Nebudu se bát ničeho zlého

14.01.2024

Dobře jsem si počet zajímavý námět

12.11.2022

Tak 4,5*, tu půlku ubírám za místy přílišnou "užvaněnost".
Mockrát během četby jsem se zamyslel nad tím, jak by s podobným tématem naložil P.K. Dick, protože téma hledání vlastní identity mu bylo vlastní. Pro Heinleina je ale jenom vedlejším motivem, jeho hlavním tématem je téma osobní svobody, spojené ovšem se zodpovědností, úcta k vlastnímu bytí a z toho vyplývající požadavek "žít a nechat žít". V mnohém se mi zdál navazovat na Cizince v cizí zemi, tou zdůrazňovanou sexualitou musel prudérní Američany strašně popuzovat. A když si člověk vezme, jak osvíceně "předvídal" naši současnost, tedy ne v technologické, ale morální a sociologické rovině, klobouk dolů. Zbytnělá moc státu a jeho byrokratických institucí (relativně snadno ovlivnitelných penězi), Hnutí za rovnoprávnost bílého muže, genderové hrátky (i když si vystačí pouze s 8 "pohlavími").
Všechno ozdobené několika dějovými veletoči, parádní kniha. Ale jak píše kuruteku (jeho komentář bych s klidným srdcem podepsal od N po u), jako vstupenka k Heinleinovi by asi moc nefungovala.
Překladatelce odpouštím i poněkud kreativní překlad titulu, kdy jsem celou dobu přemýšlel, proč se kniha jmenuje zrovna Vůně strachu (Nebudu se bát ničeho zlého nejen odpovídá originálnímu názvu, ale je pochopitelné i z pohledu děje). Neustálé přemýšlení, zda zrovna překládat v mužském nebo ženském rodě (komplikace, která v angličtině není) muselo být strašně vyčerpávající.

01.04.2021

No jo, tohle není kniha, kterou by se měl čtenář dostávat do Heinleinova světa, tahle je už pro otrlé. Na jednu stranu morální a právní (moc ne lékařský) problém transplantace mozku, na druhou stranu střet mladého se starým (co by na to řekl Čapek, kdyby si tohle přečetl dřív, než napsal Věc Makropulos?), a do toho Heinleinovy šokující rodinné konstelace, respektive vztahové. Jak by to bylo krásné, kdyby bylo přáno všem a všechno. Pro mne asi nejsvětlejší okamžik bylo setkání Joea, Gigi a Joan Euniky. Ta hrdost chudoby a její uznání ze strany miliardáře/řky. Celkově to neberu jako nejlepší Heinleinovu knihu, ale ani zdaleka ne nejhorší. Docela rád bych si s ním popovídal osobně. O všem. A už jsem si dovezl další knihu.

01.07.2019

Svět, v němž se dá za peníze koupit cokoli, třeba druhý život, mi zpočátku evokoval Murphyho spektakulární sci-fi film Freejack z 90. let s Mickem Jaggerem a Emilio Estevezem v hlavních rolích. Nebyl by to ale Heinlein, aby si na mě nepřipravil pořádnou kulišárnu. Bohužel tentokrát mi místo do růžova propečeného steaku, nabídl přepálený škvarek. Spálenina nabízí něco jako monolog vagíny na tisíc způsobů: homosexualitu, bisexualitu, heterosexualitu, promiskuitu, bezpohlavní sex, umělé oplodnění… Co je platné, že je to celé geniálně promyšlené s bohatou myšlenkovou základnou a sebeironickým pohledem na volnou lásku, když se to celé utopí v pofiderních sexistických dialozích, jež vede hlavní postava sama se sebou a co je horší nemají konce. Toho radikálního individualismu a cynismu je v knize tolik, že po čase začne nudit. Absence děje přidá další závaží a posune ručičku vah na stranu útrpného probíjení se jednotlivými kapitolami. Heinlein ve všem tom zmaru sice udržel kontinuitu vyprávění, ale ta jednotvárnost je skutečně ubíjející.

23.04.2016

Tento román sa radí do neskorého Heinleinovho spisovateľského obdobia a je to na ňom poznať. Jeho rozporuplnosť rozdeľuje svojich čitateľov na dva radikálne odlišné tábory: jedni ho vyzdvyhujú do nebies ako geniálny, druhí ho zatracujú.

Základná myšlienka: mozog starého miliardára Johanna Sebastiana Bacha Smitha vsadený do tela jeho čerstvo zavraždenej sekretárky nemá chybu. Heinlein tu rozohráva hru precízne prepracovnú do všetkých detailov. Od praktickej realizácie, cez fylozofické a právnické otázky, akou osobou následne vlastne je (muž?, žena?, oboje?), až po také detaily akým môže byť vlastne incest samého so sebou a podobné paradoxy. Román dopĺňa množstvo cynických správ z diania tohoto sveta budúcnosti, ktoré sú typicky Heinleinovské a nemajú chybu. Potiaľto je všetko v poriadku…

Čo ma už dosť vytáčalo, bolo kvantum (pol knihy a možno aj viac) sexistických siahodlhých rozhovorov o sexe na možný aj nemožný spôsob bi, homo aj hetero, čo by sa vzhľadom na tému dalo pochopiť, ale čoho je moc, napokon nudí. Dej je minimálny a väčšina textu je písaná formou rozhovorov. Asi od pätiny knihy som sa začal strašne nudiť a i keď som román so sebazaprením dočítal, nezmenilo sa to dokonca.

Čítal som to skoršie vydanie z roku 1998 pod názvom Vůně strachu a i keď čeština nie je môj materinský jazyk a nedovolím si tu vynášať nejaké súdy, myslím že ten preklad od Jany Dvořákovej nebol asi veľmi dobre zvládnutý. Občas mi to tam tak nejako drhlo. Iných ako logických nedostatkov by som našiel v texte oveľa viac, ale to by som tu už vešal tapetu. Ak by to Heinlein písal svojim skorším štýlom, dávam všetky hviezdy, za toto však nie.

07.05.2013

Celá kniha je o tom, co se dělo před a po transplantaci mozku finančního magnáta do těla jeho sekretářky, jejíž duch se rozhodl, že v těle zůstane. Tohoto úvodního spojlerování se jen tak mimochodem nemusím bát, protože tyto tři skutečnosti (probuzení v ženském těle, zjištění čí je to tělo a následné zjištění, že duch je stále přítomen), které autor zjevně zamýšlel jako nečekané překvapení, prozradil vydavatel (netuším jestli náš nebo původní) zcela stupidně v anotaci.
V první řadě nemůžu říct, že bych se u téhle knihy kdovíjak bavil. 80-90% textu jsou dialogy (většinu z toho tvoří vnitřní rozhovory mezi hlavním hrdinou a jeho sekretářkou učící ho, jak být ženou), žádné gradování, pointa ani finále. Jedná se spíš o těžší čtení, kniha nemá spád a vlastně ani skoro žádný děj. Na druhou stranu – precizní, skvěle propracované a absolutně uvěřitelné. Autor propracoval všechno do detailu - jak se řešily soudní problémy kolem dědictví a kolem uznání identity výsledné bytosti, jestli je po transplantaci výsledná bytost on, ona nebo obojí, a v neposlední řadě vztahy ke starým přátelům, které se s výměnou těla můžou zdát místy značně ujeté.
Nechybí samozřejmě ani autorův typický pohled na vztahy, poselství o nesmyslnosti snahy o monogamii, kázání o tom, že nic jako nevěra neexistuje, a jak už to v jeho knihách bývá, všichni jsou k sobě milí a tolerantní, pozorní a empatičtí, nechybí jim pochopení, nadhled a pozitivní přístup, přičemž spolu všichni navzájem sexují a nikdo se kvůli „podvádění“ nezlobí, přestože o něm všichni ví. A přitom to celé to působí naprosto věrohodně a přirozeně, prostě typická utopie, která si mimo jiné klade za cíl přinutit nás pochybovat o zaběhlých společenských stereotypech a vyzdvihnout skutečné hodnoty nad stereotypy vyzdvihované naší kulturou.
Pro Heinleina prostě nic jako nevěra nebo podvádění neexistuje, a znovu staví na hlavu povinnost sexovat stále dokola s jedním člověkem, přičemž více než kdy jindy bourá veškerá dogmata a rozporuje všechno na co jsme zvyklí. V čem je podstata lidství a kde se centralizuje - v mozku, v celém těle, v duši nebo ve všem současně? Má tělo svou vlastní paměť? Kdy jsme vlastně muž a kdy žena, je to v hlavě, v těle, v hormonech nebo v čem vlastně, a dá se mužství či ženství naučit? Je člověk složený z mužského mozku a ženského těla homosexuál se ženami či s muži? A záleží na tom vůbec? Co je vlastně incest, když ho za určitých specifických podmínek můžeme spáchat sami se sebou?
Tak nějak jsem váhal mezi 4 a 5 hvězdami; na jednu stranu nejde zrovna o čtivou knihu, ale na stranu druhou jde o knihu geniální. Pro někoho nuda, pro někoho geniální filozofická studie a pohled do lidské duše. Kdo má rád strhující akční jízdy, tato kniha rozhodně není nic pro něj. Kdo má rád hluboké propracované knihy, které nás nutí k zamyšlení, rozhodně by mohl této knize přijít na chuť.