Nebuď p*ča aneb jak (ne)pracovat s dětmi
Tomáš Morávek
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509864/bmid_nebud-p-ca-aneb-jak-ne-pracovat-s-d-5b1-509864.png
4
291
291
Toto je kniha o dětech žijících v ústavní péči – o dobré práci s nimi i o špatné práci s nimi, o jejich příbězích, o rozhodnutích dospělých i o možných lepších volbách. Čtenář zde nalezne anonymizované, ale reálné příběhy dětí, základní teoretické (odborné) minimum i přímé citace samotných dětských hrdinů. Takové, které mohou inspirovat, anebo třeba někomu pomohou otevřít oči a uvědomit si, že i ten „zlý rozmazlený spratek“ má pro své špatné chování důvody. Že to může být výkřik nesouhlasu, odporu a zhnusení některými lidmi, s nimiž se dítě setkalo. Stejně tak kniha vyjadřuje hluboký obdiv a poděkování některým lidem, kteří v této sféře pracují. Kniha je upřímná a surová – pojmenovává věci a situace reálnými slovy s reálnými pocity, nehledá ani líbivé fráze, ani korektně přijatelné opisy. A přestože je název knihy vulgární (a čtenář po přečtení několika stránek brzy pochopí proč), není kniha nijak podbízivě senzační, ale naopak pevně zakotvená v terénní praxi i odborném psychologickém, psychoterapeutickém a pedagogickém zázemí.... celý text
Přidat komentář
Myslím, že tuto knihu by měl číst nejen každý vychovatel, ale i pečující rodič. Je to jednoduchý i když surový návod, jak o dítě rozhodně nepecovat jako p*ča bez srdce a vědomí.
S prostředím, v kterém se autor pohybuje, nemám žádnou osobní zkušenost. Pokud je opravdu ve většině zařízení personál vyhořelý, bylo by to na pováženou. Pevně věřím, že to tak není, i proto, že - pokud je mi známo - ve všech podobných institucích probíhají pravidelně kontroly a supervize. Chápu, že pro svěřence musí být muž - pečovatel skutečně zážitek, zvlášť pokud má v sobě dostatek empatie. Ale některé metody pokládám za přinejmenším diskutabilní: je opravdu dobré pro odreagování střílet po sobě "neškodnými" pistolkami? Podle mého názoru stačí jakýkoli sport s jasnými pravidly: fotbal, házená.. a třeba i judo nebo karate. Takže na mě pan spravedlivý úplně nezapůsobil.
Přečteno za jedno odpoledne. Jak už psalo mnoho lidí přede mnou, knížka působí dost jednostranně. V podstatě to vypadá, že ústavy jsou plné vyhořelých vychovatelek s důchodovým výměrem v kapse, co se chovají ke svým svěřencům příšerně, takže musí přijít jediný pan správný, protože nikdo jiný děti nespasí. Nakonec jsem ale dospěla k názoru, že to asi nebylo míněné tak, že nikdo jiný normální neexistuje; ostatně "teta" v příběhu chlapečka, kterému jeho otec slibuje, že si ho vezme domů, i když ho nechce, vyzněla docela normálně... Spíš jde o varování, jak se nechovat, a příklady, že to lze zvládnout i bez ponižování, akorát to bude stát mnoho práce. S autorovým postojem souzním. Dětská psychika je křehoučká i u dětí, které vyrůstají v normální rodině, natož pro ty, kterým rodiče zemřeli nebo je psychicky či fyzicky týrali. Ostatně bych ty tety chtěla vidět, jak by reagovaly, kdyby se k nim choval někdo, jako ony se chovaly k těm dětem... Akce vyvolává reakci a jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá...
Kniha, která zaujme provokativním názvem a příběhy dětí z ústavní péče. Některým příběhům jsem nemohla uvěřit. Myslela jsem, že praktiky tam popisované, už neexistují. Moc se mi líbily předěly kapitol v podobě výroků a básniček dětí. Co mi vadilo byl povýšený tón autora, který se stavěl do pozice toho, jenž všechno dělá správně a nechybuje.
Drsný vhled do ústavní péče a mysli dětí a teenagerů...Obdivuji autora, že se nenechal zviklat vnějšími vlivy a blbými poznámkami okolí a jde si za svým. Je to dle mého člověk na správném místě.
Kniha se četla jedním (zatajeným) dechem. Brzy jsem začala mít dojem, že autor musí být superman, protože - ač souhlasím s nastavením láskyplné a chápající péče - takový nášup bych nedala. Celou noc chránit dítě, které tluče hlavou o zeď a ve dne v pohodě zvládat nálady jeho sourozenců? Kdo na to má sílu? Na konci knihy je mi líto dětí neustále zrazovaných rodiči nebo vychovateli, zároveň lituji i toho, jakou tíhu vychovatelé nesou - a často neunesou.
Oceňuji průběžné zasvěcování do problematiky formou vsuvek (zákony, definice apod.) A během čtení se mi nabízí stále dokola otázka: Opravdu je autor osamělým hrdinou?
Při čtení podobných příběhů ze zahraničí jsem si namlouvala, že u nás to určitě nebude tak strašné. Bohužel opak je pravdou, a tato knížka je důkazem, jak krutá může ústavní péče být. Autor píše velmi čtivě, z každé věty je poznat, jak zapálený je do této problematiky. Víc takových, jako je on!
Další hororová non-fiction z českého rybníčku s velmi poetickým názvem popisující fungování dětské ústavní péče a hlavně metody práce vychovatelů - tet, které mnohdy v domovech přesluhují a syndrom vyhoření by mohlo být jejich druhé jméno. Jenže nebýt těchto tet nebyl by nikdo kdo by se o děti. Klokáncích a ústavech za tak mizerné peníze staral. Je to systémový problém, zkostnatělý a bez čerstvého vzduchu.
Autor, sám vychovatel popisuje zážitky a příběhy jednotlivých dětí a tet. A asi tak u třetího příběhu usoudíte, že kniha si jiný název prostě nezaslouží.
Děsivé způsoby výchovy a absolutní necitlivost k té nejohroženější skupině dětí. A autor sám - vychovatel- superhrdina, který se nebojí ozvat a předvádí jak by praxe měla vypadat.
Mě chyběl alespoň jeden jediný dobrý příklad výchovy jiné “tety.
Každopádně krom děsivých zážitků a občasného chycení se za nos, kdy u vlastního dítěte bych měla jednat trošku líp, jsem se dozvěděla i jak taková péče funguje, že vychovatel tráví s přidělenými dětmi čas 24/7 než se vystřídá s druhým vychovatelem. Což může fungovat skvěle, pokud děti nemají strach jít v noci na záchod aby nerušili “tetu při spaní.
Každopádně bych si přála více takových zainteresovaných vychovatelů jako je Tomáš Morávek.
Nutno říci, že se na knihu dívám jinou optikou, protože pracuji v oboru sociální práce, svého času dokonce na sociálně právní ochraně dětí (OSPOD). Stejně jako sociálním službám dala novou podobu transformace, bylo by dobré projít podobným procesem jak v zařízeních pro ohrožené děti, tak na OSPODech.
Kniha perfektně popisuje prostředí zařízení pro děti, představuje silné příběhy a ukazuje, co se bohužel za zdmi děcáků a ZDVOPů děje. Ano, autor se tváří jako jediný správňák, ale dost mu to věřím. Také jsem ve své praxi narazila na šéfa, který prostě dělal věci jinak, nebál se jít hlavou proti zdi. Takže... Kéž by takových lidí bylo více.
(SPOILER)
Psané zvláštní "jsem hrozně fajn týpek" formou, takže to nemusí sedět každému a mně to také nebylo zrovna sympatické. Příběhy jsou smutné, sama mám se ZDVOPem malou zkušenost, a tak se mi to během čtení vybavilo. Každopádně škoda, jak už tu někdo zmiňoval, že autor nepřidal příklad dobré praxe i od někoho jiného než od sebe.
Zároveň jsem moc nechápala v čem spočívá jeho práce, očividně vystřídal mnoho zařízení, ale nepíše proč. Také by mě zajímalo, proč musí zmínit, že prsa kolegyně jsou "povislá". Takže námět super, ale zpracování mi nesedělo a je to nedotažené.
"Nenaučíme dítě chovat se lépe tím, že ho donutíme cítit se hůře."
Nechala jsem si na hodnocení trochu časový odstup. Knihu jsem zhltla a oslovila mě. Stále však přemýšlím, co si z ní vzít. Název mě pobavil a myslím, že je trefný k zamyšlení i při mé práci. Knihu jsem si půjčila jako studijní materiál pro svou práci s ohroženou mládeží (vyrůstající v rodinách). Nemám tedy přímou zkušenost s dětmi v ÚP. Velmi oceňuji téma traumat, reakcí na ně a vyrovnávání se s nimi. Přijde mi opravdu důležité o tom ve společnosti hovořit a při komunikaci s dětmi a dospívajícími si to stále připomínat - mít na zřeteli. Citlivě s dětmi pracovat, napojit se na ně a podporovat v nich znovunalezení pošramocené důvěry v okolní svět. Chápu také autorovu bezmoc při narážení na zkostnatělý systém a vyhořelé pracovníky. Nevěřím ale, že by nenašel jedinou výjimku, kromě sebe, která by stála v knize za zmínku, abychom i my mohli mít důvěru v nadějnou budoucnost pro naše nejzranitelnější. Myslím si, že v sociálních službách je důležitá i týmová spolupráce a ta mi tady nějak chybí, trochu to z knihy vyznívá jako "bílé" dětství a " černí" dospělí pracovníci (samozřejmě kromě autora). Proto hvězda dolů. Autorovi fandím v jeho práci, kéž k sobě najde i další podobně laděné a víc takových, kterým bude srdce bít pro děti. Já jich Bohu díky kolem sebe mám plno.
Dala bych plný počet, jen jsem se nemohla zbavit dojmu, že autor se staví do role jediného bezchybného ve světě plném zkostnatělých a vyhořelých žen, kterým více než na svěřených dětech záleží na tom, co dávají v televizi. Povýšený tón knize dost ubral.
Kniha o pár stránkách, ale s velkou emoční a informativní silou. O tom, jakými odpornými věcmi si nevinné děti musí projít a vyhořelé "tety" z ústavní péče jim leckdy zatlučou poslední hřebíček na pomyslnou psychickou rakvičku.
Přesto, že se jedná o nepříjemné příběhy, měla by si tuto knihu veřejnost opravdu přečíst. Myslím, že lidem předá hodně informací ohledně pohledu na výchovu dítěte - hledání spouštěče různého typu chování, strategie, které autor vyzkoušel v praxi. A také obecné povědomí, co se kolem nás děje a kde je třeba změnit nebo "ucpat" díry v zákonech.
Doufám, že se brzy podaří změnit zákon, kdy je i týrající / zanedbávající rodič na piedestalu, a dítě si může pro kontakt vyžádat. Systém stále pracuje pro ty "špatné".
Kniha se mi líbila. Pracuji v takovém zařízení. A ......no co dodat všude jsou p.če. Ale dělat vše tak, jak autor píše taky vždy nelze.
Jsem z toho hrozně smutná. Autora obdivuji a přála bych si, aby takových lidí bylo víc.
Autor: Kdybys potkala kouzelnou žábu, která by ti mohla splnit 3 jakékoliv přání na světě, jaké by to byly?
Anička, 8 let: Mě by stačilo jen jedno přání. Přála bych si neexistovat.
Napřed jsem k názvu knihy byla skeptická, ten název mi přišel přehnaný a něco jako clickbait. Po přečtení knihy musím uznat, že některé vychovatelky si toto označení opravdu zaslouží. Obdivuji autora knihy za jeho klid, vyrovnanost a pozitivní přístup. Přesně takhle by se podle mě mělo s dětmi pracovat. V něčem mi to připomíná knihy od Torey Hayden, která také pracuje s dětmi se stejným přístupem.
Přidávám se ke všem těm, kterým během čtení ukápla nějaká ta slza. Nečetlo se mi to lehce a sebezpytně musím říct, že ačkoli vychovávám jen vlastní děti, nedělám pro ně zdaleka tolik, co autor pro ty své, a že jich je hodně!
Tato kniha mi ukázala, že je co zlepšovat a že zlobení je jen zrcadlení problému.
Díky za tu zkušenost, byť jen čtenářskou.
Zajímavé čtení. I z pohledu rodiče jsem si z tak útlé knížky něco odnesla. Smutné, že s dětmi, které potřebují hodně porozumění a tolerance pracuje kdejaká pí..a. Chtělo by to více takových mužů jako je sám autor. Ze skutečných příběhů dětí mi bylo hodně smutno, i slza mi ukápla.
Nebuď p*ča aneb jak (ne)pracovat s dětmi
Čte se to hltavě, nepřipouští snadno. Pokud je autor schopen s dětmi toto všechno dokázat, tón k dospělým je to nejmenší, co mě pohoršuje.
"Stačilo by mi jedno přání. Přála bych si neexistovat."
"...pokud cítíte, že už vás přítomnost dětí příliš omezuje, dejte si v oboru pauzu. Není to ostuda."