po vlastních stopách … po stopách svého svědomí, aby zjistil, že … „Každý svého štěstí strůjcem.“
Páně Čepelkovu krátkou (tak akorát, aby nezačala nudit) novelu jsem si opravdu užila, mám totiž ráda jeho češtinu, sedí mi a je mi příjemná na čtení, a samozřejmě, bavil mě i příběh té nejzapeklitější záhady páně Juráškovy existence …
„Stál (totiž) před dvěma možnostmi navzájem se vylučujícícími.“
Pan Čepelka tak milému panu profesorovi vložil do úst (tedy hlavně do hlavy, protože příběh je hlavně o tom, co si milý Jurečka myslí) skoro filozofické otázky o „bytí“, skoro psychologické úvahy o „svědomí“ a zároveň smysl pro humor, tudíž jeho postřehy, komentující tu neuvěřitelnou událost i sentimentální vzpomínky, do nichž se hrouží v naději, že získá odpovědi, nepostrádají vtip a nadhled … obyčejných životních mouder …
„Čas teče, člověk se nemá nikam vracet.“
„Pomyslels někdy, jak bys žil, kdybys mohl být na světě ve dvou, možná ve třech vydáních?“
„Naše životy se skládají ze samých neuvěřitelností a přece je žijeme.“
A nakonec … „Všechno je nejisté.“ …. obzvláště naše vnitřní cesty a zákruty :-).
První, co jsem od Čepelky vůbec četl, byl Deník Haiku 3. A byl jsem nadšen. Poté jsem sáhl po úplně jiném žánru - "Nebožtíkovi na rynku" a nadšení se neopakovalo. Možná jsem měl velká očekávání. Vyprávění mi přišlo celkově nevýrazné a prostě mě nechytlo. Ale našla se samozřejmě i světlá místa.
"S pojmem svobody na štítě kráčí tato civilizace k zániku. Jako kdysi Atlantida, jako později Sodoma, Egypt a Řím, jako před námi všichni, kteří opustili boha, ať už ho jakkoli pojmenovávali, a začali vzývat své pohodlí, své rozkoše, poživačnost a lenost."
„…Živý plot se zelenal, mrtvola za ním šedla…“ To se takhle procházíte městečkem svého mládí a v parčíku najdete mrtvolu. A ta mrtvola jste vy. Člověk úplně stejného vzezření, ve vašem oblečení, s vašimi doklady. Co teď? Jak se taková situace dá vysvětlit policii, úřadům, manželce…?
Zajímavá zápletka i zajímavé rozuzlení. Kolik je v ní autobiografického a kolik nadsázky? Pro mne další z knih o nesamozřejmosti života. I když si na ni pořád připadám moc mladý - uvidím za dvacet/třicet let, budu-li ještě na světě, jak se s ní popasuji.
Trochu mi připomínala pokus Horníčka o spisovatelství, občas jsem ji chtěl odložit, ale dočetl jsem. Taky mám někde své Staré Rasošky.
Rozhodně netypická a zajímavá zápletka,ale nějak to nebyl úplně můj šálek kávy.
To nejlepší, co jsem zatím od Miloně Čepelky četl - a to se mi už předchozí knihy hodně líbily. Fantaskní zápletka mu tentokrát slouží jako odrazový můstek ke skoku do hlubin psychoanalýzy, v nichž zkoumá témata jako sebeláska, pocit viny a také odpouštění (si). Vše podáno krásným jazykem a s nezbytnou porcí ironického nadhledu.
Napínavé, psychoanalytické, hořce vtipné, mírně erotické...člověk má možnost, ponoří-li se do vlastních hlubokých vod, zamyslet se i nad svým životem, svými "mrtvolami", a nemusí být zrovna pán v letech, co rád podléhá ženám, i když dobře ví, že poklad má v manželce. Zůstává přitažlivou pochybností, co všechno jsou autorovy prožitky, co fabulace. Krásná a obrazná čeština, což je u pana Čepelky dobrým a cenným zvykem.
Kniha je psaná krásnou češtinou, ale celkově slabá. Zápletka s mrtvolou a starým obšourníkem tak nějak vyšumí. Z mého pohledu příběh negraduje, náhle skončí a vy si říkáte ... hm, no a co jako?
Pěkně napsaný výlet do svědomí jednoho proutníka. Jen pevně doufám, že kniha nemá základ v autorově životě. :-D
Hodně zajímavá, netradiční knížka, která byla napsána krásnou, květnatou češtiinou. Zvláštní příběh vyzývá k zamyšlení nad vlastním životem, svými skutky a jejich důsledky. Povedené!
Kniha je psaná krásnou čistou češtinou, často jsem v ní pana Čepelku slyšela, ale celkově mi přišla slabá. Nesedlo mi téma starého nevěrníka a vadili mi i reálné sexuální scény. Asi jsem čekala víc laskavého cimrmanovského humoru
Aneb, jak starého kance svědomí doběhlo a co se kolem té události všechno seběhlo.
Knihu jsem si přečetla po besedě s Miloněm Čepelkou, kde sám předčítal úryvek. Nebyla jsem zklamaná :-)))
Vřele doporučuji, psáno krásnou češtinou, velmi čtivé a nenásilnou formou vede i k zamyšlení.
Za mě na jedničku.
S velkou zvědavostí jsem se pustil do čtení útlé knížečky výtečného cimrmanologa, a to po přečtení jeho CV nazvané Nedělňátko. Tenor buffo z operety Proso opět nezklamal. Po "transfuzi" krve Járy da C. je při psaní plný roztomilých nápadů. Napadlo by někoho začít s tím, že autor a zároveň průvodce knihou, uvidí brzy ráno při návštěvě městečka, kde začal kdysi dávno učit - mrtvolu, která je mu k nerozeznání podobná ? Již to čtenáře zaujme a už to frčí... přes policajty místní (ty se na vyšetřování necítí) až po ty postavené výše, tedy v Praze. K tomu roztomilé vzpomínky na životní milostná dobrodružství (a že jich pan docent prožil neúrekom). V duchu jeho velkého guru a Největšího Čecha je i závěr knihy.
Autorovy další knížky
| 2013 |  Míjím se s měsícem |
| 2016 | Nedělňátko aneb S Cimrmanem v zádech |
| 2009 | Deník haiku |
| 2012 | Deník haiku 2 |
| 2008 |  Příliš mnoho pohřbů aneb Když květiny promluví |
Pasáže ze současnosti jsou čtivé, živé a vzbuzují velké očekávání, jak se autor z nastavené situace vymotá. Vzpomínání na hříchy mládí oproti tomu působí upachtěně a nudně.