Nebuď p*ča aneb Jak (ne)pracovat s dětmi: Příběhy z ústavní péče
Tomáš Morávek
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509864/bmid_nebud-p-ca-aneb-jak-ne-pracovat-s-d-5b1-509864.png
4
319
319
Toto je kniha o dětech žijících v ústavní péči – o dobré práci s nimi i o špatné práci s nimi, o jejich příbězích, o rozhodnutích dospělých i o možných lepších volbách. Čtenář zde nalezne anonymizované, ale reálné příběhy dětí, základní teoretické (odborné) minimum i přímé citace samotných dětských hrdinů. Takové, které mohou inspirovat, anebo třeba někomu pomohou otevřít oči a uvědomit si, že i ten „zlý rozmazlený spratek“ má pro své špatné chování důvody. Že to může být výkřik nesouhlasu, odporu a zhnusení některými lidmi, s nimiž se dítě setkalo. Stejně tak kniha vyjadřuje hluboký obdiv a poděkování některým lidem, kteří v této sféře pracují. Kniha je upřímná a surová – pojmenovává věci a situace reálnými slovy s reálnými pocity, nehledá ani líbivé fráze, ani korektně přijatelné opisy. A přestože je název knihy vulgární (a čtenář po přečtení několika stránek brzy pochopí proč), není kniha nijak podbízivě senzační, ale naopak pevně zakotvená v terénní praxi i odborném psychologickém, psychoterapeutickém a pedagogickém zázemí.... celý text
Přidat komentář
Dlouho jsem knihu nemohla sehnat mám půjčené od kolegyně...
Byla jsem zvědavá jak autor popíše ten náš nefungující systém, i když teprve 6 rok dělám v podobném zařízení a stále kroutím hlavou ( u nás je všechno nastaveno špatně!!!) Ano je to i o personálu, ale také o vedení ...
Celkově je mi ze všeho smutno, příběhy jsou šokující sleduji i různé podcasty a porovnávám...
Problémové a ohrožené děti jsou čím dál víc raději se víc nebudu rozepisovat, pokud zákon nezačne fungovat jak má nic se nezmění!!!
Člověku se ani nechce věřit....jako opravdu? Autor chtěl zaujmout a proto zvolil i šokujíci název. Trochu mi tu chybí i angažovaní pracovníci. Chápu, že smyslem této knihy bylo poukázat mnohdy nefunkční personál a vadný přístup k dětem, ale asi na pozitivní příklady praxe od ostatních již nebyl prostor. Každopádně i tak hodnotím vysoko, kniha splnila účel, naštvanost na celý systém péče o děti je tu více než zřejmá. Vždy je skvělé se ozvat proti bezpráví a za to vždy smekám!
Konečně jsem to dočetla a nemám slov.. Tato kniha je plná emocí, zážitků, strachů a díky tomu je skvělá.. I pro člověka, který nepracuje s dětmi je tato kniha skvělá.. I pro člověka, který se má ještě co učit předtím než začne svou vlastní rodinu.. Sice bylo dost těžké číst tak silné příběhy a dokonce bylo někdy těžké se od toho odtrhnout.. Ale nejtěžší je že ta kniha skončila.. Co bude dál s dětmi? Jaké jsou další jejich příběhy? Potřebuji víc.. Tato kniha mě psychicky zničila, ale v dobrém slova smyslu.. Ať už děti máte či ne tak rozhodně stojí za to se na tuto knihu mrknout.. Pravděpodobně vám vytrhne srdce a pak ho opět zandá na své místo.. Asi nikdy po této knize nebudu stejná.. Zkráceně řečeno.. Chovejte se k dětem jako k lidským bytostem.
Příběhy dětí často trhaly srdce a vháněly slzy do očí. Zajímavé byly i teoretické části. Přesto cítím něco, co nedokážu popsat, ale snižuje to hodnotu knihy. Možná jsem jen čekala víc..
Já vám vlastně nevím. Od knihy jsem čekala asi více příběhů, které by vyprávěli právě ty děti, kterých se to týká. Takhle mi to přišlo spíš jako “já “ “já “ “já “ a nikdo jiný. Chápu pohled jak mladého, šikovného a vzdělaného autora, ale můj obdiv mají i nějaké vychovatelky, protože právě ty v tomhle oboru pracují už tak dlouho, že zhořkly. Neobhajuji to, přípustné to není, ale zároveň je to bohužel pochopitelné. Málo peněz, málo lidí a spousta dětí, které to už tak mají těžké a že některé už jsou pro ně skoro nezvladatelné, protože už mají svůj věk, je.. prostě pochopitelné. Avšak naprosto obdivuji všechny lidi, co v tomto těžkém a mizerně placeném oboru dělají. Řekla bych, že na začátku byli jako autor, no bohužel roky těžké práce je prostě zlomily. Vážně si ale myslím, že kdyby vyšla kniha z pohledu těch dětí, možná by zvládli více proniknout do jejich křehké dušičky a zkusit ji aspoň trošku opravit. Vzhledem k tomu, že z přesně takové špatné rodiny pocházím, tak osobně vím, jak moc to dítě dokáže vlastní rodič doslova zničit. Zbytek je o povaze toho dítěte, jak se s tím zvládne poprat. Oceňuji vysvětlení spousty věcí, všechny ty názvy, rozdíly, “technické “ záležitosti, různé pojmy. To mi reálně aspoň něco dalo. Jednoduše - prostě jsem od knihy čekala více.
Příběhy dětí mi trhaly srdce, nechápu, jak někdo může být zlý i v zařízení, kde se mají děti cítit lépe.
Ale já osobně od knihy čekala něco víc.
Jsem rozpolcen. Sám se pohybuji v sociálních službách - preventivních a jsem vedoucí Domu na půl cesty. Takže s mnohými příběhy, jež jsou v knize popsány jsem se již setkal, ale samozřejmě v době, kdy z těch dětí, které popisuje autor jsou “dospělí lidé. V úvozovkách proto, že řada z nich nikdy dospělých nebude vlivem toho co mají za sebou a v řadě případů i před sebou. Takže co se týče příběhů dětí, které jsou v knize popsány dal bych rozhodně nejvíce hvězdiček co to jde. A mnohé mi také ukazuje, kde jsou kořeny chování mnohých našich klientů, kteří žijí u nás.
Na druhou stranu mě, ale vlastně osoba autora trochu iritovala. Jak psal někdo přede mnou, budu doufat, že je to vlastně jenom autorská licence. Ne že bych nesouhlasil s tím, že dětské domovy nejsou plné vyhořelých tet a strejdů, ostatně samotné sociální služby jsou jich plné a také těch, kteří to chtějí dělat srdíčkem a to jsou stejní, ne-li horší škůdci, jak ti vyhořelí. Nicméně autor se skutečně staví do pozice supermana a zachránce dětí, kterého nikdy neserou a nikdy se na ně nezlobí - byť třeba skrytě v rámci supervize. Zároveň popisuje jak střídá jedno zařízení za druhým - no, chápu, že může být provokativní svými názory, ale u mě zpravidla takoví lidé, když dělám výběrová řízení, nevzbuzují důvěru. A co si budeme povídat - nový zaměstnanec, který přijde do nového zaměstnání a začne hned říkat všem, jak to dělají špatně - to rozhodně miluju. Byť rozumím jak to v tomto případě myslel a to na co poukazuje rozhodně špatně je. Asi zjevně umí vyjít s dětmi, ale ne s dospělými. Nebo já nevím. Samozřejmě řada věcí, na které autor poukazuje je skutečně špatně a dalo by se říci, že nelze než nesouhlasit s větou - nebuď píča a je dobře, že taková kniha vznikla - byť se vlastně autor ve skutečnosti nedotkl ani setiny patologií, kterým jsou děti vystavovány a se kterými se nepochybně setkal - leč to by ta kniha asi ani nešla číst. Také úplně nemohu říci, že bych zcela souhlasil se způsobem práce, který autor praktikuje, ale tak samozřejmě to je otázka výcviku školy, a zaměření na děti - asi bych s nimi popravdě nemohl pracovat - viděl bych v nich svého syna a bylo by mi jich líto. Takže za to rozhodně ma úcta! A už se přestanu vykecávat a bude, nechme knihu si žít svým životem. Rozhodně poukazal na dobré téma.
Čte se to hltavě, nepřipouští snadno. Pokud je autor schopen s dětmi toto všechno dokázat, tón k dospělým je to nejmenší, co mě pohoršuje.
"Stačilo by mi jedno přání. Přála bych si neexistovat."
"...pokud cítíte, že už vás přítomnost dětí příliš omezuje, dejte si v oboru pauzu. Není to ostuda."
Myslím, že tuto knihu by měl číst nejen každý vychovatel, ale i pečující rodič. Je to jednoduchý i když surový návod, jak o dítě rozhodně nepecovat bez srdce a vědomí.
S prostředím, v kterém se autor pohybuje, nemám žádnou osobní zkušenost. Pokud je opravdu ve většině zařízení personál vyhořelý, bylo by to na pováženou. Pevně věřím, že to tak není, i proto, že - pokud je mi známo - ve všech podobných institucích probíhají pravidelně kontroly a supervize. Chápu, že pro svěřence musí být muž - pečovatel skutečně zážitek, zvlášť pokud má v sobě dostatek empatie. Ale některé metody pokládám za přinejmenším diskutabilní: je opravdu dobré pro odreagování střílet po sobě "neškodnými" pistolkami? Podle mého názoru stačí jakýkoli sport s jasnými pravidly: fotbal, házená.. a třeba i judo nebo karate. Takže na mě pan spravedlivý úplně nezapůsobil.
Přečteno za jedno odpoledne. Jak už psalo mnoho lidí přede mnou, knížka působí dost jednostranně. V podstatě to vypadá, že ústavy jsou plné vyhořelých vychovatelek s důchodovým výměrem v kapse, co se chovají ke svým svěřencům příšerně, takže musí přijít jediný pan správný, protože nikdo jiný děti nespasí. Nakonec jsem ale dospěla k názoru, že to asi nebylo míněné tak, že nikdo jiný normální neexistuje; ostatně "teta" v příběhu chlapečka, kterému jeho otec slibuje, že si ho vezme domů, i když ho nechce, vyzněla docela normálně... Spíš jde o varování, jak se nechovat, a příklady, že to lze zvládnout i bez ponižování, akorát to bude stát mnoho práce. S autorovým postojem souzním. Dětská psychika je křehoučká i u dětí, které vyrůstají v normální rodině, natož pro ty, kterým rodiče zemřeli nebo je psychicky či fyzicky týrali. Ostatně bych ty tety chtěla vidět, jak by reagovaly, kdyby se k nim choval někdo, jako ony se chovaly k těm dětem... Akce vyvolává reakci a jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá...
Kniha, která zaujme provokativním názvem a příběhy dětí z ústavní péče. Některým příběhům jsem nemohla uvěřit. Myslela jsem, že praktiky tam popisované, už neexistují. Moc se mi líbily předěly kapitol v podobě výroků a básniček dětí. Co mi vadilo byl povýšený tón autora, který se stavěl do pozice toho, jenž všechno dělá správně a nechybuje.
Drsný vhled do ústavní péče a mysli dětí a teenagerů...Obdivuji autora, že se nenechal zviklat vnějšími vlivy a blbými poznámkami okolí a jde si za svým. Je to dle mého člověk na správném místě.
Kniha se četla jedním (zatajeným) dechem. Brzy jsem začala mít dojem, že autor musí být superman, protože - ač souhlasím s nastavením láskyplné a chápající péče - takový nášup bych nedala. Celou noc chránit dítě, které tluče hlavou o zeď a ve dne v pohodě zvládat nálady jeho sourozenců? Kdo na to má sílu? Na konci knihy je mi líto dětí neustále zrazovaných rodiči nebo vychovateli, zároveň lituji i toho, jakou tíhu vychovatelé nesou - a často neunesou.
Oceňuji průběžné zasvěcování do problematiky formou vsuvek (zákony, definice apod.) A během čtení se mi nabízí stále dokola otázka: Opravdu je autor osamělým hrdinou?
Při čtení podobných příběhů ze zahraničí jsem si namlouvala, že u nás to určitě nebude tak strašné. Bohužel opak je pravdou, a tato knížka je důkazem, jak krutá může ústavní péče být. Autor píše velmi čtivě, z každé věty je poznat, jak zapálený je do této problematiky. Víc takových, jako je on!
Další hororová non-fiction z českého rybníčku s velmi poetickým názvem popisující fungování dětské ústavní péče a hlavně metody práce vychovatelů - tet, které mnohdy v domovech přesluhují a syndrom vyhoření by mohlo být jejich druhé jméno. Jenže nebýt těchto tet nebyl by nikdo kdo by se o děti. Klokáncích a ústavech za tak mizerné peníze staral. Je to systémový problém, zkostnatělý a bez čerstvého vzduchu.
Autor, sám vychovatel popisuje zážitky a příběhy jednotlivých dětí a tet. A asi tak u třetího příběhu usoudíte, že kniha si jiný název prostě nezaslouží.
Děsivé způsoby výchovy a absolutní necitlivost k té nejohroženější skupině dětí. A autor sám - vychovatel- superhrdina, který se nebojí ozvat a předvádí jak by praxe měla vypadat.
Mě chyběl alespoň jeden jediný dobrý příklad výchovy jiné “tety.
Každopádně krom děsivých zážitků a občasného chycení se za nos, kdy u vlastního dítěte bych měla jednat trošku líp, jsem se dozvěděla i jak taková péče funguje, že vychovatel tráví s přidělenými dětmi čas 24/7 než se vystřídá s druhým vychovatelem. Což může fungovat skvěle, pokud děti nemají strach jít v noci na záchod aby nerušili “tetu při spaní.
Každopádně bych si přála více takových zainteresovaných vychovatelů jako je Tomáš Morávek.
Nutno říci, že se na knihu dívám jinou optikou, protože pracuji v oboru sociální práce, svého času dokonce na sociálně právní ochraně dětí (OSPOD). Stejně jako sociálním službám dala novou podobu transformace, bylo by dobré projít podobným procesem jak v zařízeních pro ohrožené děti, tak na OSPODech.
Kniha perfektně popisuje prostředí zařízení pro děti, představuje silné příběhy a ukazuje, co se bohužel za zdmi děcáků a ZDVOPů děje. Ano, autor se tváří jako jediný správňák, ale dost mu to věřím. Také jsem ve své praxi narazila na šéfa, který prostě dělal věci jinak, nebál se jít hlavou proti zdi. Takže... Kéž by takových lidí bylo více.
(SPOILER)
Psané zvláštní "jsem hrozně fajn týpek" formou, takže to nemusí sedět každému a mně to také nebylo zrovna sympatické. Příběhy jsou smutné, sama mám se ZDVOPem malou zkušenost, a tak se mi to během čtení vybavilo. Každopádně škoda, jak už tu někdo zmiňoval, že autor nepřidal příklad dobré praxe i od někoho jiného než od sebe.
Zároveň jsem moc nechápala v čem spočívá jeho práce, očividně vystřídal mnoho zařízení, ale nepíše proč. Také by mě zajímalo, proč musí zmínit, že prsa kolegyně jsou "povislá". Takže námět super, ale zpracování mi nesedělo a je to nedotažené.
"Nenaučíme dítě chovat se lépe tím, že ho donutíme cítit se hůře."
Štítky knihy
psychologie dětí, pedopsychologie ústavní výchova autobiografie vychovatelé, vychovatelky ohrožené děti problémové dětiAutorovy knížky
| 2023 |  Nebuď p*ča aneb Jak (ne)pracovat s dětmi: Příběhy z ústavní péče |
Krásná kniha která vám otevře oči, jak to všechno funguje v zařízeních pro děti a zároveň jsem v šoku, děti potřebují zájem lásku a podporu.
Je mi těžko, když čtu jejich příběhy a zároveň nezájem lidí, kteří se mají o ně starat. Tady totálně selhává systém.