Nech slova za dveřmi

22.09.2024

konečně po delší době poezie co za to stála, v dnešní době je těžké najít někoho kdo se vyrovná takovým velikánům, jenž mezi námi už nejsou, nádherná sbírka

08.10.2019

„Ach jak se chvěješ, svítí-li,
jak hluboko jsem v tobě, opilý
vůní, co buší na můj čich.
Svícen byl přeskočen,
záclony hoří,
všude plno ohně,
všude strach,
nejtěžší tíha ve vesmíru
jsou víčka,
spusť je,
tam dole, pod nimi, bude klid,
řeky, co dotekly k ústí, umírají,
kolik je hrušek na všech stromech světa,
ale jen jedna ošatka.“

Mé premiérové setkání s Ortenem nebyla láska na první pohled, při prvním čtení jsem se necítil zasažen a příliš nechápal, z čeho plyne dobrá pověst, kterou Orten mezi příznivci poezie má. Už jsem měl dokonce sbírku nachystanou na hromádce knížek k vrácení do knihovny. Ale pak mi to nedalo, ještě jsem ji vzal do ruky ... a nečekaně do Ortenovy poetiky velmi snadno vplul, cítil jsem se najednou světem jeho básní osloven a měl snad i pocit že mu rozumím – možná, že jsem při druhém pokusu už neměl taková očekávání, možná jsem měl prostě jinou, vnímavější náladu, nevím.

Obecně mě mnohem víc oslovil Orten jako básník smutku, smrti a chmurných vizí, jeho temné vidění světa i sebelítost (u poety v těžké životní situaci snadno omluvitelná) se mi jevila autentická a působivá a přinesla mi větší zážitek než jeho milostné verše. A to přesto, že mé životní naladění je právě opačné (Radostnou lásku zažívám setrvale. Pocit, že svět se řítí do pekel sice taky, ale s menším dopadem na moji náladu :-)

Uživatelka ziriant se ve svém podmanivém komentáři vyznává z obdivu k Jiřímu Ortenovi. Zaujalo mě to – je to moc hezký doklad, jakou moc má poezie, když ji necháme vstoupit do našich životů. Ale já se ke skupině Ortenových věrných příznivců nepřidám; tahle sbírka se mi líbila a bude jistě následována někdy nějakou další, ale ... zůstávám Skácelův a Reynkův. Jirousův a Piussin.
(skloňovat jméno Lucie Piussi je samo o sobě avantgardní poezie ;-))

„Jako by kdosi jel přes sebe po kolejích
a víno, jež chtěl pít, v něm bylo rozlito,
jako by hlavu měl uťatu mečem jejich,
když čekal dychtivě
na tebe,
Judito.“

28.06.2016

Nevěřím tomu, že Ohrenstein zemřel tak mladý, protože jeho poezie zdaleka není psaná rukou nevyspělého mladíka, naopak je moudrá a vyzrálá. Tolik motivů, tolik protikladů, tolik krásna, tolik bolesti. Je těžké jeho tvorbu popsat. Je osobní a niterní, plná citů a protichůdných pohnutek. Tento popisek je málo básnický: Přečtěte si jeho dílo, pak porozumíte.

"Nech slova za dveřmi,
nevěř mi,
nevěř jim,
to se tak opíjím,
není-li jiného vína.
Jsi stinná,
jsi temná, šero jsi,
rozevíráš se za rosy,
a když ti koktám do ucha,
jsi socha, která poslouchá
odlitku svého prosby."...

04.02.2015

Už roky vím, že největší tíha ve vesmíru jsou víčka. Že srdce toužících těžknou pod každým slovem. Ale jako by to byla věčnost, kdy Orten poprvé zapomněl svůj dech na mém okně. A proto si hřeju slova v letních básních. Proto skrz dvojité tmy vyhlížím své staré něhy. Proto chci být stále Dívčí. V propocených jitrech, kdy mě budí noční můry, myslím na ubohé čerty, jež nemají žádné sny. Zbožňuju ty, kteří neví; zbožňuju ty, kteří malují. A každá fialka může být jako brána do pekla. Proto ke každé z nich klekám a hledám tu pravou. Čí jsem? Jsem Ortenova.

15.09.2013

Výbor Ortenových nejjemnějších básní z jejichž veršů tryská láska citu a láska těla, smutek, ale i naděje.
Otázky po životě, po smrti.
Krásné čtení.