Nebuď p*ča aneb Jak (ne)pracovat s dětmi: Příběhy z ústavní péče přehled

14.01.2025

Příběhy dětí mi trhaly srdce, nechápu, jak někdo může být zlý i v zařízení, kde se mají děti cítit lépe.

Ale já osobně od knihy čekala něco víc.

30.12.2024

Jsem rozpolcen. Sám se pohybuji v sociálních službách - preventivních a jsem vedoucí Domu na půl cesty. Takže s mnohými příběhy, jež jsou v knize popsány jsem se již setkal, ale samozřejmě v době, kdy z těch dětí, které popisuje autor jsou “dospělí lidé. V úvozovkách proto, že řada z nich nikdy dospělých nebude vlivem toho co mají za sebou a v řadě případů i před sebou. Takže co se týče příběhů dětí, které jsou v knize popsány dal bych rozhodně nejvíce hvězdiček co to jde. A mnohé mi také ukazuje, kde jsou kořeny chování mnohých našich klientů, kteří žijí u nás.
Na druhou stranu mě, ale vlastně osoba autora trochu iritovala. Jak psal někdo přede mnou, budu doufat, že je to vlastně jenom autorská licence. Ne že bych nesouhlasil s tím, že dětské domovy nejsou plné vyhořelých tet a strejdů, ostatně samotné sociální služby jsou jich plné a také těch, kteří to chtějí dělat srdíčkem a to jsou stejní, ne-li horší škůdci, jak ti vyhořelí. Nicméně autor se skutečně staví do pozice supermana a zachránce dětí, kterého nikdy neserou a nikdy se na ně nezlobí - byť třeba skrytě v rámci supervize. Zároveň popisuje jak střídá jedno zařízení za druhým - no, chápu, že může být provokativní svými názory, ale u mě zpravidla takoví lidé, když dělám výběrová řízení, nevzbuzují důvěru. A co si budeme povídat - nový zaměstnanec, který přijde do nového zaměstnání a začne hned říkat všem, jak to dělají špatně - to rozhodně miluju. Byť rozumím jak to v tomto případě myslel a to na co poukazuje rozhodně špatně je. Asi zjevně umí vyjít s dětmi, ale ne s dospělými. Nebo já nevím. Samozřejmě řada věcí, na které autor poukazuje je skutečně špatně a dalo by se říci, že nelze než nesouhlasit s větou - nebuď píča a je dobře, že taková kniha vznikla - byť se vlastně autor ve skutečnosti nedotkl ani setiny patologií, kterým jsou děti vystavovány a se kterými se nepochybně setkal - leč to by ta kniha asi ani nešla číst. Také úplně nemohu říci, že bych zcela souhlasil se způsobem práce, který autor praktikuje, ale tak samozřejmě to je otázka výcviku školy, a zaměření na děti - asi bych s nimi popravdě nemohl pracovat - viděl bych v nich svého syna a bylo by mi jich líto. Takže za to rozhodně ma úcta! A už se přestanu vykecávat a bude, nechme knihu si žít svým životem. Rozhodně poukazal na dobré téma.